Principy života uvnitř běžné společnosti


 

Princip normalizace

Zásadní myšlenkou je, že děti, mládež a dospělí s postižením by měli mít přístup k životním podmínkám a každodenním činnostem, které jsou co nejvíce podobné takovým, ve kterých žijí běžní občané.

Rodičům by se mělo dostat podpory, aby jejich děti mohly zůstat doma. Pouze za výjimečných okolností by jim měla být dána příležitost žít v pěstounské rodině nebo v internátě.

Dospělí by měli mít k dispozici podporu, která by jim umožnila žít podobně jako jiní dospělí nebo ve skupinovém domově.

Tímto způsobem se lidé s postižením vyhnou situaci, kdy je jejich osobnost pokřivována životem v ústavu. To, že budou součástí okolní komunity, povede k vytvoření nových vztahů a k novým zkušenostem.

Když budou lidé s postižením žít jako ostatní, postupně se u nich vyvine vlastní denní rytmus pokud jde o ranní vstávání, pravidelné stravování, pracovní dobu, volný čas a čas na spánek. To také povede k vytvoření normálního týdenního režimu, který jednotlivci poskytne příležitost účastnit se kulturních a dalších činností v jeho okolí, a sice podle jeho vlastních zájmů.

Normální způsob života usnadní kontakt s rodiči, příbuznými a přáteli, ať už ze sociálních či geografických příčin. Bude-li mít člověk svůj vlastní byt v rámci skupinového domova, umožní mu to organizovat si svůj sociální život.

Stejně jako běžní občané, všichni obyvatelé skupinového domova a internátu by se měli účastnit každodenních aktivit - děti by měli chodit do školy a dospělí by měli mít příležitost chodit do práce.

Děti, mládež a dospělí by měli žít odděleně. Uvnitř širších okrsků by měl existovat prostor pro speciální bytové prostory pro dospívající mládež i pro starší osoby.

V rámci jednotlivých věkových kategorií by nemělo existovat žádné další rozdělení podle pohlaví nebo míry postižení. V praxi to znamená, že v jednom skupinovém domově by neměl žít více než jeden člověk se závažným tělesným postižením, který je závislý na speciálních hygienických pomůckách apod.

Jedinými skupinami lidí, které by měly žít pohromadě, protože mají kromě mentálního postižení nějaké další společné postižení, jsou lidé neslyšící, kteří potřebují personál ovládající znakovou řeč, a lidé s autismem podstupující speciální léčebný program.

Život uvnitř běžné společnosti je nezbytným předpokladem pro to, aby mohl být jednotlivec integrován do společnosti - což znamená, že musí dostat příležitost rozvíjet vztahy a účastnit se života komunity. Je zde zapotřebí podpory a asistence, stejně tak jako pochopení, že k dosažení těchto cílů je potřeba určité množství času.

Situace personálu

Struktura práce personálu v ústavech je více zaměřená na jednotlivé pracovní úkony a založená na rutině, než jak je tomu u personálu v zařízeních umožňujících život v běžné společnosti. To znamená, že personál v ústavech je zodpovědný za určité úkony, např. za čistotu v kuchyni či koupelně, je součástí hierarchizované struktury a sotva má příležitost rozvíjet a zdokonalovat poskytovanou podporu.

Personál v domovech, které jsou součástí běžné společnosti, cítí větší zodpovědnost za celé zařízení, projevuje větší účast, má kladný vztah ke svému pracovišti a struktura jeho práce je zaměřená na jednotlivce. Každý zaměstnanec je zodpovědný za jednoho či více obyvatel a má na starost vše, co se v rámci domova těchto jednotlivců týká. Jejich přístup může být přizpůsobený potřebám každého jednotlivce.

 

Princip malé skupiny

Skupina lidí s postižením žijících pohromadě by měla být pouze tak velká, aby se mezi nimi navzájem a personálem mohly rozvinout osobní a trvalé vztahy. Jelikož komunikační schopnosti a schopnost předvídat různé reakce jsou u lidí s postižením omezené, je třeba, aby tato skupina byla malá.

S větším počtem lidí ve skupině výrazně narůstá počet možných vztahů. Tak například ve čtyřčlenné skupině může mít každý jednotlivec vztah k jednomu z dalších, dva mohou mít vztah k některému ze zbývajících dvou, tři mohou mít vztah ke čtvrtému. Dohromady tak vzniká celkem 25 alternativ. V pětičlenné skupině existuje již 90 podobných teoretických alternativ. Výzkum a zkušenosti ukazují, že ideální je skupina asi o čtyřech členech.

Místo bydlení malé skupiny přirozeně zapadne do jejího okolí a taková skupina nebude potřebovat početný personál. V malé skupině nebude tak mnoho konfliktů a rutinních činností a zvýší se její účast na životě okolní společnosti. Každý jednotlivec dostane takovou podporu, jakou potřebuje.

¨

"Lidé s postižením jsou členy společnosti a mají právo setrvat uvnitř vlastní komunity v daném místě. Mělo by se jim dostávat potřebné podpory v rámci běžné struktury vzdělávacích, zdravotních, pracovních a sociálních služeb."

Standardní pravidla pro rovné příležitosti pro lidi s postižením. OSN 1993.

 

Pokračování příště

 

Zdroj: Prof. Mudr. Karl Grunewald - Zavřete ústavy pro mentálně postižené, Stockholm 2003, překlad do češtiny: QUIP – Společnost pro změnu, v rámci projektu „Profesní rozvoj pracovníků ústavů Středočeského kraje“

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz