Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II.

Sociální služby

 

 Cyklus plánování zaměřeného na člověka je stejný jako jakékoli jiné plánování. Skládá se z částí: mapování, plánování podpory, realizace plánu a měření výsledků.

V rámci mapování je třeba uskutečnit dva stěžejní úkoly: připravit tzv. osobní profil a analyzovat míru potřeb daného klienta.

Osobní profil představuje souhrn toho, jak si klient představuje svůj život ve stanovených oblastech. K těmto oblastem zpravidla patří6: život doma, společenský život, vzdělávání a trénink, pracovní uplatnění, zdraví a bezpečnost, chování, vztahy (sociální kontakty) a ochrana a advokacie. Důležitou součástí osobního profilu je popis osobní historie (seznam důležitých mezníků a událostí v životě člověka) a širších, dlouhodobých životních cílů. Osobní profil nám umožní porozumět životním představám a potřebám člověka, pro kterého tvoříme individuální plán.

Druhým důležitým úkolem ve fázi mapování je analyzovat potřeby klienta. Změny v přístupu k lidem s postižením a v koncepci poskytování služeb s sebou přinesly také nutnost změnit systém klasifikace klientů určující způsob poskytování služeb. Namísto zdravotních a jiných diagnóz se začínáme orientovat na potřeby člověka: co potřebuje ke zvýšení míry sociálního začlenění, k osobnímu rozvoji a spokojenosti, k běžnému životu. Mapujeme potřebnou podporu. Z technického hlediska je vhodné pro to použít stejné oblasti jako v osobním profilu.

Osobní profil a analýza potřeb jsou nepostradatelným zdrojem informací pro fázi plánování podpory. Informace využívají lidé, kteří se účastní plánování. Plánování zaměřené na člověka vyžaduje, aby v této skupině byly zastoupeny určité role: člověk, pro kterého je plán připravován, spojenec-důvěrník, klíčový pracovník, koordinátor plánování, zapisovatel, moderátor, neprofesionálové představující neformální zdroje (viz výše), opatrovník a případně další odborníci.

Účastníci plánování by měli zajistit všechny uvedené role, přičemž jeden účastník může mít více než jednu roli. Některým z těchto rolí je třeba věnovat více pozornosti.

Je důležité, aby se plánování účastnili neprofesionálové, kteří se mohou stát neformálním zdrojem podpory7. Může jít o člena užší i širší rodiny, přítele, kamaráda, souseda, spolupracovníka apod. Smyslem jejich účasti je získat pro klienta podporu z neformálního (neprofesionálního) prostředí, což současně zvyšuje míru jeho sociálního začlenění a přispívá k normalizaci života. Lidé žijící v pobytových zařízeních často nemají žádnou podporu z přirozeného sociálního okolí. Je na pracovnících sociálních služeb, aby se s použitím různých strategií pokoušeli situaci změnit.

Standardy kvality sociálních služeb stanovují: „Za plánování a průběh služby pro jednotlivé uživatele odpovídají konkrétní pracovníci zařízení“8, tato role se často nazývá klíčový pracovník. Funkci klíčového pracovníka je třeba odlišit od tzv. důvěrníka-spojence, tedy pracovníka organizace, vůči kterému daný uživatel služby cítí důvěru, svěřuje se mu, radí se s ním apod. Obě tyto role může zastávat jeden člověk, což je samozřejmě ideální situace. Není to však vždy reálné. Důvěru uživatele služby může získat např. kuchařka, pracovnice, která nemá odborné kompetence k samostatnému vedení případu klienta (jak to požadují Standardy a předpokládají principy konceptu plánování zaměřené na člověka).

Pro zdárný průběh setkání účastníků plánování – plánovací schůzky - je klíčová role moderátora. Ten zejména zajišťuje, že všichni účastníci mají možnost se aktivně zapojit do diskuse a udržuje soustředění skupiny na pozitivní vize: „zaměřujeme se na to, jak věci dosáhnout, nikoli proč to nejde“.

Je-li známo složení účastníků plánování, připraven osobní profil a analyzovány potřeby, lze naplánovat a realizovat setkání účastníků. Setkání celé skupiny je rozhodně nejefektivnější, protože se přímo potkávají lidé s různými pohledy na věc. V případech, kdy není možné setkání všech uspořádat (přání klienta, časové možnosti účastníků), lze využít alternativy: schůzka uživatele služeb zvlášť s každým členem, několik rozhovorů koordinátora plánování se všemi členy s tím, že koordinátor poté podá zprávu uživateli služeb apod.

Cílem fáze plánování je: stanovit prioritní oblasti řešení, formulovat cíle ve smyslu osobních cílů v sociálních službách, identifikovat použitelné zdroje, stanovit jednotlivé kroky k naplnění osobních cílů, stanovit odpovědné osoby a termíny. Plány jsou obvykle vytvářeny na období jednoho roku, tomu odpovídá i frekvence setkání účastníků. Osobní cíle musí být měřitelné – musí být stanovena jasná kritéria naplnění.

Ve fázi plánování je důležité myslet na to, že smyslem sociálních služeb je sociální začlenění klienta, jehož podstatou je, že klient žije běžným stylem života. Nelze proto vycházet pouze z nabídek zařízení sociálních služeb (chráněné bydlení, kroužky organizované zařízením, terapie apod.). Musíme přemýšlet o tom, jak klientovi umožnit využívat běžné zdroje, zejména místní služby poskytované nejširší veřejnosti. Pracovníci sociálních služeb se při další fázi plánování, realizaci plánu, do značné míry musí stát advokáty, kteří práva klientů prosazují na ostatních systémech jako je školství, zaměstnanost, zdravotnictví apod. Je potřeba se obrnit trpělivostí a tlačit veřejné zdroje i jednotlivce k tomu, aby se přizpůsobili a otevřeli i lidem s postižením.

Pro fázi realizace je dále důležitá znalost specifických metod učení lidí s mentálním postižením novým dovednostem. Ze zahraničí se k nám postupně dostává např. metoda Systematic instruction nebo Feuersteinova metoda instrumentálního obohacení9 apod. Díky jejich použití se i lidé s poměrně těžkým mentálním postižením naučí samostatně zvládat řadu každodenních dovedností.

Poslední fází plánování je měření výsledků, tedy toho, do jaké míry se realizace plánu blíží naplánovaným cílům. Zde se ukáže, do jaké míry se nám podařilo stanovit si jasná kritéria naplnění osobních cílů. Na základě zjištěných výsledků může být zahájena další fáze mapování, tedy aktualizace osobního profilu a analýzy míry potřebné podpory. Individuální plánování není jednorázový úkol ale dlouhodobý proces.

Pro zavádění principů plánování zaměřeného na člověka je dobré začínat s klienty, u nichž lze předpokládat, že jejich blízcí lidé (pokud jsou) budou spolupracovat a se kterými je navázána funkční komunikace (neznamená to, že musí jít o mluvící klienty, nutné je se s klienty dorozumět, a to i alternativní formou). Dále je důležité připravit pracovníky zařízení na plánování (nejlépe prostřednictvím školení) a začínat pomalu s jedním-dvěma klienty.

SHRNUTÍ:

Plánování zaměřené na člověka zahrnuje oproti tradičnímu plánování některé klíčové specifické prvky:

- Osobní profil představující důležité představy klienta o současném i budoucím životě.

- Analýza (mapování) potřeb, která nahrazuje dosud užívané zdravotní, sociální či psychologické diagnózy.

- Zapojení přirozené podpory, tedy neprofesionálů, kteří mají nebo mohou mít význam pro získání neformálních zdrojů a jejichž zapojení posiluje sociální začlenění klienta.

- Posunutí role pracovníků v sociálních službách směrem k obhajování práv lidí s postižením a k vymáhání jejich práv na jiných sociálních systémech.

 

Individuální plánování pro lidi s nejtěžšími formami postižení

Plánování zaměřené na člověka vyžaduje aktivní účast klienta. Ve fázi mapování musíme získat jeho představy o současném a budoucím životě a v průběhu plánování podpory je právě názor klienta určující pro stanovení priorit a cílů individuálního plánu. Tyto požadavky se mohou jevit jako nemožné v případě lidí s těžkým, kombinovaným postižením, kteří „nekomunikují“ a nejsou ani v kontaktu se svým okolím.

Ve světě byly vyvinuty metody, které umožňují postupné navázání kontaktu a následně i komunikace s touto skupinou lidí. Překážkou individuálního plánování tedy není míra postižení člověka, ale neznalost případně nevyužívání nových metod práce – např. bazální stimulace a preterapie10, které umožní navázání kontaktu člověka s okolím, a augmentativní a alternativní komunikace.

Je důležité, aby i v období, kdy nejsme schopni s člověkem náležitě komunikovat, bylo plánování jeho života a jeho rozvoje „na člověka zaměřené“. Dosáhneme toho tím, že směřujeme jeho každodenní činnosti k tomu, co je běžné pro jeho vrstevníky. Přizpůsobíme rytmus dne, týdne, roku člověka jeho věku a pohlaví, aby pobyt v jedné – dvou místnostech neprohluboval jeho letargii. I když různé činnosti sám nemůže nebo nedokáže dělat, naším úkolem je, aby jim byl přítomen, aby se věcí s naší pomocí dotýkal, aby přivoněl, slyšel, viděl. Tímto způsobem, i bez navázání funkční komunikace, můžeme vypozorovat, které podněty jsou člověku libé a v dalším plánování v této před-fázi s nimi počítat.

SHRNUTÍ:

Pro klienty s těžkým, kombinovaným postižením lze připravovat individuální plány. Přípravě plánu však musí předcházet navázání kontaktu a komunikace.

 

Předpokládaný efekt nového pojetí individuálního plánování

Individuální plánování založené na principech konceptu plánování zaměřené na člověka a používání nových metod práce by mělo vést k postupné transformaci ústavní péče.

V transformaci ústavní péče jde totiž o normalizaci životních podmínek dosavadních obyvatel ústavů – umožnit této skupině lidí žít běžným stylem života s individuálně poskytovanou podporou.

Při zachování stěžejních principů jako je aktivní účast klienta a přijetí jeho životních představ za základ plánu, zapojení lidí poskytujících neformální podporu, prosazování práv klientů na jiných systémech atd. se totiž ukáže, že komplexní ústavní péče založená na modelu ošetřovatelství není to, co lidé s postižením pro svůj život převážně požadují.

Impuls ke změně v ústavní péči lze hledat ve změně charakteru cílů individuálních plánů a v provázanosti individuálního plánování se strategickým plánováním organizace11. Lidé chtějí žít ve vlastním bytě, vydělávat peníze, najít partnera a žít s ním apod. Takové životní cíle jsou neslučitelné s nabídkou ústavní péče. Pokud plánování nemá být pouze formální, musí ústav reagovat na požadavky svých klientů a přizpůsobit služby. Služby začnou postupně nabývat více terénní charakter (podpora poskytovaná v přirozeném prostředí) a budou více zaměřeny na obhajobu práv klientů (např. prosazení práva na využití služeb zaměstnanosti nebo vzdělávání v základní škole, pomoc s možností sportovat v místním sportovním klubu apod.).

Samotná změna způsobu individuálního plánování nemůže změnit ústavní péči na služby komunitního typu. Může ale být důležitým začátkem, který ukáže směr a iniciuje změny v oblasti financování a organizace poskytovaných služeb.

 

Pozn.

6 Tento výčet odpovídá nejnovějšímu systému měření míry potřebné podpory, který je určen pro individuální plánování a který odborníci vyvinuli pro Americkou asociaci pro mentální retardaci: Thompson at al., 2002

7 Neformální podpora se také nazývá „přirozená podpora“.

8 MPSV, 2002 (Standard č. 5)

9 Feuersteinova metoda instrumentálního obohacení je postavena na myšlence, že k tomu aby, se lidé mohli učit, potřebují správně uvažovat. Instrumenty, které autor metody, prof. Reuven Feuerstein vytvořil, pomáhají lidem s mentálním postižením překonat problémy se shromažďováním informací a jejich využitím při řešení úkolů. Výsledkem je zvýšení schopností člověka s mentálním postižením učit se a fungovat v běžném prostředí – posiluje schopnost lidí s mentálním postižením adaptovat se na běžné prostředí. Podstatou jsou úkoly pro tužku a papír zaměřené na specifické kognitivní domény jako je analytické vnímání, orientace v prostoru a čase, porovnávání, klasifikace a další. Úkoly jsou transformovatelné do akademického vzdělávání i každodenních životních situací. Metoda se používá pro skupinovou i individuální práci s klienty. Více informací naleznete na www.icelp.org

Systematic instruction je specifická metoda učení, s jejíž pomocí se i lidé s těžkým mentálním postižením naučí samostatně vykonávat poměrně složité činnosti každodenního života atd. Nejdůležitějšími částmi metody je stanovení klíčových úkolů, jejich pečlivá analýza a následná instruktáž.Autorem metody je Marc Gold. Více informací naleznete na www.marcgold.com/selfdetermination.html a www.marcgold.com/technologyvolves.html

10 Bazální simulace umožňuje vytvořit a udržet kontakt člověka s těžkým postižením s okolím (lidmi kolem). Autorem konceptu je Prof. Dr. Andreas Fröhlich, speciální pedagog, který pracoval od roku 1970 v Německu s dětmi, které se narodily s těžkými, kombinovanými somatickými a intelektovými změnami (Friedlová, 2005). Stejně jako plánování zaměřené na člověka, tak i bazální stimulace staví na nikoli na deficitech, ale na zachovalých schopnostech, které se snaží rozvíjet (např. pohyb hrudníku nebo dech). Nezastupitelný význam má práce s biografií klienta a integrace příbuzných do péče (Friedlová, 2005).

Podstatou konceptu je poskytování vhodných stimulů respektujících dřívější životní zkušenosti a návyky a budoucí potřeby. Základní myšlenkou konceptu je holistický pohled na klienta a úzké propojení pohybu, vnímání a komunikace (Friedlová, 2005).

Preterapie je psychoterapeutická metoda, jejímž autorem je profesor Garry Prouty. Jejím základem je slovní, zvukové a pohybové zrcadlení chování člověka tak, aby začal vnímat sám sebe. To mu následně umožní vejít do kontaktu se svým okolím. Metodu lze využít např. pro klienty s hlubokým mentálním postižením.

11 S provázaností obou typů plánování počítají i Standardy kvality sociálních služeb (MPSV, 2002). Individuální plánování upravují standardy 3, 5 a 8. Standard č. 16 zase požaduje vyhodnocování kvality a účelnosti poskytovaných služeb, což je základním předpokladem pro plánování rozvoje organizace.

 

 

Literatura

Mount, B.: Person-Centred Planning: A Recoursebook of values, ideas and methods to encourage person-centred development. New York 1992: Graphic Futures v O’Brien, C. L. a O’Brien, J.: The Origin of Person-Centred Planning, Responsive System Associates, Inc. 2000

Friedlová, K.: Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství, Institut bazální stimulace, Frýdek-Místek 2005

Thompson at al.: Suports Intensity Scales, American Association on Mental Retardation, Washington 2002

Standardy kvality sociálních služeb, Praha 2002, MPSV

 

Autorka: Milena Johnová




Související články

Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče I.
Plánování zaměřené na člověka představuje systematickou cestu pro vytvoření realistického plánu naplnění životních cílů, přání a potřeb lidí s postižením. celý článek