Musím dneska do školy?


 

Všichni rodiče pravděpodobně znají povzdechy a stížnosti odehrávající se v pondělí ráno. „Bolí mě břicho.”, „Bolí mě hlava.”, „Je mi špatně.”. Téměř to vypadá tak, že děti podle jakéhosi nepsaného zákona na školu nadávají, a rodiče na druhou stranu pronášejí uklidňující výroky a všemožně děti utěšují.

Každý si do života odnáší pěkné i méně pěkné vzpomínky na školu. Nezáleží na tom, zda jsou ty nejlepší vzpomínky spojené s jedničkami nebo s kradmým líbáním za přístřeškem na jízdní kola.

Zdá se, že dalším nepsaným zákonem – tentokrát pro školu – je, že každý se musí přizpůsobit a podřídit. V oblékání. Ve způsobu vyjadřování. V chování. Taková pravidla jsou pevně ukotvena v samotném srdci vzdělávacího systému. Většina dětí se s nimi nějak vyrovná nebo se nechá zařadit do škatulky. Ale některé jsou přece jenom příliš silné, nebo naopak příliš hubené, moc malé, nebo příliš vytáhlé, mají tmavší barvu kůže, nebo jsou moc bílé. Odlišovat se – to se ve škole jednoduše nenosí.

Můj Luke se od nejútlejšího věku opravdu snažil, aby se sžil se školním prostředím. Trpí Aspergerovým syndromem, což znamená, že má potíže s komunikací, sociální interakcí a s představivostí. Jenže právě to, čeho se mu příliš nedostává, ve škole potřebuje na každém kroku.

Komunikace je dvousměrná záležitost. Je možné, že společnost vnímá lidi s Aspergerovým syndromem jako původce problémů. Ale není to tak, že vina je vždy na obou stranách? Pro děti s autismem se škola stává noční můrou, chaotickým místem plným zmatků. Já jakožto rodič autistického dítěte jsem se ocitla v pozici, kdy musím napravovat, co škola napáchala; já jsem byla tím psem, na kterého se hůl vždycky najde.

Rodiče jako já bývají utlučeni a zahlceni radami učitelů, poradců a dalších. Někdy jsem mívala pocit, že nemám možnost vlastní volby. Ta možnost však vždy existuje.

Vzdělání je povinné, ale formální školní docházka ne. Podle zákona je rodič povinen zajistit svým dětem vzdělání odpovídající jejich věku a schopnostem. Vzdělání ovšem nemusí nabývat ve škole.

Děti nemusí povinně postupovat podle celonárodních osnov. Ani nemusí povinně skládat zkoušky. Navíc není nutné, aby jejich rodiče byli učitelé, rozhodnou-li se učit své dítě doma.

Nemálo škol odmítá uznat odlišnosti dětí s Aspergerovým syndromem, poruchami pozornosti a různými druhy postižení, které není na první pohled patrné. Velmi často dochází k tomu, že různé formy šikany nejsou brány vážně a naopak se na ně pohlíží jako na jev, který slouží k utužení jedince. Když si rodiče stěžují, škola je nezřídka označí za přehnaně starostlivé a přesvědčuje je, že dítě ve škole vůbec žádné problémy nemá. Navíc řada potřebných iniciativ nakonec ztroskotá na nedostatku finančních prostředků.

Na druhou stranu existují i školy, které takovým dětem poskytují úlevy; existují i učitelé, kteří se snaží a velmi často narážejí na tytéž problémy jako rodiče.

Luke, stejně jako mnoho dalších dětí s Aspergerovým syndromem trpí problémy s koordinací a nesnáší hry. Učitel to řešil tak, že mu umožňoval hrát jiné typy her, ale Luke je stále nechápal. Šla jsem to řešit do školy a dopadlo to tak, že Lukea z těchto aktivit omluvili. Na první pohled to vypadalo jako ideální řešení.

Luke se také potýkal s psaním. Škola to řešila tak, že mu přidělili notebook. Opět se zdálo, že bylo nalezeno perfektní řešení. Jediný problém byl v tom, že notebook nabízel pouze textový editor, a ještě k tomu s velmi omezenými možnostmi tisku. Pro takového chlapce, jako je Luke, který má rád počítače, to byla spíše urážka. Navíc mu přibyl další předmět, o nějž se musel starat. Bylo třeba, aby ho trvale nosil s sebou. Když ho zapomněl, pochopitelně nastala komplikace.

Luke měl problémy s tím, aby si zapamatoval, že vůbec má psát úkoly, navíc mu dělalo potíže pojetí domácích úkolů. Zastával názor, že škola je pro školu, domov je domov. Vyzkoušeli jsme toho hodně, nakonec jsme se dohodli, že Luke bude ve škole dělat práci navíc a učitelé mu zapíšou do deníčku, co si má doma připravit. To zní dobře, že?

Přesto jsem Lukea nakonec ze školy vzala a učím ho sama. Škola pro něj byla zdrojem obrovských stresů. Některé školy se snad přímo brání tomu, aby vycházely vstříc dětem a nabízely jim úlevy nebo alternativní řešení. Naše bývalá škola, která jinak je flexibilní, se stala příkladem toho, že i přes velkou snahu se všechno někdy prostě nepodaří.

Je možné, že jedním z nabízejících se řešení je role rodiče coby smírčího soudce, doprovázející duše a zdroje omluv v jedné osobě. Jakmile nastane problém nebo nedorozumění, omluví se, vše vyřeší, uhladí. To je samozřejmě absolutně nepraktické.

Zdá se, že škola a „postižení“ jsou dvě věci, které příliš často nejdou dohromady, především jedná-li se o postižení „skryté“, které není na první pohled zřetelné. Ve školách se utužuje přísnost a školy čím dál tím více lpějí na striktních pravidlech, ale právě lidé, kteří si sami vytvářejí svůj přísný životní řád, se ve škole dostávají do úzkých, někdy až na pokraj zhroucení.

Kde je tedy jádro pudla? Je vina na straně učitelů, dětí, rodičů? Každý svaluje vinu na někoho jiného, ale skutečný viník je nepružný systém potýkající se s nedostatkem financí.

Od té doby, co jsem svého Lukea ze školy vzala, jsem začala dostávat e-maily, které mi vyprávěly o tom, jak děti s Aspergerovým syndromem zoufale nechtějí chodit do školy. Slyšela jsem o dětech, které odmítaly mluvit a zavíraly se do svých pokojů na celé hodiny. O dětech, kterým nebylo ani osm let, a už užívaly antidepresiva. Takové příběhy mě naplňují hrůzou. Stejně tak mi běhá mráz po zádech, když slyším o dětech, které si způsobují řezné a bodné rány.

Nejsem odborník na domácí vzdělávání, musím se ještě hodně naučit. A těším se na to. Ale jednu věc říci mohu: za těch pár týdnů, co Luke nechodí do školy, jsem zaznamenala obrovské změny k lepšímu.

Luke se konečně zase směje a vtipkuje, komunikuje s celou rodinou, dobrovolně se myje, což předtím odmítal, a tvrdí, že pokud by měl svou úroveň štěstí hodnotit škálou od 1 do 10, jednoznačně by volil 11!

Jeho sociální dovednosti přímo vzkvétají. Teď si totiž může sám vybírat, s kým si bude povídat a s kým ne. To mu škola neumožňovala. A já mám pořád co dělat, aby udržela krok se všemi jeho aktivitami.

Na celém světě existují dospělí a děti, jimž selhávající vzdělávací systém ublížil. Hořce lituji jedné věci a budu se s ní muset vyrovnávat celý život. Lituji toho, že jsem Lukea nevzala ze školy dříve a že jsem ihned neukončila mučení, které musel snášet.

Za potíže, které Luke ve škole prodělal, nemohu a nechci vinit učitele ani spolužáky, ani samotného Lukea. A dokonce ani sebe, i když je těžké to nedělat. Prostě to tak je: hranaté špalíky do kulatých děr nezatlučete.

 

Autorka: Jacqui Jacksonová  (vystoupila v pořadu BBC odvysílaném v roce 2003 s názvem Moje rodina a autismus. V důsledku neustálých střetů se vzdělávacími institucemi se totiž rozhodla, že vezme syna Lukea ze školy a postará se o jeho vzdělání sama).

Zdroj: Tento článek byl publikován v anglickém originále na webovém portálu BBC věnovaném lidem se znevýhodněním – Ouch!: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků dobromysl.cz - překlad Jana Chaloupková, redakce Dagmar Brejlová.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz