Krásné a perfektní tělo

Sexualita

 

 

„Máme-li tělo, které neodpovídá ‚standardům krásy‘, velmi rychle zjistíme, co společnost od žen požaduje.“ [Časopis Boston Women's Health Collective, článek nazvaný Naše nová těla, my… (The New Our Bodies, Ourselves…, 1984, s. 6)]

Když jsem se rozhodla psát o našich představách o tělu a jejich vlivu na ženy s postižením, současně jsem se tváří v tvář postavila výzvě zjistit souvislosti mezi útrapami obézních lidí a zkušenostmi žen s postižením. Na toto téma dosud bylo provedeno bohužel jen velmi málo studií a výzkumů, což potvrzuje všeobecný přístup řady vědců, kteří věří, že životní zkušenosti žen s postižením nejsou důležité ani vědecky platné.

Pochopitelně nevyjadřuji zkušenosti všech postižených žen ohledně představ o těle a vnímání vlastního těla. Nicméně během let jsem slyšela mnoho příběhů mnoha žen s různými druhy postižení, které zahrnovaly omezení hybnosti, komunikační poruchy, němotu, nedoslýchavost nebo problémy se zrakem. Vyprávěly mi o svém životě a o tom, jak se vyrovnávaly se svými obavami. Zjistila jsem, že zatímco problémy žen s postižením se od problémů, s nimiž se potýkají ženy bez postižení, liší, naše zkušenosti a obavy jsou si v mnohém podobné.

Jako ženy se identifikujeme s vlastním tělem i podle norem společnosti. Pro západní ženy bývá štíhlost spojována se zdravím a úspěchem. Od raného věku je nám vštěpováno, jak bychom měly vypadat, jaká je ideální váha, výška, ba i vzhled jako takový. Současná kulturní „norma“ je však pro většinu žen nedosažitelná. Silné ženy, postižené ženy, ženy jiné barvy pleti nebo jiného etnika, lesbičky, ženy bisexuální nebo transsexuální, jež absolvovaly změnu pohlaví, a ženy, které neodpovídají všeobecně vžité normě sociální žádostivosti, jsou vnímány jako odlišné, leckdy si připadají odmítané.

Ani ženy s postižením nejsou ušetřeny diktátu společnosti ohledně toho, jaké projevy a vlastnosti jsou žádoucí a nežádoucí. Jejich vnímání sebe samých tomuto diktátu často podlehne. Čím více se vzdalujeme populárním standardům krásy, tím je pravděpodobnější, že o sobě budeme trpět zkreslenou představou. Někdo pak prožívá silnou potřebu získat kontrolu nad vlastním tělem, buď vlastním úsilím nebo omezením jídla v kombinaci s aktivnějším pohybem, nebo díky „odborným“ a „odborně vedeným“ procedurám vedeným samozvanými experty.

Představu o sobě si utváříme od raného dětství. Je buď potvrzována, nebo dále modifikována odezvou a hodnocením ostatních. Ženy s postižením bývají vystaveny kritickým soudům rodiny, přátel a společnosti obecně, protože takřka nikdo nepředpokládá, že by dokázaly naplnit „klasickou a tradiční“ ženskou roli. Společnost věří, že nedostatek fyzické krásy definované kulturní normou je překážkou v navazování intimního vztahu. Tyto zažité představy nám brání překonat naši fyzickou odlišnost, zbavit se nespokojenosti s vlastním tělem a mimo jiné přispívají i k rozvoji poruch příjmu potravy.

V naší společnosti je postižení vnímáno jednoznačně negativně. Tuto představu podporuje i fakt, že život žen s postižením není prezentován v médiích. Jsme neviditelné. Pokud se o nás někde mluví, pak jsou naše životy zkresleně popisovány jako bizarní portréty dětské závislosti, nestvůrné zuřivosti nebo nadlidských činů. Je tak podporován negativní přístup k postiženým ženám, což v nich dále vyvolává a sytí pocit „jinakosti“.

Jako ženám a osobám s postižením nám bývá naznačováno, že se od nás stejně nic neočekává. Reklama nám vnucuje jako „normální“ tělo to, které je žádoucí. Jakmile dívky a ženy s postižením přijmou tuto představu za vlastní, zpravidla se snaží vyrovnávat svůj handicap úsilím, aby co nejvíce vypadaly jako „normální“ ženy. I dívky a ženy s postižením si záměrně zahalují tělo nebo se je snaží změnit pomocí diet, depilováním a holení chloupků, sebeomezováním a snahou co nejblíže se přiblížit vytoužené představě „normálního“ těla. Často se tak děje na úkor psychické pohody a leckdy i zdraví.

Léčba našich těl

Většina feministických teorií uvádí, že v západním světě je ženské tělo bráno pouze jako prostředek k mužskému potěšení a nadvládě. I proto ze strany žen došlo k narušení vnímání vlastního těla i vlastností. Jsme vedeny k tomu, abychom nevěřily vlastní zkušenosti a představě o tom, co je žádoucí a akceptovatelné. Tyto kvality definuje většinová společnost. Sociálně a ekonomicky je vymezuje vrstva silných – heterosexuálních úspěšných mužů bílé pleti. V tomto kontextu se tělo stává komoditou, se kterou muž může obchodovat, aby si zajistil lepší příležitost, například práci nebo jistoty (Szekely, 1988).

Feministické analýzy identifikují ženské odcizení od sebe samých a svých těl jako následek objektivizace ženského těla. Řada feministických analýz ale nezohledňuje zkušenosti samotných žen. Způsob, jakým média zobrazují ženská těla jako komoditu, bývá mnoha ženám označovaným jako „invalidní“ cizí. Při popisování všeobecně rozšířeného pohledu na postižení se naše těla mnohdy lacině objektivizují.

Tradičně je postižení, na první pohled viditelné či neviditelné, vnímáno jako nežádoucí. Platí, že ať už jsme se s postižením narodily, nebo nám do života vstoupilo později, naše těla jsou jen součást lékařského procesu. Lékařská vyšetření vedou skupiny lékařů, kteří jsou navzdory své auře profesionality stále vnímáni jako skupina anonymních mužů. Lékaři pozorují naše všední aktivity, například obyčejné oblékání. Na našich denních aktivitách se doslova zaučují noví lékaři. A takový postup je dokonce považovaný za normální.

Nepochybuji o tom, že naprostá většina z nás si vybaví, že v dětství musela dávat na odiv svá těla skupinám mužských lékařů pod záminkou „lékařského vyšetření“, a to bez předchozího upozornění nebo svolení. Bylo po nás požadováno, abychom se nahé procházely před skupinou cizích lidí, aby si oni udělali lepší představu o fyzickém „problému“, anebo cíleně a na příkaz pohybovat končetinami, abychom se předvedly, jak jsme ohebné. Odborníci si běžně pořizují naše fotky a videozáznamy, které se používají jako studijní materiály v procesu vzdělávání budoucích lékařů, ale nikoho a nikdy nezajímá naše potřeba mít kontrolu nad tím, jak se s našimi těly zachází a kdo tyto materiály studuje. Lékařská věda se snaží získat kontrolu nad našimi těly, některé ženy s postižením se snaží získat kontrolu pomocí diet, přejídání nebo ještě dalšími metodami, jimiž si vysloveně ubližují.

Některé ženy s postižením popisují četné operace, které podstoupily ve snaze docílit „vyléčení“. Výsledkem obyčejně bývá jen krutější bolest, nespokojenost, a dokonce i narušení stability fyzického stavu. Získávání informací o tom, jak na ženy působí představy o vlastním těle, bývá rozhodující hlavně v případě, kdy je třeba části těla operovat, či doslova „pozměnit“, především tehdy, bude-li se žena muset vyrovnat s trvalými jizvami. Mezní situací v tomto ohledu bývá amputace. Vědomá potřeba změnit „nedokonalé“ tělo se stává společným tématem intruzivní medicíny a plastické chirurgie.

Představa o těle, sebehodnocení a sebevědomí bývají spojovány s vnímáním společnosti, rodiny a přátel. Postižení je pojímáno jako „deficit“, přičemž ženy s postižením musejí přijmout, že „ideál“ ženského těla vnucovaný dominantní kulturou není součástí jejich zkušenosti a je pro ně nedosažitelný. Snad každá žena s postižením někdy na vlastní kůži poznala, že nás někteří lidé nedokážou vnímat jako ženy v tradičním slova smyslu. Pro ně jsme jiné, nedostatečně ženské.

Postižení a „jinakost“ mají za následek, že mnoho z nás žije na okraji společnosti. Proto bychom měly začít zpochybňovat vnímání „krásného těla“ a také vnímání některých feministek bez postižení, které sice odmítají „krásná těla“, ale zároveň ignorují nebo naopak upevňují představu „perfektního těla“. Postižená žena zpochybňuje všechny představy o dokonalosti a kráse definované dominantní kulturou. Musíme napravit to, co je tradičně zobrazováno jako „negativní“, a vyzdvihnout skutečnost, že „jinakost“ nabízí jedinečné a tvořivé příležitosti ke změně. Zkušenosti žen s postižením nabízejí mnoho cenného, proto bychom měly svoji „jinakost“ vyzdvihovat a především ji přijmout. Tento proces zahrnuje jak oslavu těl všech velikostí a tvarů, tak našich schopností.

 

Zdroj: Disability Cool, http://www.geocities.com/HotSprings/7319/discool.htm, publikováno s laskavým svolením The Arc of the United State, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Běla Chylíková, korektury Dagmar Brejlová, redakční spolupráce Hilary St. Jonn




Související články

Jak lze interpretovat násilí páchané na ženách s postižením
Ženy s postižením tvoří přibližně 16 % kanadské populace, přesto jsme dlouhodobě byly vyloučeny z diskuse. Tento článek je založený na mé zkušenosti. Jsem žena-běloška, s postižením. celý článek

O facilitovaném sexu se příliš nemluví
Pohlavní styk facilitovaný osobním asistentem je téma, ke kterému se nestaví zatím jednoznačně ani v USA, kde mají v rozvoji individuálně orientovaných sociálních služeb pro lidi s postižením většinou náskok před ostatními zeměmi. celý článek

Mateřství a péče o rodinu
Vzhledem k tomu, že ženy se znevýhodněním jsou považovány za závislé a potřebující péči, je pro mnohé obtížné představit si, jak může handicapovaná matka splňovat pečovatelskou a výchovnou mateřskou roli. celý článek