Bydlet znamená cítit se doma II.


 

prvním dílu textu zmíněná východiska jsou jen drobnou částí teorie speciálně pedagogické disciplíny, která se v Německu nazývá: pedagogika doprovázeného (opatrovaného) bydlení a obytných společenství. Nejčastěji s zaměřuje na metody podpory lidí s mentálním a kombinovaným postižením. V Německu nalezneme v každém regionu, v každém městě trochu odlišnou nabídku bydlení s pedagogickou podporou. Základ systému je však daný zákonem. Ten zajišťuje všem lidem s postižením právo na diferenciovanou nabídku podpory a typů bydlení. I přes odlišnosti každého zařízení hovoříme v Německu o síti a systému podpory bydlení. Některé formy stojí tak trochu mimo hlavní proud. Ty zbylé tvoří několikastupňový systém. Pokud je provozovatelů v regionu více, bývají spolčeni do tzv. Svazku bydlení. Ten provozuje i poradenství v oblasti získávání sociálních dovedností a bydlení. V některých regionech nabízí širokou nabídku forem bydlení a podpory jen jedna organizace. Například některé z místních sdružení Lebenshilfe.

V ideálním případě prochází klient typy bydlení dle toho jak velkou míru podpory aktuálně potřebuje. Cílem je, aby byla míra potřebnosti podpory postupně snižována a klient postupně přebíral většinu sociálních kompetencí do vlastních rukou. Tím někdy vzniká problém se stálostí prostředí. Z tohoto důvodu se osvědčil přechod mezi jednotlivými fázemi provádět současně s několika klienty, kteří se znají. Stále však probíhá diskuse o tom, pro, které klienty je lepší být i v dospělosti doma, s rodiči nebo sourozenci. Nebo zda mají právo tak jako my na něco navíc než je ubytování, péče a strava. Šanci získat své soukromý, svůj Svět, sociální dovednosti, kontakty a šanci osamostatnit se jako jejich vrstevníci. Nebo zůstat domů o rodičů ve stálém a známém prostředí. Velká část odborné veřejnosti podporuje v souladu s normalizací a vztahově-sociálním modelem různé formy podporovaného bydlení. Zbytek podporu rodin, které mají člena s postižením. Já sám se nyní přikláním k tomu,aby lidé jejichž schopnosti řešit problémy jim dovolují zvládnutí sebeobsluhy, dostali šanci se osamostatnit se a s citlivou podporou okolí si mohli vyzkoušet své možnosti. Možnost získat novu lidskou zkušenost. Měl by dostat možnost rozhodnout se zda se chce samostatně bydlet. Zda si chce najít s podporou své místo v životě. A to tak blízko jak to jen jde k životu jejich intaktních vrstevníků. S přihlédnutím ke skrytým i viditelným schopnostem každého jedince (Appel 2002).

Mezi lety 1840 a 1910 vznikali po celé Evropě desítky nových ústavů pro „slabomyslné“. Tehdy se ještě, ani v Německu nepoužívalo označen mentální retardace. Přebudovávány byli bývalé kláštery a jiné velké budovy. Nejčastěji je zakládala církev. A církevní organizace. Diakonie(1848) a Caritas(1910) byli v té době největšími zřizovateli ústavů na území Německa. Některé ústavy byli až pro několik tisíc chovanců. Počty ústavů i jejich obyvatel stoupaly.

Zásadním obratem byla první a především druhá světová válka.Všech velkých zařízení pro slabomyslné se dotkly nastické „lékařské pokusy“ nacistického režimu. Lidé s mentálním postižením, kteří tehdy byli označováni jako slabomyslní byli režimem prohlášeni jako „rasově nečistí“ byli jejich častou obětí. Thesing uvádí, že bylo usmrceno až 270 00 lidí, kteří by dnes byli diagnostikováni jako mentálně retardování. Po druhé světové válce byla činnost ústavů plně obnovena. Nikdy již nedosáhly předválečného rozkvětu. Zejména proto, že v roce 1954 vstoupil v platnost zákon o rehabilitaci. Ten mimojité uzákonil i pracovní rehabilitaci těžce zdravotně postižných. Tato právní norma způsobila, že docházelo k přestavbám mnoha tradičních ústavů v moderní odborná centra pro postižené. Říká se jim „Behindertenzentren“ jejich služby zahrnují chráněné dílny, bydlení i rehabilitace, v současnosti též terapie. V šedesátých letech 20. století začaly být zřizovány chráněné dílny pro lidi s postižením, kteří nežili těchto ústavech. Žili s rodiči. Když zestárly tak bylo celkem časté, že k těmto chráněným dílnám byli přistavovány domovy pro lidi s postižením.

Změnu přineslo založení spolku rodičů dětí s mentálním postižením Lebenshilfe. Bylo to v roce 1969. Začali zakládat speciální mateřské školy, ranou péči, stacionáře a speciální školy. Později i ústavy a domovy. Právě v této oblasti vydali pro své členy závazná odborná doporučení. A tak začala v 80. letech vznikat nová malá zařízení. Podobná domácí prostředí, se skupinami pro 3-10 klientů. Právě tehdy můžeme vystopovat základ dnešních „Wohnstätte“. Jsou to domovy,nebo spíše obydlí pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Je zde celý den přítomno veden skupiny. Obyvatelé se na ně mohou obrátit celý den. Služby zahrnují i vaření, praní prádla i vedení domácnosti. V toto domovu bývají maximálně 3 skupiny po 5-8 klientech. Ve skupině bývají přítomni většinou 2 asistenti současně. Často k tomu ještě jeden student vykonávající praxi. Nácvik samostatnosti je zde zaměřen převážně v oblasti hygieny a sebeobsluhy. V Holandsku a Německu se pracuje v posledních letech docela často podle metodiky od autorů Marja Appel a Willem Kleine Schaars. Jejich metodika využívá kombinaci 2 druhů podpory. Veškeré případné zdravotnické a pečovatelské úkony jsou integrovány spolu s pedagogickou podporou. Nenajdeme zde tedy zdravotní sestry ani pečovatele. Jejich úlohu přebírají pedagogičtí pracovníci. Kteří když již ji poskytují tak je vedena s pedagogickým podtextem. Se snahou, aby dané úkony nebyli potřebné, nebo aby je klient zvládl vykonávat sám. Osvědčilo se to i proto, že odpadá ve skupině, která se podobá běžnému bytu další prvek, který se odlišuje od rodinného prostředí.

Pokud klient projeví chuť dále rozvíjet své dovednosti a být samostatnější je pro něj možností následující forma doprovázeného bydlení.

Je jím skupinové bydlení (Wohngruppe). To se nachází v sousedství „Wohnstätte“. Někdy má podobu samostatného tréninkového bytu v jeho rámci. Jindy je to samostatný rodinný domek, nebo byt. Často splývá tak trochu s první popisovanou formou. Liší se však tím, že klienti odsud chodí do chráněných dílen. Někteří i na volný pracovní trh. Důležité je zde oddělení bydlení a práce. Je zde přítomna vysoká intenzita pedagogické podpory. Právě zde je ideální prostředí pro pokusy fungovat samostatně. Po několika měsících si klient sám dokáže připravit snídani. O víkendu jsme v tomto typu zařízení s klienty sami vařili. I to předpokládá výše zmíněná metodika. Časem se klient stává samostatnější a připadá úvahu následující forma podporovaného bydlení. Klienti zde potupně nabývají dovednosti v oblasti vaření, seznamují se s vedením domácnosti, nákupy,hospodaření s penězi, samostatným pohybem po městě. Postupně tyto dovednosti přebírají stále ve větším rozsahu, stále šastěji. Až je vykonávají každý nebo skoro každý den.

Když je klient samostatnější a zvládá mnohé z těchto oblastí tak může jít bydlet do takzvané „Außenstelle“. Tento výraz překládám souslovím vnější nebo venkovní skupina. Je to skupinové bydlení pro 2 až 5 lidí situovaná nedaleko „Wohnstätte“. Pod něj tato skupina většinou organizačně spadá. Intenzita podpory je zde nižší než u předchozích typů. Obyvatelé jsou zde již samostatnější a nesou sami odpovědnost za denní úkoly: vedení domácnosti, hospodaření s penězi , příprava jídla, obstarání nákupů.. Podpora je zde přítomna kdykoli ji klienti potřebují. Je zde kladen důraz na interakci mezi obyvatelem a asistentem z obydlí(„Wohnstätte“.).Ten tu již nebývá přítomen stále. V době kdy jsou klienti v práci a v noci tu asistent zpravidla nebývá přítomen. Hlavním cílem je prodlužování klientovi samostatnosti a autonomie. Mnozí z obyvatel venkovní skupiny vedené dle některé ze současných obecně uznávaných metodik jsou schopni samotného doprovázeného bydlení.

 

Pokračování příště

 

Autor: Libor Vavřík, liborv@sinus.cz

 

Použitá literatura a prameny:

Thesing, T.: Betreute Wohngruppen und Wohngemeinschaften für Menschen mit Geistiger Behinderung. Freiburg im Breisgau: Lambertus 1998

Appel, M., Schaars, W.K: Anleitung zur Selbständigkeit. Wie Menschen mit geistiger Behinderung Verantwortung für sich übernehmen. Weinheim: Beltz 2002

Böhm R., Gemeindenahes Wohne. Eine Empfehlung der Bundesvereiigung Lebenshilfe. Marburg: Lebenshilfe-Verlag 1997

www.lebenshilfe.de

www.lebenshilfe-fs.de

www.camphill.de

www.lebenshilfe-tbg.de

www.bmas.de

http://bidok.uibk.ac.at/

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz