Naše třídní jízda na koně

Terapie

 

 

Je čtvrtek. Běžný všední – a také školní den. Jen pro naši třídu (resp. třídu naší dcery) ne. . Skoro každý čtvrtek vlastně není „běžný“. Protože ve čtvrtky jezdí děti z naší školy na keramiku do Motýlku nebo na koníčky do Šestajovic

Tento čtvrtek na nás přišla řada u koníčků – poprvé v letošní sezóně. Takže jsme se moc těšili.

A paní učitelka jela na koníčky úplně poprvé.

Původně jsem se s dětmi a paní učitelkou měla sejít na autobusové zastávce a po té busem společně dojet ke stájím do Šestajovic. Ale protože děti nakonec byly jen 4 + my dvě s paní učitelkou, dopustila jsem se trestuhodného dopravního přestupku (promiňte nám PČR, přiznávám se bez mučení) a posadila na zadní sedadlo všechny čtyři děti a odvezla celou třídu do Šestajovic naším vozem. Tím jsme získali více času na ježdění na koníčkách.

V Šestajovicích na nás čekal Black (10 let – ten černý) a Carpy (5 let – ten šedočerný) – dva koníčci, kteří díky občanskému sdružení Zajíček na koni dělají záslužnou činnost a vozí děti s různými handicapy – jen tak pro radost, ale vlastně jim tím pomáhají i s jejich psychickými a zdravotními problémy.

Pozdravili jsme se s koníčky i s dobrovolnicemi, které při jízdách vypomáhají. Protože jsme neměli s sebou dvě helmy (používáme klasické cyklistické – ale i tak zajistí alespoň základní bezpečnost dětí), vypůjčili jsme si jednu „místní“ – pravou jezdeckou. A na první jízdu vyrazili Jirka na Carpym a Martinka na Blackovi. Jak je vidět z fotek, ne každé dítě je z koníčků štěstím vedle sebe. Ale přesto se jim nakonec ta jízda líbila. Dobrovolnice se totiž snažily dětem jízdu dostatečně zpestřit – podle pokynů cvičily děti různé cviky a Jiřík dokonce jel kousek cesty jako „princezna“, aby viděl, jak to ty dámy dříve neměly vůbec jednoduché, když nemohly jezdit obkročmo jako pánové.

Mezitím zůstala paní učitelka s Jiřinkou a Filipem u stájí a společně sbírali ploché kamínky na společnou třídní zahrádku. Obdivuji paní učitelku v tom, jak každou volnou chvíli využije ve prospěch dětí – není to zase taková samozřejmost.

Po návratu z první jízdy se děti vystřídaly a Jiřinka s Filipem vyrazily na konících a Martinka s Jiříkem zůstaly s paní učitelkou a kromě sbírání kamínků se věnovaly i pozorování ostatních koníků v ohradě.

I Jiřinka s Filipem na konících prováděli různé cviky a snažili se tu chviličku jízdy užít co nejvíce.

Bohužel i přes veškerou snahu jsme čas nezastavili a i druhá jízda skončila. My jsme se rozloučili s Blackem a Carpym, s dobrovolnicemi, poděkovali za hezké chvíle a slíbili, že až na nás přijde zase řada, tak určitě přijedeme. A můžeme dokonce i za deštivého počasí, protože tu je k dispozici krytá hala. Takže ani déšť nám nezabrání zase se vidět s Blackem a Carpym.

V autě si děti povídaly o nových zážitcích a mně bylo hrozně fajn. Uvědomila jsem si, jaké máme štěstí, že dcera navštěvuje právě tuhle školu a má právě tuhle paní učitelku. Všichni se snaží, aby se naše dcera, ale i ostatní „jiné“ děti, nějak vyrovnaly se svými handicapy a kromě školních znalostí získaly i ty běžné „životní“ znalosti a zkušenosti. A právě tyhle „životní“ zkušenosti se nedají předepsat žádnými školními osnovami. Ty musejí jít ze srdce a z chuti pracovat s našimi „jinými“ dětmi. A v naší škole se to myslím daří dost dobře:o)

U jízd na koních pořádané o.s. Zajíček na koni se nejedná o klasickou hipoterapii. Podstatou je blízký kontakt handicapovaných dětí se zvířetem. Protože postižené děti mají většinou málokdy příležitost se setkat se živou přírodou, natož se živým zvířátkem, je pro ně zvíře jako kůň téměř bájnou postavou.

Vypomáhala jsem osobně při několika jízdách a byla jsem svědkem úžasných „ozdravných“ účinků na postižené děti. Jedno dopoledne přijel se stacionářem chlapeček, který údajně nemluvil. S nikým a za žádné situace. Při první jízdě seděl na Blackovi jako žok a byl opravdu vyděšený a celý ztuhlý strachy. Zkoušela jsem na něj mluvit a nějak ho „zabavit“, aby zapomněl na svůj strach. Při seskakování z koně už nebyl tak vyděšený. Když na něj přišla asi po 20 minutách opět řada, tak už se nechal naprosto v klidu vysadit na koně a začal se i rozhlížet kolem sebe. A Blacka dokonce pohladil. Při poslední třetí jízdě se mi dokonce podařilo, aby zamával ostatním koním v ohradě a s Blackem se nakonec rozloučil pozdravem:“Ahoj“ – což byl vlastně největší úspěch. Vychovatelky byly překvapené, jaký kus práce udělal během jediné návštěvy u koní.

Ne vždy jde sbližování s koníčky tak rychle – někdy se děti na koně sotva podívají nebo ho jen pohladí a jízda se podaří až po několikáté návštěvě. Ale jsem přesvědčená, že kontakt s nimi má pozitivní vliv na všechny naše „jiné“ děti.

 

Autorka: Barbora Jungerová

 

 

 

 

 

 

 




Související články

Zajičci jezdí na koních i v zimě..
Přiznám se, že jsem už zapomněla jaké to je, být mezi lidmi, kteří akceptují vaše dítě s jeho „nedokonalostí“ a nemusíte nikomu vysvětlovat, proč se chová tak jak se chová. celý článek

O canisterapii
Pes je bezprostřední, milý, otevřený a komunikativní. Rád oplatí každý projev pozornosti, umí se nespoutaně radovat a nestydí se hrát si až do vysokého věku. celý článek