Letní dětský tábor trochu jinak


 

Zdravotně sociální fakulta (ZSF) Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích každoročně pořádá letní integrační canisterapeutický tábor pro děti ve věku od 5 do 18 let (případně starší). Na zkušenosti s tímto táborem jsme se zeptali studentky ZSF Jany Mejtové, která se tohoto tábora účastnila již třikrát jako instruktor a psovod.

 

Můžete nám nějak přiblížit čím je tento tábor výjimečný oproti jiným letním táborům?

Jedná se o tábor integrační, tzn. z celkového počtu zhruba 35 dětí je polovina dětí zdravých, bezproblémových a druhou polovinu tvoří děti s různým typem znevýhodnění (mentální postižení, vozíčkáři, nevidomé či neslyšící děti, děti z dětských domovů atp.). Velkou úlohu na tomto táboře hrají psi, kterých tu bývá zhruba osm (různá plemena). Nevěřili byste, jak takový pes dokáže pomáhat při navazování kontaktů. Pejsci zde hrají úlohu canisterapeuta (tzn. mají pozitivně působit na psychiku dětí s postižením), což se jim skutečně daří. Jsou zdrojem dobré nálady nejen pro děti, ale i pro vedoucí.

To musí být dost náročné zvládat tolik dětí, s tak širokým věkovým rozpětím a navíc když polovina z nich potřebuje speciální přístup?

Ano, program tábora vymýšlejí vedoucí společně několik měsíců dopředu, aby všechno klapalo jak má. Každoročně se tábora účastní kolem 25 vedoucích. Děti jsou rozděleny do 4 oddílů, přičemž každý oddíl má svého vedoucího oddílu, instruktora, dva psovody a většinou dva psy. Průměrně je v oddíle 8 dětí, takže o děti je skutečně dobře postaráno.

Kromě toho je zde pochopitelně zdravotník (zdravotní sestra), dojíždí k nám lékař a každoročně zveme někoho „zvenku“, aby dětem trochu zpestřil program. Například za námi vždy na jeden den jezdí pán se smečkou sibiřských hasky, kteří pak děti tahají na speciálně upraveném vozíku. Program je tedy skutečně pestrý!

Co mohou tedy děti na tomto táboře zažít?

Přestože se jedná o speciální tábor, program je podobný jako na ostatních letních táborech. Celými dvěma týdny se prolíná celotáborová hra, která bývá završena den před odjezdem. Děti pak odjíždějí z tábora plné dojmů. Kromě toho je připraveno mnoho her a soutěží. Co je zde naprosto jedinečné je účast psů na většině her. Speciálně vycvičení psi pomáhají dětem plnit zadané úkoly a především jsou pro ně obrovskou motivací. Veškerý program je samozřejmě přizpůsoben druhu postižení „našich“ dětí.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Na programu byl dobrodružný pochod přírodou. Ten rok jsme měli na táboře nevidomého chlapce Ondru. Všem dětem jsme před odchodem z tábora zavázali oči šátkem a ony pak musely celou trasu projít „poslepu“. Držely se při tom za ruce a náš oddíl vedl Ondra. Naváděli je jen zvuky hudebních nástrojů (trubka, triangl, kytara atd.) a skřeky, které vyluzovali vedoucí ukrytí podél trasy v trávě. Ondra to tehdy všem dětem doslova natřel!

Pak si ještě vzpomínám na Pavlíka. Pavlovi (středně těžká mentální retardace) bylo 18 let a neustále všem vyprávěl jaké bude počasí a kde je jaká světová strana. Při většině her za ostatními dětmi trochu zaostával, tak jsme vymysleli hru pro něj. Dali jsme dětem kompas a orientační mapu, na které byla vyznačena místa pro splnění určitých úkolů. Mapu i kompas dostal do ruky Pavel. Hrdě se ujal svého úkolu a bravurně nás všechny provedl celou trasou. Na svůj výkon byl pak právem pyšný. Hezké bylo pozorovat, jak mu děti říkají „jsi fakt dobrej Pavle“.

Jak podle vás vůbec děti vnímají kamarády se znevýhodněním? Dělá jim problémy komunikovat mezi sebou?

Určitě ne! Někdy mi připadá až neuvěřitelné, jak spolu děti dokážou komunikovat. Tuším, že to bylo v roce 2001. Na táboře bylo kromě již zmiňovaného Ondry mnoho neslyšících dětí. Čekali jsme jak spolu budou tyto děti vycházet a to byste nevěřili, co děti dokážou!

Každodenní polední klid vypadal podobně. Děti vytvořily skupinky (dobrovolně!), ve kterých se zdravé děti učily od těch sluchově postižených znakovou řeč. Jeden oddíl měl dokonce i oddílový táborový pokřik v mluvené řeči i ve znakovce. A musím říct, že to těm dětem fakt šlo. Někdy jsem měla „problémy“ se domluvit i se zdravými dětmi. Hrály si totiž na němé, zásadně komunikovaly jen posunky a měly ohromnou radost, když jim vedoucí nerozuměli…

A co jste v takovém případě dělala?

Nic. Došla jsem si pro radu nebo spíš pro překlad k jinému dítěti. Naštěstí některé děti – nedoslýchavé – uměly i znakovou řeč i normálně mluvit a ochotně učily znakovku i nás vedoucí.

Zmiňovala jste se, že byly na táboře děti neslyšící a zároveň nevidomý chlapec Ondra. Hrály si spolu i tyto děti? Jak si vlastně mohly rozumět?

Neslyšícím dětem jsme vysvětlili, že Ondra nevidí, proto nemá cenu na něj znakovat. Je pravda, že společný kontakt moc nevyhledávaly. Až na výjimku. Ondrovi bylo tehdy 9 let a ani nevíme jak se to přihodilo, ale zamilovali se do sebe se 14tiletou neslyšící Pavlínkou. Vodili se spolu za ruce, sedávali vedle sebe u stolu při obědě… ale bez pomoci ostatních si nedokázali téměř nic říct. Pavlínka se snažila domlouvat znakovou řečí, kterou Ondra neviděl a on na ni mluvil, co neslyšela Pavlínka. Přesto jim toto přátelství vydrželo po zbytek tábora.

Jak podle vás Ondra vnímal Pavlínku, když jí ani neslyšel mluvit ani neviděl?

Jednou jsme byli s dětmi někde na louce a sedli jsme si já, Ondra a Pavlínka chvíli do trávy. Ondra se mě ptal, proč na něj Pavlínka nemluví, proč mu neodpovídá. Když jsem mu vysvětlila, že ho neslyší a že mluvit nemůže, tak úplně utvrdnul a pak řekl větu, která se mi vryla do paměti: „To musí bejt strašný, když člověk nic neslyší, to si teda vůbec nedovedu představit. Chudák Pavlínka“. Svoje postižení jakoby si vůbec neuvědomoval.

O čem je tedy podle vás integrace právě na těchto táborech?

Především je to o soužití zdravých dětí s dětmi postiženými, znevýhodněnými. Je to o jejich vzájemném respektování a spolupráci. Každé dítě je jedinečné. Pokud nemá předpoklady splnit určitý úkol, vyniká pro změnu v něčem jiném. Chce to jen dát jim šanci!

Doporučila byste něco rodičům, kteří uvažují o podobném táboře pro své dítě?

Pro dítě se tábor stane nezapomenutelným zážitkem, nemusíte se bát, že dítě bude nějak vyčleňováno ze společnosti ostatních. Na takovýchto táborech děti nedělají rozdíl jestli je někdo menší nebo větší, jestli vidí, slyší, je chytrý nebo mu naopak dělá problémy se cokoliv naučit. Vedoucí a instruktoři bývají z řad studentů vysokých škol, což zaručuje odborné a citlivé zacházení s dětmi. Psovodi jsou odborně vyškoleni pro práci s lidmi s různým znevýhodněním. Psi musí mít složené náročné canisterapeutické zkoušky, kterými projdou pouze jedinci s perfektní vyrovnanou a absolutně neagresivní povahou.

Děkujeme za rozhovor….

(JM)

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz