Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče I.

Sociální služby

 

 Nová právní úprava sociálních služeb a individuální plánování

Zákon o sociálních službách přes všechny jeho známé i neznámé nedostatky přináší nový pohled na poskytování služeb znevýhodněným lidem, zejména lidem se zdravotním postižením. Na rozdíl od starých právních úprav jasně formuluje, co je účelem poskytování sociálních služeb, a upravuje některé důležité povinnosti poskytovatelů, které naplnění účelu výrazně napomohou. Jde zejména o ustanovení týkající se individuálního plánování.

Nová právní úprava sociálních služeb stanovuje, že účelem poskytování sociálních služeb je sociální začleňování, tedy proces, který zajišťuje, že „osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný“. Toto důležité východisko je třeba zohledňovat při naplňování všech dalších ustanovení zákona, tedy i toho, které upravuje povinnost poskytovatelů sociálních služeb plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností klientů a hodnotit průběh poskytování služeb za účasti klientů. Další podrobnosti budou obsaženy ve vyhláškou daných standardech kvality.

SHRNUTÍ: Zákon zjednodušeně řečeno stanovuje, že sociální služby musí být plánovány tak, aby byly zohledněny osobní představy a potřeby klientů sociální služby a aby jim služby umožňovaly vést běžný způsob života.

Podrobná znalost zákonných ustanovení a standardů kvality sociálních služeb však zdaleka nestačí pro kvalitní sociální práci. Zákon stanovuje pouze práva a povinnosti. Standardy jsou jen měřítky, jimiž posuzujeme, do jaké míry plníme dané požadavky a povinnosti. Metodiku, tedy, jak postupovat, musíme hledat jinde.

Východiskem pro tvorbu standardu upravujícího individuální plánování, který byl později přetransformován do výše uvedené zákonné povinnosti, byly principy „na člověka zaměřeného plánování“1. Znalost a respektování metod individuálního plánování, které jsou založeny na těchto principech a kterých ve světě existuje celá řada, je proto důležitou podmínkou pro naplnění zákonných požadavků.

Při práci s lidmi s těžkým postižením, kteří nemluví nebo ani nejsou v kontaktu se svým okolím, navíc musíme umět použít metody umožňující nám přede-vším navázat kontakt a komunikaci s klienty, abychom mohli získat informace o jejich představách potřebách. Bez těchto informací nelze tvořit individuální plány v souladu s novými, výše uvedenými požadavky.

SHRNUTÍ: Pro individuální plánování je nutné znát principy individuálního plánování zaměřeného na člověka a metody práce se specifickými skupinami lidí, s nimiž pracujeme.

 

Plánování zaměřené na člověka

Plánování zaměřené na člověka bylo vyvinuto v 80. letech v důsledku nových přístupů k lidem s mentálním postižením2, které jsou shrnuty v konceptech „normalizace“ a „valorizace sociálních rolí“3, u nás bohužel stále málo známých.

V mnoha zemích světa4 tyto koncepty zásadně ovlivnily charakter služeb pro lidi s mentálním postižením a později i pro další skupiny (lidé s duševním onemocněním, senioři apod.). Myšlenky normalizace a valorizace sociálních rolí se ve světě staly základem pro prosazení transformace ústavní péče za současného rozvoje tzv. komunitních služeb. V některých státech USA se plánování zaměřené na člověka stalo oficiálním, vládním přístupem k individuálnímu plánování služeb pro skupinu lidí s mentálním postižením.

Plánování zaměřené na člověka představuje systematickou cestu pro vytvoření realistického plánu naplnění životních cílů, přání a potřeb lidí s postižením. Aplikace tohoto způsobu plánování umožní zařízením sociálních služeb pracovat v souladu s nejnovějšími poznatky na tomto poli.

V ČR v současné době převládá individuální plánování vycházející z pohledu profesionálů: plány výchovné, ošetřovatelské, terapeutické. Cíle těchto plánů postavených na specifické profesi jsou uzpůsobovány tomu, co mohou nabídnout profesionálové sami nebo prostřednictvím svých organizací. Tím je nabídka vždy užší než to, co nabízí běžný život. Cílem plánů se stávají „programy“, např. chráněné bydlení namísto přání samostatně bydlet, rozvoj jemné motoriky místo zvládnutí dovednosti používat např. mobilní telefon apod. Nejde zde o osobní cíle v pravém slova smyslu, ale o cíle, které stanoví poskytovatel služby a z nichž si teprve (v lepším případě) klient vybírá.

Dalším problémem plánování vycházejícího z pohledu profesionálů je vytváření přílišné závislosti klientů na formálních zdrojích (službách profesionálů). Nejsou využívány neformální zdroje (rodina, přátelé, sousedé apod.), které umožňují lidem udržovat a vytvářet si přirozené sociálního vazby, být součástí společnosti a žít běžným životním stylem (sociální začlenění).

Výše uvedené nedostatky lze odstranit využitím metod plánování, které stojí na principech konceptu plánování zaměřeného na člověka a které jsou současně obsaženy ve Standardech kvality sociálních služeb5:

Plánování se zaměřuje především na člověka, teprve na druhém místě je určující diagnóza.

Užívá se přirozený jazyk spíš než profesionální terminologie.

Aktivně se zjišťují předpoklady a schopnosti člověka v podmínkách společenského života. Do popředí se dostávají jeho vlohy a silné stránky. Plán se zaměřuje na odlišné životní zkušenosti namísto na menší výkon.

Posiluje se aktivní účast člověka a lidí, kteří ho nejvíce znají. Důležitou roli hrají neformální zdroje (tj. rodina, přátelé, sousedé apod.).

Definují se žádoucí změny v životě člověka. Vychází se z přání a potřeb člověka, nikoli z možností stávajících programů organizace poskytující služby.

 

----------

1 Person-centred planning

2 V textu se používá termín „lidé s mentálním postižením“, protože je v ČR nejvíce rozšířen i přesto, že jde o termín stigmatizující. V zahraničí se pro označení této skupiny používá termín „lidé s potížemi v učení“, který je akceptován (na rozdíl od jiných názvů) také samotnými lidmi s mentálním postižením.

3 Principy „normalizace“ se zrodily v 60. letech ve Skandinávii a byly dále rozvinuty zejména T. W. Wolfensbergerem v Severní Americe. Podstatou normalizace je poznání, že život lidí s mentální retardací ve velkých ústavech je ochuzený a abnormální ve srovnání s ostatními lidmi. Podstatou normalizace je úsilí o to, aby těmto lidem byl umožněn stejný život, jaký mají ostatní, obyčejní lidé. Normalizace neznamená normalizování lidí, ale jejich životních příležitostí. Pojem normalizace stojí zejména na třech principech: normální rytmus života (normální rytmus dne, týdne, roku, života, životního cyklu atd.), normalizace prostředí pro různé funkce (neprožít všechny aktivity dne ve stejném prostředí - v jednom objektu, pavilonu, místnosti) a společensky hodnotné – normální – způsoby naplňování potřeb. Valorizace sociálních rolí vychází z poznání, že lidské vnímání má hodnotící charakter, zvlášť jedná-li se o druhé osoby. To vede k tomu, že někteří lidé nebo skupiny lidí mají v očích ostatních malou hodnotu. Důsledkem nízkého hodnocení je např. ztráta příležitostí, odmítnutí, vyčlenění ze společnosti, omezení možností výběru, riziko zneužití apod. Vnímání lidí je ovlivňováno představami a praktikami, které byly a jsou uplatňovány vůči dané skupině předchozími zkušenostmi, prostředím a sociálními poměry a vztahy, v nichž tito lidé žijí, apod. Podstatou teorie Valorizace sociálních rolí je aplikace postupů, které zamezí přiřazovat nízké sociální role znevýhodněným lidem, zruší nebo minimálně potlačí vliv existujících negativních rolí a prosadí pozitivní vnímání těchto skupin ze strany společnosti. Toho by mělo být dosaženo posílením pozitivního obrazu a kompetencí znevýhodněných lidí (Sociální služby mohou významně ovlivnit postoj společnosti k nízce hodnoceným lidem. Tento aspekt je předmět kritéria 1.5 Standardů kvality sociálních služeb, MPSV 2002).

4 Zejména USA, Kanada, Skandinávie, Nový Zéland, Austrálie, Velká Británie

5 Upraveno podle Mount, B., 1992

 

Pokračování příště

 

Autorka: Milena Johnová




Související články

Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II.
Samotná změna způsobu individuálního plánování nemůže změnit ústavní péči na služby komunitního typu. Může ale být důležitým začátkem, který ukáže směr a iniciuje změny.. celý článek

Inkluze jako cesta k právu
Rozvoj služeb pro lidi s postižením prošel 3 fázemi: do 2. sv. války zde byl medicínský přístup, pak následovala fáze rehabilitace, v 90. letech pak začalo období inkluze. celý článek