Ad Zavřete ústavy


 

 Tento sloupek je reakcí na článek MUDr. Karla Grunewalda – „Zavřete ústavy pro mentálně postižené“, jehož první část byla nedávno na Dobromyslu uveřejněna. Při čtení tohoto článku mě zaplavila vlna rozporuplných reakcí. I když s většinou textu souhlasím, s hlavními postoji autora se ztotožňuji, společnosti pro změnu QUIP, která jeho článek přeložila, fandím, přesto cítím potřebu upozornit na některé aspekty tohoto problému v komplikovanosti českých (mnohdy až kocourkovských) podmínek. Pominu kritiku odborných nedostatků, které tento text má (např. pojem „naučená bezmocnost“ nevzešel z výzkumu dopadů života v ústavu, jak uvádí autor, ale z výzkumu chování psů, které prováděl Martin Selidgman apod.). Protože text MUDr. Grunewalda je určen pro širší veřejnost, budu se soustředit na hlavní otázku, kterou nastolil – zrušit ústavy pro lidi s mentálním postižením? Ano či ne?

Snahy rušit velké ústavy nejsou novinkou a v historii se projevovaly již mnohokrát s mnoha úrovněmi úspěšnosti. Argumentů pro rušení ústavů je spousta a řada z nich se opírá seriózní vědecké výzkumy a závěry. Není třeba dlouze polemizovat o tom, že ve srovnání s životem člověka v rodině a v obvyklém sociokulturním prostředí, ve většině případů život v ústavu škodí. Zdůrazňuji slova „většině případů“, protože škodlivost ústavního života není automatická a není pravidlem. Jedná se zejména o případy, kdy ve svých základních funkcích selhává rodina s člověkem s mentálním postižením a narážíme v ní na jevy jako zanedbávání, týrání, mučení, sexuální zneužívání apod. V těchto případech může být přesun do chráněného prostředí (v našich podmínkách stále nejčastěji do zařízení ústavního typu) alespoň částečnou úlevou a únikem z krutých podmínek.

Zkušenosti se zavíráním velkých ústavů existují i jinde než ve Švédsku, o kterém referuje MUDr. Grunewald, a jejich výsledky nejsou vždy jednoznačně pozitivní. V období 60. – 70. let probíhalo v USA tzv. antipsychiatrické hnutí, které se snažilo přesunout sociální služby lidem s duševním onemocněním nebo postižením do ambulancí a malých komunit. Výsledkem překotné a nevždy promyšlené akce byl mimo jiné také výrazný nárůst lidí žijících na ulici bez domova a jakéhokoliv zázemí. Rodina se těchto osob zřekla nebo nebyla jednoduše dohledána, kapacita komunitních center byla naplněna, komunita v mnoha případech selhala v přijetí člověka s handicapem a ve vytvoření dostatku pracovních příležitostí. Lidé z ústavů tak byli vrženi do svobody, na kterou nebyli připraveni, ve světě, kterému nerozuměli. Autor článku uvádí, že tyto negativní jevy se ve skandinávských zemích nevyskytovaly a počet bezdomovců v nich nevzrostl. Neuvádí však, že Švédsko má ve své legislativě nařízení, které praví, že žádný člověk nesmí zůstat žít venku na ulici. Důvod je ryze pragmatický – s velkou pravděpodobností by v noci umrznul.

Protože naše republika nemá zdaleka takové podmínky jako skandinávské země, pokročilou, sofistikovanou legislativu a na bedrech jí leží dvacetileté zpoždění v oblasti integrace osob s postižením oproti západnímu světu, nelze postupy skandinávských zemí mechanicky přenášet na naše podmínky. Osobně tedy na otázku zda zavřít ústavy pro lidi s mentálním postižením odpovídám záporně – není pro to ještě vhodná doba a mnoha lidem bychom tím významně uškodili. Cestu změny vidím v transformaci ústavů do lidštější, menší a otevřenější podoby a především v systémových změnách celé společnosti ve vztahu k lidem s postižením. Naše společnost je v současné době plná paradoxů, protichůdných požadavků i cílů (např. Ministerstvo práce a sociálních věcí vydává nemalé peníze na podporu emancipace osob s mentálním postižením, a zároveň totéž ministerstvo bojuje za zvyšování sociálních dávek za podmínek, které emancipaci těchto osob brání, neboť jsou podmíněny jejich pasivitou a nečinností).

Systém podpory osob s mentální retardací a jejich rodin není v současnosti jednotný, ucelený a koordinovaný. Situace a možnosti se dramaticky liší mezi jednotlivými regiony. S problémem také úzce souvisí nutnost sladění požadavků integrace s důchodovou politikou a zákony o náhradní rodičovské péči.

Ve chvíli, kdy budou načrtnuté a ještě mnohé další problémy uspokojivě vyřešeny, budu s radostí odpovídat na naši otázku kladně. Věřím, že se toho jednoho dne dočkám.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz