Od ústavů k domovům v běžné společnosti

Bydlení

Několik pojmů

Život uvnitř běžné společnosti znamená, že člověk žije buď se svou rodinou, sám, nebo v malé skupině v normálním domě, který je součástí obytné oblasti. Místo, kde žijí pohromadě děti a dospívající, se nazývá skupinový domov pro děti. Místo, kde žijí dospělí, se nazývá skupinový domov.

Pojem ústav označuje jednu či více budov, které jsou oddělené od okolí, ve kterých žije pohromadě velký počet lidí rozdělených do různých oddělení. Ústavy pro lidi s mentálním postižením se nazývají internátní školy, rezidenční domovy a léčebny.

 

Situace dětí a mládeže

Ve Švédsku dříve existovaly dva druhy ústavů pro děti s mentálním postižením: internátní školy a rezidenční domovy pro děti a mládež.

Internátní školy byly nahrazeny speciálními třídami na běžných školách. To umožnilo mnoha dětem žít doma u svých rodin, zatímco jiné, které stále žily daleko od školy, musely žít ve skupinových domovech pro děti existujících v oblasti školy. Byla jim poskytována přeprava v pátek odpoledne domů a v pondělí ráno zpět do skupinového domova.

Postupně bylo možné uzavřít rezidenční domovy pro děti a mládež, když se rodičům dostalo osobní a finanční podpory, když získali právo na bezplatnou denní péči a předškolní přípravu, kterou poskytovaly místní skupiny odborníků - tzv. habilitační týmy. Rodiny rovněž získaly nárok na krátkodobý odpočinek od péče o dítě (obvykle pár dní nebo týden v měsíci), nebo nárok na občasnou asistenci pečovatele docházejícího k nim domů (obvykle pár hodin v týdnu).

V případech, kdy se rodiče nemohly starat o dítě doma, bylo zavedeno právo na umístění ve skupinovém domově pro čtyři děti, který existoval uvnitř běžné komunity a byl zcela otevřený.

Dětem nad sedm let s vážným postižením bylo poskytnuto další právo, a sice právo na speciální vzdělávání v učilištích provozovaných vzdělávací soustavou a právo na přepravu z domova do školy a naopak.

Nejvyšší počet dětí a mládež s mentálním postižením, kteří kdy žili ve Švédsku v ústavní péči, je pět tisíc lidí. Dnes tu žádné ústavy neexistují. Z 19.000 dětí a mládeže, kterým se dostává speciálního vzdělávání, žije 1.400 ve skupinových domovech pro děti a několik stovek v pěstounských rodinách. Z 1.500 dětí mentálně postižených, které ještě nejsou ve školním věku, jich pouze 40 nežije ve vlastní rodině.

K tomu je zde ještě několik menších antroposofických domovů a tři speciální školy pro děti a mládež s mentálním postižením. Tyto školy navštěvují lidé, kteří mimo své mentální postižení jsou také nevidomí nebo neslyšící, nebo kteří mají závažná postižení řeči, včetně autismu.

A tak tu dnes existuje celá nová generace dětí a mládeže s postižením, kteří jsou citově vyspělejší a uvědomělejší, stejně tak jako nová generace rodičů, kteří dobře rozumí potřebám svých dětí a závazkům společnosti.

Odehrál se tento přechod od ústavů pro děti a mládež k skupinovým domovům bez konfliktů? Celkem vzato, ano! Většina protestů docela pochopitelně zaznívala za strany personálu. Během úvodní fáze byly rodiče dětí umístěných v domovech někdy skeptičtí, ale změnili názor, když si uvědomili výhody spojené s domovy pro školáky.

Krajské úřady, které byly vlastníky většiny ústavů a které byly zodpovědné za domovy pro školáky a speciální vzdělávání, nový systém přijaly. Nakonec to pro ně bylo levnější a bylo to i lepší pro děti a jejich rodiče.

 

Situace dospělých

Ve Švédsku v 60. a 70. letech vzrostl počet dostupných pečovatelských oddělení v rezidenčních domovech a speciálních léčebnách, takže všichni dospělí s mentálním postižením, kteří si o péči požádali, mohli být přijati. Viz graf. Ke konci tohoto období zde existovalo 125 ústavů, třetina z nich soukromých.

Speciální léčebny byly postupně uzavírány, jak přestávaly být potřebné, a jejich obyvatelé byli přemístěni do rezidenčních domovů. Rezidenční domovy pak byly postupně nahrazeny skupinovými domovy.

Během 70. let se zvýšil počet skupinových domovů. V té době bylo také otevřeno velké množství center organizujících aktivity pro postižené lidi.

Přibližně polovina lidí, kteří se přestěhovali do skupinových domovů, přišla z domu od svých rodičů, a druhá polovina z rezidenčních domovů.

Později se mohli do skupinových domovů přestěhovat i lidé se závažným postižením. V roce 1985 se parlament usnesl, že všechny zbylé rezidenční domovy mají být uzavřeny, a to tak, že nebudou přijímat nové obyvatele. Bylo to drastické, ale velmi opodstatněné rozhodnutí!

Tentýž rok parlament rozhodl, že skupinové domovy by měly být zařazeny do systému státních půjček, které byly poskytovány běžným domovům. Jedinou podmínkou bylo, že každý jedinec bude mít k dispozici vlastní byt o velikosti nejméně 40 m2, který bude součástí skupinového domova.

Toto rozhodnutí bylo velmi důležité. Lidé s postižením konečně dostali šanci žít jako ostatní spoluobčané! A totéž se týkalo to i lidí se závažným postižením.

Dnes žije 60 procent všech dospělých s mentálním postižením ve skupinových domovech, 20 procent jich žije samostatně a zbylých 20 procent u rodičů.

Skupinové domovy jsou umístěny v obytných budovách, řadových a rodinných domech. Další alternativní způsob bydlení spočívá v tom, že v jednom obytném domě existuje vedle sebe několik sousedících bytů a jeden z nich je vyčleněn pro personál a jako místo, kde se obyvatelé mohou setkávat. Podobné místo ke scházení je často zřízeno i pro lidi, kteří žijí v blízkém okolí.

Každý rok se značný počet lidí s mentálním postižením přestěhuje ze skupinového domova do samostatného bytu v sousedství, a to díky pokrokům, jakých tito lidé dosáhli v sociálních dovednostech. Nikdo by neměl být více závislý, než je nutné! Tím, že se jednotlivec přestěhuje do bytu v sousedství, také neztrácí kontakt s přáteli a personálem.

Jednou z velkých výhod skupinového domova oproti ústavu je fakt, že může být snadno použit i pro jiné účely nebo i prodán, když už není potřebný.

 

Denní aktivity a volný čas

Denní aktivity v rámci komunity nebo sousedství, v nichž je skupinový domov zřízen, jsou nutné pro obyvatele skupinového domova, pro jednotlivce žijící s rodiči, ale i pro ty, co žijí samostatně. Dříve bývaly tyto denní aktivity omezeny na místo speciálních center, ale postupně došlo k jejich rozšíření s tím, jak se více zaměřily na pracovní příležitosti. Výsledek je takový, že se lidé s mentálním postižením, ať už ve skupinkách či samostatně, účastní na nějakém druhu poskytování služeb nebo na výrobě.

Osamocení, kterého se mnozí obávali jako důsledku života uvnitř běžné společnosti, se nikdy nestalo skutečností. Je však nezbytné, aby personál povzbuzoval a podporoval jednotlivé osoby při výběru činností, účasti na kurzech apod. Je přirozené, že lidé s omezenými schopnostmi potřebují podporu, aby se mohli účastnit různých aktivit a čerpat z nich zkušenosti. Potřebná je rovněž účast mladých lidí, kteří organizují a vedou aktivity volného času.

Jak se ukazuje, mnoho lidí s mentálním postižením má neobyčejné schopnosti v získávání nových přátel a navazování nových známostí. Je pozoruhodné, s jakou dovedností a radostí se pohybují uvnitř komunity. Mnozí z nich jsou také členy různých organizací a klubů.

Pokračování příště

 

Zdroj: Prof. Mudr. Karl Grunewald - Zavřete ústavy pro mentálně postižené, Stockholm 2003, překlad do češtiny: QUIP – Společnost pro změnu, v rámci projektu „Profesní rozvoj pracovníků ústavů Středočeského kraje“




Související články

Kdo může žít ve skupinovém domově?
Kdokoli! Pokud je domov adaptován pro lidi postižením, může v něm osoba s vysokými nároky na péči žít stejně dobře jako v ústavu. celý článek

Principy života uvnitř běžné společnosti
to je téma druhé části překladu publikace Zavřete ústavy celý článek

Zavřete ústavy...
aneb "Každý může žít v otevřené společnosti" - úvodní část překladu stěžejní publikace švédského autora Karla Grunewalda celý článek