Pohádka o neviditelných I.


 

 Bylo jednou jedno království, a tomu vládla královna, která slyšela na jméno Alžběta. Byla docela oblíbená, však také měla několik desítek milionů poddaných, na jejichž osud neměla sebemenší vliv - ani to tradiční „dávám ho katovi pod meč“ nebylo v její moci. Největší moc mezi těmi poddanými měl předseda její vlády, a hned po něm kancléř, který podle svého uvážení utahoval a popouštěl šňůrky státního měšce, v obecné mluvě zvaného „budget“ - přeneseně se tak v té zemi o rozpočtu mluví dodnes - a přiděloval tak poddaným své královny libry šterlinků na to, co považoval za jejich potřeby.

Nebylo to království ledajaké, bylo to království Spojené (Velké Británie a Severního Irska), a ostrovní (vedle Skotska, Walesu a Cornwallu k němu patřily také ostrovy v průlivu La Manche, čili Anglickém, a pár zámořských zbytečků někdejší velké imperiální slávy). A vlastně to království nebylo, ale pořád ještě je.

A v tom království žije velká síla poddaných - plné tři miliony lidí, kteří jsou pro své okolí neviditelní. Když se na ně někdo podíval, jakoby se díval skrze ně, až někdy měli pocit, že jsou sklenění a o to zranitelnější.

 

Neviditelné ženy, neviditelní komikové...

V březnu 2006 projednával královský soud ve velšském Cardiffu případ žaloby na státní zdravotní služby. To bylo tak: jednou rozvážel minibus skupinku lidí z vyšetření v nemocnici domů. Řidič přesně podle fárplánu zastavil třiadevadesáté stařence před domovem (jmenovala se Mary Purnellová, na čemž tolik nesejde, a trpěla stařeckou demencí, což při procesu hrálo velkou roli). Odvedl ji před dveře, pod rohožkou našel klíč, jak měl napsáno, odemknul jí dveře, posadil ji do křesla - a odjel rozvážet ostatní. Jedna další pasažérka protestovala: Vy jste nechali paní Purnellovou v cizím domě - ale řidič i zdravotnický personál jeho hlasité volání přecházeli mlčením. Až přijeli k Purnellovým domů, a dcera paní Purnellové zjistila, že její matka není v minibusu. Tak byla zjištěna chyba; když se minibus pro stařenku vrátil, našel ji na zahradě se zlomenou nohou. Mary Purnellová nikdy nedorazila domů - o pět týdnů později zemřela v nemocnici na leukémii a zápal plic.

Samozřejmě, je to poměrně běžný, i když smutný případ (a třiadevadesát je věk důstojný a smrt v něm jaksi patří k životu). Co je na něm šokující je to, jakým způsobem byl oslyšen hlas dospělého spolupacientky, která se snažila paní Purnellové zastat. Bylo to snad proto, že řečená spolupacientka byla rovněž postižená, a tudíž automaticky nespolehlivá, tak nějak méně důležitá, zbytečná, a že tedy ničemu nerozuměla a nic nechápala? Že pro zdravotní personál byla z výše uvedených důvodů prostě neviditelná?

Politicky korektní Británie hledá lék na neduhy politické nekorektnosti v eufemistických nálepkách. "Disability" (snížená schopnost) zní o tolik lépe než "invalidita", což je oficiální český překlad ve slovníku, jehož latinský základ našeptává něco, co neplatí, skoro na úrovni prošlé či padělané bankovky. Když už jsme u té etymologie - ani hendikep sítem politické korektnosti úplně neprochází: původem tohoto slova, které je dnes přípustné ještě tak v souvislosti s koňskými dostihy, je přesmyčka úsloví cap in hand, tedy s čepicí v ruce, volně a idiomaticky přeloženo tedy s prosíkem. Dave Morris, poradce starosty Velkého Londýna Kena Livingstona, to říká razantně a krátce: "Je to stejně zhoubné, jako rasismus, sexismus, nenávist k homosexuálům, diskriminace seniorů - společnost nás prostě nechce." Na každé z těch sousloví má politicky korektní angličtina jednoduchý -ismus.

Eufemismy politické korektnosti většinou zamlžují podstatu problému a zbavují jej naléhavosti. Člověk se sníženou schopností (disabled) zní navenek přece jenom o něco lépe, než neschopný, nebo ten kdo s prosíkem přišel žebrat o pomoc (handicapped), nebo ten, který ve společnosti nestojí ani za zlámanou grešli (české "invalida"). Zároveň to britské společnosti ukazuje cestu, jak se vyhnout řešení otázky, která přece není tak akutní.

Naoko se zdravotně postižení v dnešní Británii mají jako nikdy předtím. Labouristická vláda Tonyho Blaira prosazuje slogany o totální integraci: chce zavřít nenáviděné "zvláštní školy" a proklamuje zapojení postižených dětí do všeobecného školství.

Prezentované ikony postižených lidí (často jsou to ženy jako Alison Lapperová) mají vlastní asistenty, kteří jim pomáhají překonávat úskalí každodenních úkonů, které by samy nedokázaly zvládnout, aby dosáhly osobní nezávislosti a rovnoprávnosti. Na druhé straně jsou nepostižení, kteří kradmo vstupují do luxusních prázdných toalet, vyhražených pro postižené, a v duchu přemítají, zda mají svou přítomnost a zneužitý přepych komentovat kousavou poznámkou, kdyby se před dveřmi udělala příliš velká a naštváná fronta legitimních uživatelů.

Zároveň ale na Británii ze sdělovacích prostředků dští déšt špatných zpráv: Spojené království, tak zní leitmotiv, nezachází nejlépe s těmi, kdo fyzicky nebo psychicky vybočují z norem a jsou proto tou či onou měrou závislí na pomoci zbytku společnosti. Mluví se o tom, zda udržovat při životě paralyzované lidi na ventilátorech, donekonečna se debatuje o problému eutanázie; z deště se stává přílivová bouřka, která hrozí zátopami.

Proti těmto skandálům, jež patří k životosprávě, kterou Británii krmí sdělovací prostředky, stojí další, méně senzační a méně vzrušující zprávy.

Jsou to spíš statistiky: postižení, kteří jsou zaměstnaní, musí platit 200 liber týdně na sociální péči; někteér trusty státního zdravotnictví nutí seniory, aby prodali své nemovitosti a ze stržených peněz platili za péči v domovech, kterou by za normálních okolností měl platit stát. Čtvrtina dětí, jež podle britských státních statistik žijí v chudobě, jsou děti postižených. Zaměstnaní, kteří žijí v domovech se sociální péčí, si ze svých platů nesmějí nechat víc než 20 liber na osobní potřeby - bez ohledu na to, kolik vydělávají. Polovina postižených dospělých v Británii má příjmy nižší, než je oficiální hranice chudoby. Skoro polovině rodičů se studijními potížemi státní sociální péče odebírá děti. A je překvapivé, že v zemi, která se pyšní tím, že je matkou všech demokracií, není 68 procent volebních místností přístupných pro vozíčkáře.

Komik a kaberetiér Laurence Clark nedávno na konferenci pro charitu, která se snaží pomáhat lidem postiženým mozkovou obrnou, vysvětloval, jak obtížné pro něj bylo ve zvláštní škole, dát najevo učitelům, že je intelektuálně zcela v pořádku. Když se mu to konečně povedlo, dověděl se, že by se "měl naučit s počítačem, nikdy nevycházet z domu a vydělávat hromady peněz". Když získal doktorát, uvědomil si, že počítače jsou pro postižené "totéž, jako bylo donedávna pro postižené pletení košíků."

Okolí mlčky předpokládalo, že Clark pochopí nutnost, potlačit vlastní společenské touhy a potřeby, aby se do společnosti „zařadil“ a nebyl nikomu na obtíž. Tento typ sociálního předsudku je mimořádně zákeřný, protože jeho původci jsou přesvědčeni, že jednají v nejlepším zájmu své „oběti“ a pro blaho všech. Clarkův případ je jenom jedním z řady mnohých – lidé kolem prostě předpokládají, že duševní nebo fyzická vada postiženému jaksi automaticky propůjčuje touhu po neviditelnosti. Tedy něco podobného jako v případě nemocničního minibusu paní Purnellové, jehož posádka považovala komunikaci s postiženým za zbytečnou ztrátu času.

Neviditelnost má někdy své výhody. Když jsem začal pracovat v české redakci zahraničního rozhlasového vysílání BBC, spočívala práce redaktorů převážně v překladech centrálně připravovaného materiálu – byly to především takzvané depeše, krátké, úderné informace zpravodajů BBC z míst, kde se odehrávaly světoborné i méně světoborné události, a pak talks, komentáře, které pečlivě shrnovaly hlavní pro a proti problému, pro nějž ty světoborné i méně světoborné události byly příznačné, a nechávaly na posluchači, aby si udělal závěr. Kvalitu takového komentáře člověk poznal podle toho, jak lehko se překládal – čím lépe napsaný a čím precizněji vyargumentovaný komentář, tím snazší práce a tím lepší přednes ve studiu (vysílalo se „naživo“, a špatný text snadno vedl k přeřeknutí).

Měl jsem mezi autory těch komentářů jednoho oblíbence – jeho texty byly nejen zasvěcené, ale navíc měly břit, ironii a téměř literární kvality. Protože se jednalo o rádio, nikdy jsem autora neviděl – až mně ho jednou kolegové představili. Bylo to v kantýně, seděl na vozíčku, napůl ochrnutý, a rozpor mezi tím jak vypadal a jak psal byl tak velký, že mi pěkně dlouho trvalo, než jsem vnitřně akceptoval skutečnost, že se jedná o téhož člověka, jehož texty jsem tolik obdivoval. Tehdy jsem se seznámil s pojmem pozitivní diskriminace.

Pozitivní diskriminace je jeden z nástrojů, jimiž se politicky korektní establišment snaží vyvážit nejrůznější diskriminační trendy. Prakticky se provádí tak, že se na druhou misku vah při přijímacím řízení přihodí nějaká deklarace nebo zásada, která má v konkurzu zvýhodnit ty, kteří mají pocit, že je společnost tím či oním způsobem znevýhodňuje. BBC měla například jasně stanovené priority pokud jde o zaměstnání žen – vnitřní směrnice definovaly nejen kolik procent personálu musí tvořit osoby ženského pohlaví, ale také poměr příslušníků národnostních či rasových menšin. V případě konkurzů na zaměstnání – většina zaměstnavatelů deklaruje na přihláškách, že se řídí principem „equal opportunities“, rovnoprávných příležitostí – to v praxi znamená, že ze dvou uchazečů se stejnými profesními kvalitami se většinou dává přednost těm, kteří by jinak mohli prohlašovat, že nebyli přijati pro svou barvu pleti, pohlaví, náboženské přesvědčení, nebo tělesnou či duševní vadu.

 

Pokračování příště

Autor: Julek Neumann (herec, divadelní režisér, překladatel, redaktor BBC -  pořad " Týden v Británii").

Tento text byl napsán pro informačně - osvětový diář 2007 Máme otevřeno?, o.s.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz