Když táborová integrace funguje...

Zájmy

 

  Už jednou jsem se nadšeně rozepisovala o tom, jak naše Martinka i přes své mentální postižení a kupu problémů kolem sebe, může jezdit na letní tábory jako ostatní zdravé děti.

I letos se nám s manželem podařilo dosáhnout 6-denní „dovolené“, kdy Martinka byla opět na táboře s Kvítkem (www.volny.cz/kvitek.plzen) . I když musím přiznat, že letos to bylo o moc náročnější na moji psychiku než loni. Martinka si ve svém pubertálním věku obnovila „pupeční šňůru“ na mě, takže každé odloučení je prostě hrůza. Při loučení plakala 2h vkuse, až rozplakala i mě a málem jsem vzdala veškeré snahy a vzala ji zpět domů. Naštěstí jsem to neudělala – a tím umožnila prožít Martince báječných 6 dnů ve společnosti báječných lidiček – a nám s manželem 6 dnů klidu a pohody s vědomím, že je o naši dceru dobře postaráno.

Vše probíhalo podle zajetého scénáře – vedoucí dostali „návod k použití“, kde se pokaždé snažím vypsat opravdu vše, co se Martinky týká, aby je nic nepřekvapilo a byli schopni reagovat na každou vzniklou situaci.

Opět jsem zajistila hromadu pošty od všech příbuzných, kamarádů a známých, aby Martinka věděla, že na ni všichni myslíme.

Opět jsme s manželem hlídali mobilní telefon 24h denně, kdyby „něco“…

A „luxusem“ letoška byly sms – každý večer nám mohla napsat sms. Čehož naše dítě samozřejmě okamžitě využilo k tomu, že maminku a tatínka na dálku citově vydíralo (maminko, stýská se mi tady, přijeď si pro mě!) a drželo v šachu!

Martinka byla vlastně v péči všech dospělých i dětí a úspěšně se jí dařilo je všechny zaměstnat na 100%.

Když jsme si pro Martinku s manželem přijeli, tvrdila sice, že už nikdy na žádný tábor nepojede. Ale bylo na ní vidět, že je v naprosté psychické pohodě a loučení s kamarádkami a vedoucími bylo až dojemné. Objímali se, psali si narychlo adresy – prostě jako na každém jiném táboře. V tu chvíli by nikdo nepoznal, že odjíždí dítě, které zde bylo nějak „integrováno“.

Jsme s manželem Kvítku moc vděční nejen za ten jediný oddych v roce, který si díky nim dopřáváme, ale hlavně za to, že je Martince dopřáváno to, co je pro zdravé děti běžné – pobyt na letním táboře a z toho vyplývající báječnosti patřící jen k letnímu táboru.

 

A protože si myslím, že integrovat dítě s postižením není zase tak nemožné – jak je vidět na příkladu Kvítku – vyzpovídala jsem svoji dlouholetou kamarádku Jitku Wittnerovou, členku o.s. Kvítku. Možná se tento rozhovor stane návodem pro jiné organizátory letních táborů a i jiné děti s postižením dostanou stejnou šanci zúčastnit se letního tábora.

Co jste za sdružení? Jakou máte náplň?

Kvítek je občanské sdružení založené křesťany z metodistické církve a spolupracující s dalšími denominacemi (římskokatolická církev, křesťanské společenství apod.), které se zaměřuje na pobytové i jednodenní akce pro děti a mládež. To znamená, že pořádáme tábory na jaře, v létě i na podzim, cyklovýlety a také jsme byli třeba v lanovém centru a na koních. Nejsou to akce jenom pro děti z křesťanských rodin, naopak k naší velké radosti jezdí stále víc dětí z rodin nevěřících.

Od kdy pořádáte letní tábory?

Od roku 1995 ještě pod hlavičkou metodistické církve, od roku 1999 už jako Sdružení občanů Kvítek.

Komu jsou tábory určeny?

Jak už jsem zmiňovala výše – začali jsme tábory pro děti z našeho kostela a postupně se to rozšířilo na jejich kamarády ze školy a ulice, děti z ostatních kostelů v Plzni a okolí,dorosťáky a mládež. Jeden čas s námi jezdila i skupina romských dětí a v posledních dvou letech se naplnilo několik běhů pro maminky s předškolními dětmi. 

Co bylo podnětem k tomu, že jste začali brát Martinku (kromě našeho přátelství:o) - bylo to "těžké" rozhodnutí? A hlavně - pohnutky, že jste pokračovali i nadále, kdy se zjistilo, že je to dítě s potřebou osobní asistence?

Kromě našeho přátelství to nebyl žádný zvláštní podnět. Nikdy jsme žádné dítě neodmítli, a tak jsme jich už měli několik, které bych nazvala „problémovými“ nebo „těžko zvladatelnými“. Mám za to, že zvlášť tábory pořádané křesťany by měly být pro každého, pokud se ovšem nejedná o nějaký specializovaný sportovní nebo jinak zaměřený tábor apod. Rozhodnutí to nebylo těžké a při zajištění potřebného zázemí nebyl problém vzít Martinku znovu.

Osobní názor - co přináší přítomnost Martinky na táboře dětem i dospělým? Kromě hromady starostí na 24h denně:o)

Můj osobní názor: pro děti je to setkání s někým, kdo vzhledem vypadá na dorosťáka, chováním někdy na dítě mladšího školního věku, což je rozpor, který bourá jejich představy a zajeté stereotypy. Musí se tak intenzivněji vyrovnávat s tím, že „lidé jsou různé“ a že není ostuda mít takového kamaráda. Učí se pomáhat a přijímat toho druhého, tady Martinku, takového jaký je.

Pro dospělé je to doslova zatěžkávací zkouška, co vydrží a zda obstojí, někteří si psychicky i fyzicky sáhnou na dno. I to vnímám jako obohacení a velice cennou zkušenost. Ti, co nemají Martinku přímo na starost, se zas učí podržet a vykrýt to, co už ten Martinky vedoucí nezvládá.

Zhodnoť letošní tábor - to už je Martinka v pubertě, což je o to náročnější - klady, zápory, ulehčení práce, když má osobní asistentku...

Už v tom minulém odstavci jsem psala tak trochu o letošním táboře. Já jsem byla „jen“ zdravotnice, takže mám jinou zkušenost než vedoucí, ale pokusím se ty klady i zápory nějak formulovat. Klad byl určitě to, že byla jen na týden (to nemyslím zle, dva týdny by pro ni byly příliš náročné), osobní asistentka byla nezbytnou pomocí, bez ní by to vlastně ani nešlo. A určitě bychom se neobešli bez již osvědčeného „Návodu k použití“(instrukce od rodičů), který nám rodiče předávají s dítětem. Klad byl i to, že se jí ujaly některé starší dívky, se kterými komunikovala líp než s dospělými. Zápor vidím v tom, že jsme málo připravili a možná i přecenili vedoucí, v jejichž oddílu měla Martinka být. Původní představa byla, že Martinka bude ve všem všudy integrovaná v oddíle, praxe byla, žel, trochu jiná.

Co bys vzkázala jiným organizátorům letních dětských táborů? Proč by měli nebo neměli jít stejnou cestou. Tzn. pokusit se integrovat děti s postižením mezi zdravé děti.

Vzkázala bych, ať se toho nebojí, pořádně se připraví, předem promyslí všechno možné i nemožné, co by se mohlo stát a jdou do toho. Určitě je moc důležitý kontakt a domluva s rodiči dítěte už před táborem.

Pokud mají rádi děti, mají organizační a improvizační schopnosti, člověka odděleného jen pro to konkrétní dítě a potřebné zázemí, může to pro ně i táborové děti být neopakovatelná a velice obohacující zkušenost. O dítěti s postižením nemluvě.

 

Co dodat na závěr? Vy, kdo pořádáte letní dětské tábory, nebojte se dětí s postižením. Jsou stejné jako ty děti, které máte běžně v oddíle. Mají stejná přání, stejné sny, chtějí se úplně stejně bavit a řádit a provádějí úplně stejné vylomeniny. Jen občas v něčem potřebují vaši pomoc. Nic víc, nic míň.

 

Autorka: BJ




Související články

O Lukášových cestách do chovatelského kroužku
Následující rozhovor vznikl na návštěvě u Lukáše doma. Po celou dobu nás velice ochotně hostil.. celý článek

I mé dítě může konečně na tábor
Vím, že pro spoustu lidí je to samozřejmostí, ale pro rodiče dětí s postižením je to obrovská výhra, když se najde někdo, komu mohou své dítě svěřit bez obav. celý článek