Dobrovolník

Společnost

 Nedávno jsem se seznámil se zajímavým člověkem. Byl tak stejně starý jako já a mně je třicet let. Možná, že byl o něco starší nebo mladší, ale to není tak důležité. Tento zajímavý člověk neměl Downův syndrom jako mám já. Ale všiml jsem si, že jeho ruka i noha jsou trochu jiné než mám já a ruka nebyla tak šikovná.Jen tak jsme si povídali a já jsem se dozvěděl, že tento člověk je také zdravotně postižený jako já.

Začali jsme se bavit o životě. O tom, co děláme, co máme rádi, co nás trápí a co bychom chtěli změnit.A hlavně, kde pracujeme. Já pracuji v Základní škole speciální, v letošním roce jako vrátný. A tento člověk také pracuje. Kde, to také není také důležité. Ale tady jsem si něco uvědomil. Já za svojí dobře vykonanou práci dostávám peníze. Není toho moc, ale každý měsíc dostávám malý plat. Mám z toho radost. Cítím se úplně jako jiní lidé, jako třeba můj tatínek, který každý měsíc dostává za svojí práci plat. Sice někdy trochu hubuje, že to mohlo být lepší, ale přesto je rád, že peníze dostane. Já také dostávám plat a nehubuji. Mám také radost, protože si mohu za vydělané peníze koupit něco, po čem toužím. Já si ale svoje peníze spořím a potom si koupím něco pořádného. Ale ten člověk, o kterém jsem vám začal vyprávět, nedostává nic. Ani korunu, protože jeho zdraví spolupracovníci měli pocit, že kvůli němu nedostávají více peněz.

Tento člověk je tedy dobrovolník. Což o to, není to špatné. Já také spoustu věcí dělám zadarmo a mám z toho velikou radost. Především proto, že mohu pomoci tam, kde je třeba. A to já moc rád. Ale tomuto dobrovolníkovi řekli, že může být rád, že vůbec pracuje, i když je to zadarmo. A teď se teprve dostávám tam, kde jsem chtěl být. Můj názor je totiž takový. Lidé by měli považovat za čest to, že lidé postižení chtějí pracovat. Že nechtějí být stranou.Vždyť toho hodně dokážou.

Naše společnost by si každého takového člověka měla vážit. Každý postižený člověk má mnohem těžší život než mají ti ostatní. Dokáží se vyrovnat s těžším životem, dokáží se radovat. Nevzdávají nic, jsou tedy odvážní. A odměnou je jim věta, že mohou být rádi, že je vůbec někdo zaměstná, že můžou být rádi, že je někdo chce. Tak proč jim dávat tedy peníze? Jejich odměna je tedy jenom pocit, že jsou zaměstnaní? Bez toho, že jako každý správný chlap dostává za práci peníze? Bez toho, že každá pracovitá i když trochu odlišnější dívenka si nemůže za své vydělané peníze koupit šaty podle svého vkusu? Já vím, mnoho lidí řekne, že máme svůj invalidní důchod, tak co si stěžujeme.

Ale tady jde o něco jiného. Jsem člověk, pracuji, tak také za svoji práci mám dostat odměnu. Ne almužnu. A to je ohromná křivda, vážení přátelé. Jsem moc rád, že jsem ve společnosti lidí, kteří nemají pocit, že jim svojí prací odebírám peníze. Až bude toto vše u všech lidí vyjasněné, až každý postižený člověk nalezne pro svoji snahu o práci pochopení a bude po zásluze odměněn, tak bude na světě o jedno velké dobro více. Nemyslíte, přátelé ?

 

JMÉNO AUTORA: Jiří Šedý

EMAIL_AUTORA: vlasta.seda@atlas.cz

 




Související články

S průvodcem k běžným věcem
„Uživatelé nemají někdy vůbec povědomí o tom, jaká mají práva a diví se tomu, že by mohli dělat některé věci, které jsou pro lidi bez postižení samozřejmostí“, říká na téma občanské advokacie Petr Eisner. celý článek