Pohádka o neviditelných II.


 

Pokusy o řešení: instituce a chaos

Soustava sociálního zabezpečení v Británii je odjakživa poměrně chaotická: dělí se o ni měrou nikoli rovnou charity s vládním sektorem.

Mechanismy centrální, státní podpory vznikly poměrně nedávno a systematicky byly zaváděny až od počátku dvacátého století, s velkým akcentem na třicátá léta a léta poválečná. Stejně systematicky se je pokusila erodovat konzervativní vláda Margarety Thatcherové (která jednou famózně prohlásila, že nic takového jako společnost neexistuje): ve snaze ušetřit státní rozpočet a nerozházet si poplatníky zvýšením daní zlikvidovala řadu záchranných společenských sítí. Mimo jiné zrušila řadu psychiatrických léčeben, a pod heslem integrace duševně nemocných přenesla břemeno péče ze státního zdravotního sektoru na domovské komunity.

Labouristická vláda od svého triumfálního nástupu k moci roku 1997 soustavně proklamuje péči o postižené a uvádí ji jako jeden ze svých velkých úspěchů; při bližším pohledu ale zjistíme, že její argumenty nejsou od těch konzervativních příliš daleko.

Těžiště toho, co vládní dokumenty označují za reintegraci do společnosti, je snaha, aby se co největší počet postižených zapojil do pracovního procesu. Pracovní střediska (job centres) se snaží najít práci především pro dlouhodobě nezaměstnané postižené, ale také vlna kvalifikačních přezkumů dlouhodobě nemocných a postižených slouží k tomu, aby se co největší počet dostal ze systému státní podpory do placeného zaměstnání. K tomu slouží lavina někdy promyšlených, ale často nedopečených iniciativ.

Pracovní střediska například zaměstnávají „poradce pro zaměstnávání postižených“: ti pomáhají postiženým najít jeden z mnoha kvalifikačních nebo rekvalifikačních programů a zároveň „předběhnout“ v pořadníku, protože na místo v takových programech se často dlouho čeká. Poradci na základě individuálních okolností zvažují nejlepší možné zaměstnání, posílají žadatele do zvláštních, individuálních programů, vyhrazených a šitých na míru postiženým, jako je Příprava na práci, Úvod do pracovních příležitostí, WORKSTEP nebo Přístup k práci. Kromě toho zprostředkují psychologické poradenství a testují je pomocí simulačního pracovního programu, který zjišťuje, zda se hodí pro zvolené zaměstnání.

Program Přístup k práci (Access to Work) se v součinnosti se zaměstnavatelem snaží hledat (a platí) způsoby, které postiženým mohou pomoci k návratu do zaměstnání (týká se to i svobodných povolání, a hlásit se mohou jak nezaměstnaní, tak lidé, kteří už pracují). Tento program například platí komunikátora pro hluché nebo nedoslýchavé při pohovorech u konkurzů; předčitatele, kteří slepcům nebo lidem s vadou zraku v práci čtou; zvláštní nástroje (nebo úpravu těch stávajících), které řeší individuální problémy, vyplývající z určitého handicapu; nebo příspěvky na cestu do zaměstnání pro ty, kdo nemohou cestovat veřejnou dopravou. Přístup k této pomoci je relativně zdlouhavý proces, spojený s podstatnou dávkou byrokracie. A britská byrokracie sice představuje méně papírování, než na jaké jsme zvyklí ve Střední Evropě, nebo třeba ve Francii, ale to vůbec neznamená, že by její šiml mlel nějak podstatně lépe či rychleji.

Střediska dále provozují „radu pro zaškolování a přeškolování“ a zvláštní poradenskou službu pro šestnácti – až pětadvacetileté.

Vedle těchto přísně organizovaných a institucionalizovaných programů nabízí vláda řadu „dobrovolných“ plánů, jako je „Nový úděl pro postižené“ (New Deal for Disabled People), určený především pro lidi na některé z řady nejrůznějších podpor pro postižené. Ti získají „pracovního makléře“ z velkého sortimentu organizací, který postiženým pomůže identifikovat vhodnou pracovní příležitost, vyplnit příslušné žádosti a formuláře a sepsat základní listinu, nutnou při shánění práce – Curriculum Vitae, neboli vlastní pracovní životopis. Pokud je někdo se svým makléřem nespokojen, může si kdykoli zažádat o jiného, a má také právo bez dalšího vysvětlování z programu vystoupit.

Jak je vidět, veškeré vládní iniciativy se soustředí na to, najít pro postižené zaměstnání – včetně více než padesáti rezidenčních zaškolovacích programů, převážně v oborech administrativy, audiovizuální techniky (postižení patřili k nejlepším zvukařům v BBC), stavebního průmyslu, cateringu, elektroniky a informační technologie, zahradnictví, turistického ruchu, a vyškolují také prodavače a prodavačky pro maloobchod, telefonisty a telefonistky. Délka kurzu nesmí přesáhnout jeden rok, a každý může absolvovat jeden takový kurz ročně.

Jeden z velkých problémů tohoto přístupu je, že má pro velký společenský problém jediné zastřešující řešení. Navíc toto řešení komplikuje skutečnost, že se labouristická vláda (ačkoli na ně prokazatelně vynakládá velké finanční prostředky) pokouší stejným způsobem řešit problémy dalších „znevýhodněných“ skupin – především černošských a etnických menšin. Také v tomto případě usilují labouristé především o jejich zapojení do pracovního procesu, které – jak tvrdí – považují za všelék proti všem společenským neduhům. Problém je v tom, že menšiny jsou v Británii rozhodně „viditelné“ a často i halasně slyšitelné, a to, že je vláda hází do jednoho koše s „neviditelnými“, situaci komplikuje a znepřehledňuje.

Další důležitý problém je v motivaci – labouristická vláda, podobně jako předtím toryové, chce zřejmě především ušetřit na sociálních výdajích na podpory a penze – rozpočet na rok 2006 – 2007 předpokládá snížení státního rozpočtu o pět procent. Nelze se divit – hrozící důchodová krize v důsledku rostoucí průměrné délky života a absence úspor je realitou, jejíž řešení se vláda snaží co nejvíc přehodit na bedra zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Vedle biče je tu ovšem také cukr: postižení mají mít od roku 2008 právo na bezplatnou hromadnou dopravu – vláda na to ve svém rozpočtu vyčleňuje kolem čtvrt miliardy liber.

 

Charity

Zcela jiný problém nacházíme u druhé velké skupiny organizací, které se v Británii zabývají problémem postižených. Zatímco vláda je hází do jednoho pytle s menšinami a pro všechny nachází jediné řešení, specializují se dobročinné organizace převážně na jednotlivé typy handicapů a snaží se řešit jejich zdravotní, sociální a další aspekty. Ačkoli integrace postižených hraje také důležitou úlohu (a práce těchto charit má prokazatelně obrovský psychologický význam jak pro postižené a jejich „zviditelnění“, tak pro zbytek společnosti), většinou nestojí v centru úsilí. Připomeňme, že britské charity většinou nedostávají od státu žádné podpory, ačkoli částečně přejímají zodpovědnost státu za určitý problém; status charity jim sice zaručuje určité daňové úlevy, ale peníze si musejí shánět sami.

Návštěvníci Británie jistě neušli pohledu na mladé muže a ženy s kasičkami, kteří v centru měst vybírají tu na hledání léku proti rakovině, tu proti Parkinsonově nemoci; od zavedení státní loterie a příslibu, že část výtěžku půjde „na dobré účely“ si charity stále více stěžují na nedostatek prostředků, a taktika dobrovolníků, kteří na ně vybírají je stále agresivnější – často s negativním dopadem na získané sumy.

Činnost charit je tedy roztříštěná, a pro integraci postižených toho příliš nedělá, protože skupiny, jež reprezentuje, jsou často příliš malé a zatím jsme nezaznamenali trend k nějakému jednotnému postupu. Koneckonců, zápasí se tady také o podporu veřejnosti, a ten zápas je pohříchu konkurenční.

Jedna charita ale na zviditelnění „neviditelných“ pracuje systematicky. Vznikla před více než čtvrt stoletím na základě motta: na postižené každý zírá, , aplikují se na ně stereotypy, v každodenním životě jsou ustrkovaní – tak je postavíme na jeviště. V roce 1981 takový přístup v Británii působil jako zábavný paradox, trochu konfrontační, a trochu nebezpečný. Tak se zrodilo divadlo Graeae, které založil nedávno zemřelý Richard Tomlinson.

Divadlo, v němž často postižení herci hrají v představeních převážně postižených autorů, v režii postižených režisérů, produkuje ročně kolem tří inscenací nových i klasických her, a jezdí s nimi po Británii i na zahraniční turné. Divadlo využívá tvůrčím způsobem, co by jinak byly pouhé berličky – například znakovou řeč hluchoněmých nebo zvukový popis. Graeae vyvinulo také jedinečný program herecké výchovy, s provokativním názvem Chybějící kus, pro herce s fyzickými či senzorickými vadami. Svá představení hraje pro postižené i nepostižené publikum a snaží se vytvořit most, kterým by překlenul problém neviditelnosti.

 

Pohádka nekončí...

Ale abychom se vrátili k vyprávění, jímž jsme začali: královna Alžběta měla syna, který si povídal se stromy a s kytičkami, prodával organický chléb a pomohl zaplatit rekonstrukci zahrad pod Pražským Hradem. Bylo mu padesát, jeho pohádkové manželství s pohádkovou princeznou ztroskotalo, zato to docela obyčejné s rozvedenou paní se daří, a mezi poddanými se dodnes šušká, že by se někdo toho kralování měl vzdát - buď Alžběta ve prospěch budoucího krále Karla, nebo budoucí král Karel ve prospěch svých vnuků. Ale to sem nepatří, konstitučně to nejde, a vůbec - je to úplně jiná pohádka.

 

Autor: Julek Neumann (herec, divadelní režisér, překladatel, redaktor BBC - pořad " Týden v Británii").

Tento text byl napsán pro informačně - osvětový diář 2007 Máme otevřeno?, o.s.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz