Český myšlení II.

Downův syndrom

 

 Kapitola 2.

Příroda je plná květin a ptáků. Příroda je velmi křehká a pěkná. Víte, co je nejkrásnější ve vodě? Jsou v ní rybky, mníci, okouni. U vody je vodní ptactvo, myši i žáby. Voda se třpytí ve sluníčku. Někdy studí, někdy mě zahřeje. Když je mi teplo, tak mne osvěží. Můžu ji poslouchat a dívat se, jestli teče pomalu nebo rychle. Rád pozoruji lekníny. Nedávno jsem se díval, jak se leknín na sluníčku otevírá. Strašně pomalu, lísteček po lístečku. Potom si na něho sedla vážka. I když je lehká, lísteček se zachvěl. Možná radostí, že má také kamaráda, že není sám, že si s ním také někdo chce hrát. Lidé by si měli najít k přírodě velmi dobrý vztah. Musí dělat vše pro to, aby příroda dávala víc člověku. Příroda je všemohoucí, je výtečný lékař, uzdravuje srdce.

Luděk je další kamarád. Je hodně veliký, a tak mě předběhne. Ale hrozně se mu klepou ruce. Všechno rozleje, neumí psát ani kreslit. Říkáme mu "Kalendář". Když se ho zeptám, kdy má svátek Jirka, tak to ví. Když se ho zeptám, kdy má svátek Vlasta, ví to taky. Není to zvláštní?

Chodím na procházky do přírody. Jsou tu krásné vysoké stromy. Některé usychají. Proč usychají? Svítí pěkně slunce, štípe nás do těla. V potoce stavíme přehrady. S taťkou uneseme i velké kameny. Maminka nám chtěla pomoci a žbluňkla do vody jako žába. Moc se tomu smála a my taky. Je mně hrozně veselo, že bych zpíval. V trávě lezou brouci a berušky a mravenci. Obloha je modrá a jsou na ní mraky. Jeden vypadá jako loď. Jsem moc rád, že se máme tak rádi.

Láska je život, zem a krása květin a zvířat. Jestli půjdeš někam daleko a budeš mít sebou lásku, nezabloudíš. Srdce je proto, aby si lidé neubližovali. Lidé, kteří neubližujou, jsou hodní. Jen aby zůstalo moc a moc hodných lidí. Každý člověk se někdy zlobí, ale musí si přiznat omyl nebo chybu. Uvědomí si, že ublížil, pak nastane krize a omluví se. Proč jsou ty války šeredné a zlé, proč chtějí mít lidé ošklivou zemi? Nejlepší by bylo zastavit tu válku a podat si ruku a říct si pravdu. Lidi by neumírali a netrpěli by hladem a žízní. Mohli by se sejít a podat si ruku a říct, že jsem a nebojuji a vyženu ty zlé lidi. Láska se projevuje jako laskavost. "Když já tě mám rád, měj mě taky rád. Těší mě, že tě mám." Tato laskavá slova nám dělají velkou radost. Když nám je lidé říkají, jako by hřála. Dělá nám dobře, když nám někdo říká:"Jsi nádherný člověk, mám tě rád" a myslel to doopravdy.

 

Kapitola 3.

V létě jezdíme všichni na vodu. Každý rok sjíždíme jinou řeku. Já už mám také svoji loď. Jmenuje se "Chameleon". Vůbec jsem nevěděl, jaké jméno dám svojí lodi až ji budu mít. Když jsem ještě jezdil na lodi s taťkou, sám jsem pro ni vymyslel jméno "Kormorán". Všem se to líbilo. Když se mě maminka patla, proč jsem ji dal právě toto jméno, řekl jsem jí, že bych si přál, aby po vodě tak rychle plula jako létá kormorán. Kormorán je vůbec pěkný pták. Když jsem uviděl svoji loď, strašně jsem přemýšlel. Stále jsem nad ní stál a nemohl jsem uvěřit, že je jenom moje. Vymýšlel jsem různá jména, ale pořád to nebylo ono. Potom jsem viděl v televizi chameleona. Byl takový jiný než ostatní zvířata. Říkali o něm, že mění barvy. A moje loď je také tak barevná. Jiná než mají ostatní. Tak se jmenuje "Chameleon". Mám ji moc rád. I když řekli, že jsem lakomý a nechci ji nikomu půjčit, tak mně to nevadí. Maminka také nechce nikomu půjčit kartáček na zuby a není vůbec lakomá. Na vodě je všechno pěkné. Okolo řeky příroda i když se po ní moc nemůžu dívat. Musím stále jet úplně přesně jako maminka, abych se nepřevrátil. Ale stejně si někdy jedu podle svého, ale dávám veliký pozor na všechno. Líbí se mi i sjíždět jezy. Ale mám velký strach i když dovedu plavat.

Moc se mi líbí, že všichni vodáci jsou kamarádi. Nikdi se mně nesměje, když něco spletu. Nikdo mne neposílá pryč, když chci pomoci. Ptají se mně, jak bych to udělal já, jestli souhlasím s tím, co chtějí udělat. Vždycky mně nechají chvilku, abych si to rozmyslel. Jakoby věděli, že se hned nedokážu rozmyslet. Jak to poznali? Maminka dělala velitelku na Berounce. Úplně se změnila. Nebyla tak veselá jako jindy. To dělá vždycky, když má nějaké starosti. Dokonce chtěla, abych více pomáhal. A to já strašně rád. Nepřipadám si tak zbytečný, jsem jako velký. Dokonce mě poslala s taťkou na dříví a řekla taťkovi, ať mě učí sekat se sekerkou. Já jsem se na to koukal strašně divně, protože mně to nechtěla nikdy dovolit. Asi ve mně už poznala chlapa. Já ji za to mám moc rád. Baví mně hodně věcí. Hlavně když mne nikdo neposílá pryč. Ani jeden vodák. Dokonce se mnou hráli i fotbal. Proč nejsou všichni lidé takoví, jako jsou vodáci? Mám rád lidi. Rád jim pomáhám. Na vodě se nikdo nehádá. Když se někomu něco stane, druhý mu pomůže a ještě se tomu smějou.Neviděl jsem nikoho smutného ani rozlobeného. Večer u táboráku zpíváme hodně písniček. A hodně krásných. Rosťa nás učí znát hvězdy. Já už vím, kde je Velký a Malý vůz. Ostatní hvězdy znám jenom podle jména, ale nepodařilo se mně je najít i když mně to všichni ukazovali. Dělal jsem, že už vím a bylo mi z toho smutno, že je ostatní vidí a já ne. Proč? Ale na příští vodě je už třeba uvidím. Asi si budu meset dávat větší pozor.

Nejvíce se mi líbí písničky o lásce. Když zpívá maminka s Rosťou, běhá mi mráz po zádech. A je mi smutno i veselo. Dívám se vždycky do ohně a zpívám také. Moc rád zpívám. A nikdo mi neřekne, že to neumím. že bručím a šišlám, jako mi to říkali ve škole. Dokonce chtějí, abych jim řekl, kterou písničku chci zazpívat. Já vždycky chci maminčinu písničku "Hajej můj broučku".

Když se ráno probudím a svítí sluníčko, je to príma. Řeka se leskne a i když se vyklopím, nebude mně zima. Ale to nesmím, protože mne každý chválí, že jsem správný vodák.

Viděl jsem mnoho mrtvých ryb. Bylo mi z toho smutno. Maminka mně říkala, že jsou lidi, kteří škodí přírodě a pak to takhle dopadá. Jak je to možné? Já bych všechny takové lidi potrestal. Tak si říkám, když dokážou lidi ubližovat rybám, jestli také ubližují lidem. Ryba se přece nemůže bránit. Ale někteří lidé také ne. Třeba já, když na mně někdo chce něco rychle. Než se rozmyslím, už mi ublíží a ještě se mi směje. To přece není správné. A já jsem třeba toho člověka měl rád. A nebo mně třeba lže. Je mně líto, že pokaždé nepoznám, když mi říká lež. A věřím mu. A on mne zklame. Ale maminka mi říká, že to také pokaždé nepozná, ale že stejně má ráda lidi a věří jim. Tak já také.

Vždycky když jedeme z vody, je mi smutno. Zase už nebudu mít tolik kamarádů. Ale říkám si, že za rok pojedeme zase a je mi veseleji. A také si říkám, že jsou zase kluci, kteří nemají ani kamarády ani rodiče. To si neumím ani představit. Koho oni vlastně mají.

Pokračování příště

 

Zdroj: Jiří Šedý - Český myšlení, publikováno na webu Klubu rodičů a přátel dětí s DS




Související články

Český myšlení III.
Mám kamaráda Michala. Má také Downův syndrom, ale on neví, jak k němu přišel. Neumí ani číst, ani psát a počítat. Neumí také ani plavat a nejezdí na vodu. Ale říká, že mě má rád. celý článek

Český myšlení I.
Předmluva a první kapitola knihy autora, který odmítl skončit ve škatulce s nápisem: "VYCHOVATELNÝ, NEVZDĚLATELNÝ". celý článek

Vím, že jsem postižený
Ale kdo není? Spíš si myslím, že jsem jinačí. Když jsem chodil do školy, nikdo přede mnou nemluvil, že jsem postižený. Ani rodiče. Nepřipadal jsem si, že jsem jinačí. celý článek