Český myšlení III.


 

Kapitola 4.

Mám kamaráda Michala. Má také Downův syndrom, ale on neví, jak k němu přišel. Neumí ani číst, ani psát a počítat. Neumí také ani plavat a nejezdí na vodu. Ale říká, že mě má rád. Nedávno byl nemocný a já s maminkou jsem byl u nich doma na návštěvě. Michal chtěl, abych mu vypravoval nějaký příběh, který jsem četl. On stále chce, abych mu něco vypravoval. Řekl jsem mu, že si na nic nemůžu vzpomenout a on chtěl, abych si pro něho něco vymyslel.

Tak jsem začal vymýšlet příběh.

"V jedné velké bitvě blízko malého, ale krásného hradu, zahynulo mnoho venkovanů. Na bivu zůstalo velmi málo lidí, mezi nimi krásná dívka Jana. V bitvě zahynul její otec, matka i bratr. Zůstala úplně sama. Kdo ji teď bude mít rád? Kdo ji bude ochraňovat? Kdo ji pohladí vlasy a utře slzy až jí bude smutno?

Dívala se na krásný hrad a nevěděla, jestli má jít dovnitř. Svítilo sluníčko, ale za chvíli se přihnali mraky a začala velká bouřka. Jana se moc bála, a tak se šla schovat do hradu. V hradě bydlel mladý král Jaroslav. Měl spoustu peněz, šatů, koňů, dobrého jídla, sloužících, ale zlou sestru Anežku. Takže byl také sám, jako Jana. Jezdili spolu do přírody a Jaroslav začal mít Janu rád. Chtěl si ji vzít za manželku, ale Jana nechtěla. Jaroslav to nemohl pochopit. Jana mu říkala, že ho také má ráda a že se jí líbí, ale že je chudá. Jaroslav jí říkal, že se s ní o všechno rozdělí, ale Jana o tom nechtěla ani slyšet. Říkala, že raději odejde z hradu. že se na ni Anežka dívá zlýma, hadíma očima a že se jí bojí.

Jednou dostal Jaroslav zprávu, že se v jeho zemi objevil zlý Kazisvět. Zabíjí lidi, hlavně ty, co jsou slabí a neumějí se bránit. Zapaluje lesy, zabíjí zvířata, lidem bourá domy. Jaroslav řekl, že ho musí potrestat, že musí ochránit lidi i zvířata. Poprosil sestru Anežku, aby se o Janu starala jako o oko v hlavě. Věřil jí. Anežka mu to slíbila, ale sama pro sebe se smála, jak napálila Jaroslava. Chystala pro Janu velké trápení.

Jaroslav zatím jel potrestat zlého Kazisvěta. Cestou se k němu přidávali jeho kamarádi a hodní lidé. Jeli dlouho a nemohli Kazisvěta najít. Ale věděli, že jedou zaním správným směrem, protože za ním zůstávali lesy, které hořeli, rozbořené domy a zabitá zvířata a lidé. Nikde nenašli ani jednu kytičku, všechny Kazisvět zašlapal. Dlouho ho pronásledovali, až ho našli na jedné mítině. Chtěl právě zabít malého srnečka. Kazisvět byl strašně veliký a tlustý, hrozně chlupatý a šeredný. Měl velké zuby a byl špinavý a roztrhaný. Řekl, že všechny zabije a už se k tomu chystal. Ale Jaroslavovi a jeho kamarádům přišla na pomoc celá příroda. Kazisvěta začali šlehat stromy větvemi, pálily ho kopřivy. štípali ho mravenci, komáři, včely, vosy a mouchy. Jeleni a srnce ho píchali parůžkami. Divoká prasata ho šlapala na palce, řeky mu stříkali do očí vodu, hory po něm házeli kamení. Kazisvět utíkal a utíkal, až spadl do veliké řeky, a ta ho odnesla hodně daleko. Všichni byli rádi, že už jim nikdo nebude ubližovat. Vzali se za ruce a začali tancovat. Všechno okolo nich bylo barevné. A veselé. A radostné. Každému je přece do smíchu, když už ho nic netrápí.

Jaroslav se vracel k Janě. V tom mu zašeptal vítr, který okolo něho letěl, aby spěchal. že jeho sestra Anežka chce ublížit jeho hodné Janě. Jaroslav zesmutněl. Proč chce jeho sestra, kterou měl také rád být zlá? Rychle poprosil ptáčky, kteří okolo něho lítali:"Prosím vás, leťte na můj hrad. Tam zazpívejte tu nejkrásnější písničku, co umíte. Uzdravte zlé srdce Anežky!"

Ptáčkové letěli, co jim křidélka stačila. Přiletěli k hradu a zpívali. Zpívali tak krásně, že se Anežka uzdravila. Byla teď nejhodnější sestrou na celém světě. Jaroslav se vrátil do hradu a všem třem bylo moc dobře."

Míša poslouchal můj příběh a říkal, že se asi také už uzdravil. že už mu je lépe. Já měl velkou radost. Nějak mně bylo zvláštně.

Neumím říci jak, ale bylo mi do zpěvu. Vypravoval jsem potom o tom mamince a ta nic neřekla. Jen se na mne hezky usmála. Asi se mi zdálo, že má v očích slzy. Přece proč by plakala, když jsem nic neprovedl? A proč by plakala, když je mně do zpěvu?

 

Kapitola 5.

Jeli jsme na dovolenou do Španělska. S maminkou a taťkou. Moje sestra Leona zůstala doma. Má kamaráda Péťu a bez něho ani ránu.

Já bych také chtěl mýt kamarádku. maminka mi říkala, že jednou také potkám kamarádku, kterou budu mít rád. Ale prý to chce čas. To mi nějak není jasné. Jaký čas, když bych si moc přál mít kamarádku teď. Sním někdy o ní. Nemusí být moc hezká. Ale musí být hodná a musí mít ráda postižené lidi jako já.

Když chceme žít, musíme žít naplno. Citový život postižených by měl být založený na tom, co jeden pro druhého udělá. Jejich děti určitě nikdo nebude týrat, protože poznali velkou bolest. A kdo ji někdy poznal, neubližuje jinému. A vůbec ne dětem. U postižených často lidé hledají i ty nedostatky, které vůbec nemají. Někdy o nich lidé říkají, že jsou ošklivý a že se jich štítí. Ale oni nejsou ošklivý. Když se na vás hezky usmějou, rozzáří se jako sluníčko. A jsou hned krásní. Poznal jsem jednu krásnou slečnu. Byla moc krásná. Ale potom promluvila. Uslyšel jsem moc a moc zlých a hrubých slov. A já to nemám rád. A ta slečna už vůbec nebyla krásná. Její sluníčko zhaslo a ona byla strašně ošklivá.

Ve Španělsku bylo moc hezky. Jeli jsme tam hodně dlouho autobusem a já jsem ani všechno nestačil pozorovat. Viděl jsem celnici. Moc se mi líbila Francie, bylo to tam jiné než u nás. Lyon jsem viděl v noci. Taťka mě probudil, abych o něco nepřišel. Všude bylo plno světel, odrážely se i v řece. Na obloze svítil veliký Měsíc a hodně hvězd. Všude bylo plno záře jako v pohádce.

Ve Španělsku jsme bydleli v hotelu. Ale moc jsme tam nebyli. Nejvíce jsme pobývali u moře. Bylo zvláštní. Přelívalo se, třpytilo se a hučelo. Bylo krásně čisté i na hloubce jsme viděli dno. Bylo mně krásně. S maminkou a taťkou jsme stavěli v písku hrady. Chodili si se mnou hrát dva kluci ze Španělska. Vůbec jim nevadilo, že jsem trošičku jiný a ne tak šikovný jako oni. Nejdřív jsme si nerozuměli. Ale potom jsme si začali ukazovat a už jsme si trochu porozuměli. A strašně jsme se při tom nasmáli. Moje heslo je: víra v úspěch a trpělivost. A zde se ukázalo, že je pravdivé. Já jsem se naučil nějaká slova španělsky a kluci zase česky. A už nám bylo dobře. Kdybych tam byl déle, určitě by z nás byli velcí kamarádi.

Moc mne překvapilo, jak tam jsou i dospělí kamarádští. Večer jsme se chodili projít. Dospělí se scházeli v takovém parku a tančili zvláštní tanec. Flamengo. Byli v kruhu, začal jeden a ostatní se přidávali. Uprostřed parku a nikdo si nemyslel, že jsou divní. Usmívali se, drželi se za ruce a tancovali. Chytili za ruce i maminku a ta tancovala s nimi. My s taťkou jsme se moc smáli, protože to vůbec neuměla. Díval jsem se po očku, jestli se jí někdo nesměje. A vůbec nikdo. Ale za chvíli to už maminka uměla a chtěla, abychom to také zkusili. Ale my s taťkou jsme nešli. Ale moc mě to lákalo. Líbilo se mi, jak jsou Španělé veselí. Jak se rádi kamarádí jeden s druhým. Jak se na sebe i na mne stále pěkně usmívají. Jeden pán mne hladil po hlavě a usmál se. Rozzářil se jako sluníčko. Každý člověk vyzařuje teplo nebo chlad. Ne když mu sáhnu na ruku. Ale když se na mě podívá. V jeho očích je buď slunce a nebo strašná zima. A mně je také buď krásné teplo, nebo mi běhá mráz po zádech. Ve Španělsku mi bylo teplo stále. Nejen proto, že pořád hřálo sluníčko. Ale také, když jsem se setkával s lidmi a díval se jim do očí.

Viděl jsem vysoké palmy. Musel jsem si zaclonit oči, abych viděl celý strom. Ke kaktusům jsem moc nechodil. Měly velké trny a ty mě tak moc nelákaly. Byli jsme i v Barceloně, ale nejlepší to stejně bylo u moře. Lidi v moři vypadali jako špendlíkové hlavičky. Moc jsem se tomu smál, zvlášť když měli na hlavě koupací čepice. Mamince jsem říkal, že mi moře s lidmi připadá jako jehelníček.

Poznal jsem mnoho lidí, které jsem měl rád. Lidi, kteří dovedli nahlížet do nitra druhému člověku. Poznávali, co přichází zevnitř člověka, co má v srdci, jaké má svědomí. Poznali, jak bolí bolest, jak bolí duše, jak bolí smutek a samota. A jak hřeje láska a štěstí.

Je na světě hodně lásky? Hodně štěstí?

 

Zdroj: Jiří Šedý - Český myšlení, publikováno na webu Klubu rodičů a přátel dětí s DS
 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz