Zavřete ústavy...


 

 Lidská práva jsou lidská jenom tehdy, platí-li pro všechny

Když ve dvacátých letech myšlenky o rasové čistotě změnily pohled na lidi s postižením, přineslo to i útlum dobročinného přístupu k péči o tyto lidi. Rozvinul se systém ústavů a lidé s mentálním postižením byli stále více izolováni od zbytku společnosti.

Po celém západním světě bylo velmi rozšířeno vykonávání nedobrovolných sterilizací a za nacistického režimu bylo v Německu zavražděno velké množství mentálně postižených dětí, dospívajících a dospělých.

Žádná jiná skupina lidí nebyla vystavena takovým zásahům do jejich integrity a takovému předpojatému zneužívání jako děti a dospělí s mentálním postižením. Přestože lidská práva zahrnují i lidi s postižením, stále se považuje za přijatelné odpírat jim přístup k otevřené společnosti a uzavírat je v ústavech.

V současné době jsou ústavy posledním pozůstatkem kolektivních ideologií minulosti, které dávaly společnosti právo a moc oddělovat některé lidi od zbytku komunity a omezovat jejich svobodu, vliv a podmínky pro život.

Je dokázáno, že lidé s postižením nepotřebují žít v ústavech, ať už je jejich postižení jakkoli závažné. A život v otevřené společnosti rovněž vede k větší míře nezávislosti a k osobnímu rozvoji jednotlivce.

Ve Švédsku a v Norsku byly už všechny ústavy pro lidi s mentálním postižením zrušeny. Následkem toho došlo ke snížení nebo vymizení destruktivních vzorců chování do takové míry, jakou nikdo nemohl předvídat. Padly předsudky, zesílila solidarita s lidmi s mentálním postižením a humanitární síly ve společnosti dosáhly většího vlivu.

Život uvnitř běžné společnosti dosud nepřinesl žádné negativní dopady nebo následky. Díky dobrým výsledkům je navíc z hlediska dlouhodobé perspektivy takový život i ekonomicky výhodnější.

Výsledkem všeho je, že právo žít jako ty a já se stalo politicky aktuální otázkou.

 

Nikdo by nechtěl žít v ústavu, tak, jak jsou k takovému životu nuceni lidé s postižením.

Nikdo by si nezvolil život v odloučení od svých milovaných a mimo přízeň otevřené společnosti.

Nikdo by nechtěl trávit svůj život v závislosti na lidech, které si sám nezvolil.

 

 

Psychologické dopady života v ústavu

Psychologickými dopady života uvnitř ústavu už se zabývala dlouhá řada výzkumů. Obecně platí, že negativní dopady jsou méně závažné, pokud je ústav moderní a spíše menší. Ale i když je ústav malý, je zde jasně patrný rozdíl, srovnáme-li jej s životem v běžné společnosti.

Trauma situace, kdy je člověk nedobrovolně oddělen od svých rodičů, přátel a známého prostředí domova, vede k hlubokému přesvědčení o vlastní nechtěnosti a bezmocnosti, o tom, že člověk je spíše věcí než jedinečnou lidskou bytostí.

Samotné prostředí ústavu vytváří další handicapy, které člověka poznamenají na celý život. Jedná se zejména o narušení citového a sociálního vývoje jednotlivce.

Citová vyzrálost nezávisí na míře postižení. Člověk může být poměrně inteligentní, ale citově nezralý, zatímco někdo se závažným mentálním postižením může být citově docela vyspělý. To, že má nějaký člověk se silným mentálním postižením potíže s vyjádřením svých pocitů, nijak nevylučuje rozvinutý citový život.

Je-li člověk uzavřen v ubohém a jednopohlavním prostředí a trpí-li nedostatkem osobního života, samostatnosti a ohledu k jeho osobní integritě, naruší to rozvoj jeho normálního citového života.

Citová nevyzrálost vede k narušenému a nedokonalému rozvoji osobnosti a opožděné sexuální vyspělosti. Je rovněž narušen rozvoj jazyka a intelektuální rozvoj, a sice ve větší míře, než bylo doposud známo.

Děti a mládež pak mají sklon k tomu, že si vyvinou způsoby vlastní stimulace, které mohou být i sebedestruktivní povahy. U dospělých se vyvinou různé psychiatrické symptomy, z nichž nejčastější jsou agresivita a deprese, přičemž tyto symptomy mohou být odlišné od symptomů lidí bez mentálního postižení.

Výsledkem výzkumů o dopadech života v ústavu bylo zavedení dvou nových pojmů: sociální deprivace a naučená bezmocnost. Oba pojmy zároveň reflektují závěry, ke kterým tyto výzkumy dospěly.

Některé ústavy fungují lépe než jiné, ale ani ty nejlepší nedosahují stejné kvalitativní úrovně jako patřičně podporované skupiny začleněné do běžné společnosti. Příčinou je skutečnost, že skupiny pohromadě žijících jednotlivců jsou malé, žijí ve vlastních bytových prostorech, personál má lepší pracovní podmínky a členové těchto skupin mají více kontaktu s příbuznými.

 

Pokračování příště

Zdroj: Prof. Mudr. Karl Grunewald - Zavřete ústavy pro mentálně postižené, Stockholm 2003, překlad do češtiny: QUIP – Společnost pro změnu, v rámci projektu „Profesní rozvoj pracovníků ústavů Středočeského kraje“

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz