Přístup k dětské sexualitě

Sexualita

 

 Od samého počátku, prakticky od početí se dostáváme do různých forem kontaktů. Prvotně s mateřskou osobou, po narození záhy i s nejbližšími kolem nás, s těmi, kteří o nás pečují a uspokojují naše základní potřeby. Kontakt udržujeme sami se sebou, což nám umožňuje bezproblémový život v realitě. Vyrůstáme v rodině, potkáváme se s ostatními - dospělými a dětmi, ti nás formují, a formují tak i náš vztah k druhým lidem. Po celou dobu vývoje se rozvíjí také jedna z nejintimnějších složek našeho života – složka sexuality. Je vytvářena interakcí mezi jedincem a společenskými strukturami. Podílí se na tvorbě proměnlivého a dynamického rozměru naší osobnosti, je součástí kvality našeho bytí. Existuje během celého životního cyklu, harmonizuje utváření identity a posilování mezilidských vazeb. Je jednou z nejintimnějších forem našeho prožívání , potřebou emočního naplnění v koexistenci s druhým člověkem. Je základem pro blahobyt jednotlivců, dvojic, rodin a společnosti. Základ zdravé sexuality je sebeláska a sebeakceptace.

Sexualita je souhrnem našich postojů, představ a vztahů k jiným lidem, zahrnuje naše představy o muži a ženě, o sobě, naše sexuální chování, představy o našem sebevědomí. Všechny tyto postoje a vnímání sexuality se formují od raného dětství a v úzké souvislosti s rodinným životem, tedy zejména se sociálním učením prostřednictvím nejbližších členů, popř. výchovných pracovníků, učitelů. Postoj k sexualitě je tak tvořen souhrnem vlivů, které formují naše postoje k sexualitě. Jde o sexuální pud – libido, vztahy v rámci vývoje osobnosti, kdy procházíme vývojovými stádii a vyrovnáváme se s vývojovými úkoly – od bazálních pocitů důvěry vs. nedůvěry, přes identifikaci se sociálními rolemi, potýkáme se se sexuální zvědavostí. V raném školním věku, v prepubertě a adolescenci se postupně dostáváme do vztahů s opačným pohlavím a tyto vztahy mají postupně kvalitativně jinou podobu. Nesmíme zapomínat na kulturní vlivy – etnické, náboženské, geografické a zejména na již výš zmiňované nejbližší okolí v podobě domova a rodiny. K vlivům na postoje k sexualitě se řadí vzdělání – výchova, osvěta. Samostatnou nepříjemnou kapitolou, která některé jedince ve vztahu k sexualitě poznamená, jsou traumatické sexuální zkušenosti.

Forma, způsoby, jimiž se dítě od raného věku dovídá informace o svém těle, o tom, jak akceptovat sebe sama a druhého, je různá. Pro dítě někdy odpovědi na jeho zvídavé otázky přicházejí nezřetelně a z následného chování vychovatele (rodiče, pedagoga) se může domnívat, že pokládá otázky nevhodné. Reakce dotazovaného vyplývají často z důvodu obav a z vlastních postojů, které má k sexualitě vytvořeny. Ocitá se v situaci, kdy jej malé dítě dostává z role dospělé a moudré osoby do nepříjemné pocitové role, která je úzce spjata s nejistotou. Jak jsme někdy zmateni a nevíme, co je správné a co ne, uvedu na příkladu rozhovoru, který jsem měla s paní učitelkou mateřské školy. Sdělovala, že nechala děti předškolního věku v době velkých veder běhat nahé a čachtat se v bazénku. Reakce dětí byla normální, věnovaly se hře a trochu i sobě. Při diskusi jsme narazily na problém, zda by nahota dětí vyhovovala všem rodičům, protože nevíme, zda u nich v rodině je nahota běžnou záležitostí. Tato diskuse by pravděpodobně nevznikla, kdyby paní učitelka nebyla stejně jako my všichni ovlivňována sděleními, která přicházejí z televize, rozhlasových pořadů a odborných a populárních článků, které se věnují sexualitě a zejména možným formám zneužití dětí od raného věku. Co je tedy normální? To, co je pro ni jako učitelku s letitou praxí přirozené, nemusí být přirozené a „normální a správné“ pro rodiče. Neopomíjejme fakt, že v dnešní době je rodič hlavním partnerem, ač tento fakt významně ovlivňuje i práci s dětmi jakéhokoli věku v pozitivním slova smyslu. Čekáme tedy na to, co nám řeknou odborníci, aby i např. učitelky a učitelé mohli svou práci vykonávat bez nejistoty?

Není cílem tohoto příspěvku dát odpověď, ani to nejde. Je však důležité uvědomit si, že spektrum postojů k sexualitě a tedy i k sexuální osvětě je široké a problematické. Otázky vztažené k sexuální osvětě a vhodnosti jejího prezentování se neobejdou bez nutnosti přijmout skutečnost, že cílenou sexuální osvětu by měli provádět ti, kteří mají znalosti z vývojové psychologie a současně jsou schopni vnímat další (výše uvedené) vlivy formující sexualitu. Pro pedagogické pracovníky (učitele, asistenty pedagogů a další), stejně jako pro všechny pracovníky školských zařízení by měla platit základní pravidla, kterými se mohou řídit v situacích, kdy tzv. „nemají či neznají návod“. Do jejich obav se mohou promítat představy, jak by reagovali v roli rodiče či prarodiče, zaskočilo-li by je jejich dítě „všetečnou otázkou“ nebo chováním, které vnímají jako rozporuplné.

Jak je důležitá znalost poznatků vývojové psychologie v souvislostech s poznatky o rozvoji sexuality můžeme nalézt u autorů Schulze, J.C. a Schulze, R. v publikaci „It ´s OK to Talk About Sex“. Shrnuji některé z nich s uvedenými příklady, které považuji za podnětné a které by rodičům a pedagogickým pracovníkům mohly usnadnit odstranění vnitřních nejistot při sexuální osvětě. Té se nevyhneme a ani bychom se jí vyhýbat neměli. Malý příklad u dětí předškolního věku.

Když se nemluvňata a batolata vzájemně dotýkají, víme, že naplňují normální model svého vývoje. Postupně se děti dostávají do předškolního věku, jejich jazyk je lépe rozvíjen, začínají si „hrát na doktory“ a srovnávat svá těla s ostatními dětmi. K dítěti, které je schopno porozumět vašim slovům, můžete říct: „Je dobře, když se dotýkáš části svého těla.. Můžeš to takto dělat.“ Je nutné vždy volit vhodná vyjádření, kterým dítě porozumí. Neměli bychom se nechat zaskočit tím, že dítě je obvykle brzy připraveno dělat stále nové aktivity, a tedy i aktivity vztažené k jeho tělu. Ale pozornost k tomuto bývá krátká a dítě aktivity rychle mění , než jen že by se věnovalo sobě.

Dětská zvědavost je v průběhu předškolních let zaměřena na vše, co se kolem děje, děti mají potřebu o tom vyprávět. V oblasti tělesného jsou schopni vnímat, jak vypadají, jaká jsou jejich těla a rozdíly u ostatních. V mnoha rodinách je zavedeno, že se děti nechávají společně koupat, chodí po bytě po koupeli nazí a vidí své rodiče nahé, i to, jak se koupají. Při hygieně tak předškoláci obvykle mívají společné umývání (koupání), a chlapci a děvčata mohou užívat stejné věci. Musíme si ale být vždy vědomi toho, že nesmíme činit v těchto situacích nátlak na dítě. Jestliže se objeví nějaká překážka - míněno hlavně ve formě rozpaků na straně dospělého nebo dítěte, pak není něco v pořádku. Musí jako i v jiných situacích platit pravidlo, že se snažíme vystihnout pocity dítěte a do této situace jej nenutíme.

Neměli bychom nutit děti do čehokoli, co se týká jejich těla a co je pro ně nepříjemné. Měly by věřit a být tak vychovávány, že mohou dělat to, v čem se cítí přirozeně a dobře.

Pokud pozorujeme někoho, že činí nátlak směrem k dítěti, aby dělalo činnosti, kterým se dítě brání, pak dospělý musí toto chování bezprostředně a okamžitě zastavit a podat dítěti v klidu vysvětlení.

Děti nám dávají slovy nebo prostřednictvím řeči těla nebo mimiky informace, pokud se cítí v tísni či nesnázích. Musíme učit děti říkat „ne“, jestliže se cítí manipulováni do něčeho, co nemají rádi, včetně jejich vlastní tělesnosti.

Učitelé a rodiče a ti, co poskytují péči budou nepochybně váhat v situacích, když dítě s kamarádem nebo sourozencem prozkoumávají jeden druhého v privátních zónách - doma nebo venku. Mohou zaslechnout nebo vyslechnout rozhovory, které vypovídají o tom, že si děti hrají „na doktory“ nebo „na doma“. Je důležité zůstat v klidu, chtějí-li obě děti ochotně být účastníky této hry. Pak je to normální chování. Dospělý může samozřejmě do hry zasáhnout - záleží na situaci. Schulze, J.C. a Schulze, R. uvádějí jako radu, že je možnost výběru: Nechte je pokračovat (jestliže jsou to vaše děti), nebo

Řekněte příjemným hlasem např. „Je čas se připravit na jídlo. Kdo má hlad?“ Pokud se chování děje často a vaše návrhy, podněty nepomáhají, můžete pohovořit s dětmi o situaci zhruba následovně: Dospělý: „Co se děje? Co děláte?“

Dítě: „Hrajeme si na doktory. Díváme se na naše zadky a tak.“

Dospělý: „Je to zajímavé, vidět, jak ten druhý vypadá?“"

Dítě:“ Jo. Já mám penis (šulina), ale ona nemá.“ Pozn. autorky – v originále je výraz penis, nepředpokládáme, že by každé dítě předškolního věku takto pojmenovalo svůj pohlavní úd.

Dospělý: „Máš pravdu, ona je děvče a ty jsi chlapec. Já mám knihu o tom, jak vypadají chlapci a děvčata. Byl bys tak hodný a pomohl mi ji najít , abychom si ji mohli přečíst?“

Potom můžete - bez nejistoty - mít dvě dychtivé děti za patami, a budete schopni odpovědět na jejich zvědavé otázky při čtení knihy a povídání si nad ní. Je mnoho dobrých a kvalitních knih vhodných k tomuto tématu. Později během dne nebo večer, když budete mít čas o tom přemýšlet, můžete si sednout se svým dítětem a diskutovat, co se stalo. „ Ty a tvá kamarádka jste si dnes na písku hráli. Co se tam dělo?“ Dítě vám podá jeho vlastní verzi, jestliže se cítí uvolněné a v pohodě v situaci, kterou vy vyvoláte. Potom můžete říct: „Tuším, že jsi chtěl objevit, jak tvoje kamarádka vypadá bez šatů, mám pravdu? Vypadá jinak než ty? Kluci vypadají jinak a ty bys o tom mohl vědět víc. Podívej se na tuhle knížku, která ti o tom všem poví víc.“

(Pozn. – i na trhu v České republice je vhodná literatura pro děti předškolního věku) .

Je také důležité dodat „Lidé nechtějí chodit a nechodí ven bez šatů. Chtějí mít své soukromí.

Když je dítě starší – „Máš rád soukromí?“ „Je důležité naslouchat někomu , kdo chce mít soukromí. Tomu se říká respektování toho, co chtějí, a lidé stejně jako ty , si váží svého soukromí.“

Děti se přirozeně zajímají o své pohlavní orgány, nebývají však po dlouhou dobu zaměřeni na dotýkání se v této oblasti. Mohou se příležitostně a nahodile stimulovat a možná chtít vidět co jejich kamarádi vidí, ale potom přenesou svou aktivitu na jinou činnost.

Čím více se dospělí zaměřují a vyjadřují obavy o sexuální zájem svého dítěte, tím víc se to stává být zajímavým předmětem zájmu pro dítě.

Pokud dospělý reaguje klidně, ukazuje tak dětem, že mohou projevovat zvědavost týkající se jejich tělesna. Dospělý tak dává dítěti na vědomí, že věnuje pozornost jeho potřebám a zájmům, a pomáhá mu učit jej více informací i o této věci. Je to důležité pro zdravý vývoj sexuality dítěte, protože to , co je pro dítě normální a běžné, není měněno do zakázané činnosti.

Může se stát, že se člověk dostane do situace, kdy se bude domnívat, že dítě (ne jeho) je zapleteno do sexuální hry a je s tímto dítětem do kontaktu (např. jej hlídá, krátkodobě se o něj stará). Pak je potřeba informovat o tom , co se stalo, dospělého, který má dítě trvale na starost nebo v péči. Sdělit mu vlastní hledisko a to, že jste nad situací měli kontrolu. Pro některé rodiče to může být obtížné, aby porozuměli tomuto přístupu, oni vlastně nechtějí nic slyšet, ale váš pozitivní postoj může pomoci k běžnému prozkoumání situace. Příležitostně děti setrvávají u určité formy sexuální hry nebo masturbace každý den, delší dobu. Učitelka malých dětí by si měla všimnout dítěte, které si např. tře své pohlavní orgány v průběhu dne častěji. V tomto případě je potřeba vzít v úvahu další faktory. Měla by upozornit rodiče, aby nechali dítě prohlédnout , zda nemá infekci nebo zánět.

Rodiče by měli mít možnost odborné rady pro jakoukoli situaci, která přesahuje a nevypadá jako normální a běžné chování.

Dítě někdy zvýšenou masturbací zmírňuje úzkost, a nalézá tak vnitřní klid. Učitelé dítěte nebo jeho terapeut, by měli nalézt způsoby, jak vyjádřit zájem o dítě, a dát podnět k tomu, že rodič bude uvažovat, proč je dítě např. stresováno.

Děti jsou přirozeně zvědavé na vše, včetně jejich těla a sexuality. Nejlepší věc, kterou pro ně můžeme udělat, je zacházet s jejich zvědavostí a objevováním jako s normální aktivitou jako je jedení nebo hraní. Při všech běžných činnostech jim jako dospělí pomáháme učit rozpoznávat, která chování jsou vhodná, nevyjímaje chování sexuální, začínající poznáváním a prozkoumáváním vlastního těla. Děti mají velkou kapacitu na naučení se , co je vhodné v různých situacích, jestliže dospělý jim klidně a mile vysvětlí, proč je žádá o spolupráci. Nebude nikdo další v jejich životě, kdo by jim dal takový druh laskavého vedení než se stanou dospělými a vstoupí do jiného světa. Při klidném a laskavém přístupu si tyto děti mohou blahořečit, že měli takové rodiče a takové vychovatele.

U starších dětí, dětí školního věku lze nabídnout do systému našeho vzdělávání osvědčené formy uplatňované v zahraničí. Sorosova nadace vydala v r. 1992 kurikula (autor Carol Flaherty-Zonis) zaměřená na zdravotní vzdělávání v rámci Projektu regionálního zdravotního vzdělávání. Jedním z kurikul je i okruh věnující se úvodu do sexuality. Cílem je zařadit témata sexuální výchovy i do jiných předmětů, preferují diskuse, rozhodovací schopnosti a poučení, jak říci ne při konfrontaci s negativním tlakem kamarádů. Učební metody jsou založeny na proaktivním způsobu učení, tedy technice, která podněcuje studenta vzít na sebe zodpovědnost za své učení. Učitel je zodpovědný za vytváření atmosféry optimálního učení. Pedagog využívá metody přednášky, čtení (individuální či skupinové), audiovizuálních metod, demonstrací, diskuse ve skupinách, praktických cvičení.

Sexuální výchova by měla být výchovou účinnou, tedy nejen poučovat o sexualitě, ale umět povzbudit žáka či studenta k myšlení, cítění ve smyslu vytváření vhodných postojů k sexualitě. Neměli bychom při tom zapomínat na fakt, že každý z našich studentů má již postojovou složku v různé podobě danou z rodinného prostředí. Optimální by bylo, kdyby ve vhodném věku rodiče seznámili své dítě o rozdílech mezi chlapci a dívkami, „veřejných“ a osobních místech, částech těla; jak se rodí děti (doporučovaný věk je mezi 3. až 9. rokem). Dále o menstruaci, nočních polucích, dalších změnách na svém (dospívajícím) těle, způsobech, jak rozpoznat a říci ne nevhodnému sexuálnímu dotýkání od jiných osob, jak se „dělají“ děti, o sexuálních pocitech, o masturbaci (doporučovaný věk je mezi 9. až 15.rokem). Třetí skupinu tvoří oblast věnovaná tématům jako, jak se rozvíjejí a vyvíjejí vztahy, jak si vědět rady se sexuálními pocity, homosexuality, rozdílů mezi láskou a sexem, trestního dopadu a následkům nevhodného sexuálního chování k jiným lidem, jak se ochránit před otěhotněním – metody plánovaného rodičovství, pohlavně přenosných nemocí a zodpovědnosti za sňatek; rodičovství (doporučovaný věk od 16 let a výše). K tématům by se rodiče i učitelé měli průběžně vracet a přirozeně reagovat na dotazy, příp. chování dětí. Je vždy nutné respektovat mentální úroveň dítěte, schopnost jeho porozumění. Sexuální výchova v rodině má tři základní součásti: vztah, vzor a poučení. Rovina vztahu představuje základní citové naladění dítěte, jeho schopnost přijímat druhé, mít k nim důvěru, dávat něco ze sebe, prostě mít rád. Na rovině vzoru přijímá dítě modely chování rodiny jako těch, kteří jsou zdrojem jeho citové jistoty. Přijímá je v identitě „ženskosti“ a „mužskosti“, co schvalují, kritizují, o čem dovolují mluvit, co zakazují. V rovině poučení jde o vědomosti, znalosti, techniky a praktiky. Děti a dospívající se v rodině dovídají informace o sexualitě a jejích formách. Je důležité, aby si děti odnášely z domova do dalšího života, že sexualita a vše, co s ní souvisí, je přirozenou, i když intimní součástí lidského života, Je věcí , o níž by se mělo hovořit bez falešných zábran, ne však za všech okolností a s každým.

Škola je důležitým zdrojem informací, formálních i neformálních, měla by doplnit fakta, která přispějí k sexuálnímu zdraví žáků a studentů. Škola má nezastupitelný význam v oblasti sexuální výchovy a výrazně doplňuje třetí rovinu – rovinu poučení. Od školy se očekává, že žák :

Dostane přesné informace o svém těle, aby mu rozuměl a mohl se uvědoměle rozhodovat, zvláště pokud jde o oblast sexuálního zdraví.

Porozumí, jak sexualita souvisí s jeho celkovým zdravotním stavem.

Pochopí, že sexualita je zdravou součástí života každého člověka.

Naučí se rozlišit sexuální mýty od reality.

Bude mít možnost diskuse na téma sexuality se svými vrstevníky v řízené diskusi.

Zmínila bych nový fenomén, se kterým se budou muset pedagogové vyrovnat, a to je velký vliv v podobě masmediálního působení. Pokud se podíváme blíže k současné prezentaci podob sexuality, můžeme se přesvědčit o různých reakcích na nabízené podoby a na to, co je a co není veřejností laickou i odbornou akceptováno a schvalováno. Velkou příležitostí k budoucímu zkoumání jistě přinesou diskutované pořady VyVolení a Velký bratr. Spáčilová, M. (2005) uvádí „Zatímco diváci tají dech, strážci mravů a dobrého vkusu bijí na poplach. Ovšem zase podle místních zvyklostí. Třeba Amerika se bojí nahoty v Evropě zcela běžné, naopak se nebrání slovům, jež v Česku z obrazovky nemohou zaznít. Přesněji řečeno – nemohla.“ Jde o silné působení modelového chování, které je úzce provázáno s požíváním alkoholu, následně s projevy sexuálního chování, které bychom při vstřícném postoji k sexualitě asi měli umět pro žáky, studenty a vlastní děti vhodně komentovat a vyhodnocovat. A to formou vztaženou k hodnotové orientaci rodiny jako systému, vývojové úrovni dítěte a postojům k sexualitě. Formu diskusí a úvah, rozborů lze doporučit pro učitele i rodiče.

Předpokládáme, že školy budou mít ve svých programech zaměřených na sexuální osvětu zahrnuty i otázky dospělé sexuality, aby studenti, pubescentního a adolescentního věku dokázali se svou sexualitou zacházet v dospělosti. Sharpe, T.H.( 2003) upozorňuje ve svém článku na vnímání sexuálního chování v pojetí vysokoškolských studentů. V r. 1999 bylo dotazováno 599 studentů Sanders and Reinisch (1999) z 29 univerzit, jaké chování je pro ně „having sex“ – „mít sex“.Tři ze čtyř studentů nepovažovalo za „having sex“ orálně – genitální aktivity. Jeden z pěti studentů nepovažoval za „mít sex“ penis-anální styk. Tato data svědčí o tom, že co jedinec považuje za sexuální chování není jasně vylíčeno a není pro mladé lidi vždy zřejmé. Proto autoři zdůrazňují, abychom při osvětě rozlišovali mezi sexualitou, sexuálním chováním a sexuální touhou (přáním). Sexuální chování udávají jako verbální a neverbální vyjádření sexuality. Tato chování , včetně genitálních a negenitálních aktivit mohou být prováděna samostatně nebo s jinými lidmi. Sexuální chování není jen to, ve kterém jsou lidé zainteresováni přímo, ale zahrnuje také výchovu a vzdělávání a námluvy. Je obtížné definovat sexuální chování, může jít o vysoce subjektivní náhled. Sexuální touha je na druhé straně definována jako motivace k účasti na sexuálním aktu. Je proto je nutné, aby pedagogové měli základní poznatky i z dospělé sexuality a jak se vyvíjí i v průběhu dospělosti. Výměna informací a poznatků na bázi multidisciplinárního přístupu pomohou k nalézání vhodných způsobů, jak pracovat s novými informacemi, formách jejich předávání tak, aby se postoje k sexualitě formovaly optimálně.

 

Autorka: PhDr. Dana Štěrbová Ph.D.

Zdroj: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, www.planovanirodiny.cz

 




Související články

Sexuální výchova
„Když slyším sexualita, odjišťuji revolver“, napsal nedávno jeden televizní divák a parodoval tak možná nechtěně nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse. celý článek

Mluvme o sexualitě
Jako rodiče dítěte se specifickými potřebami se pravděpodobně v některém období jeho života budete zabývat jeho sexualitou. A jak na to? celý článek

Sexualita a lidé se specifickými potřebami
V dnešní společnosti je sex často spojen s mládím a fyzickou kondicí; společnost proto často považuje člověka s postižením za asexuálního. Samozřejmě tomu tak není... celý článek