Kdo může žít ve skupinovém domově?

Bydlení

(Toto je závěrečná část překladu textu Karla Grunewalda - Zavřete ústavy pro mentálně postižené)

Pokud je domov adaptován pro lidi postižením, může v něm osoba s vysokými nároky na péči žít stejně dobře jako v ústavu. Problémy se mohou vyskytnout tehdy, mají-li obyvatelé domova problémy s chováním, jako je například křik a příliš hlasité projevy. Za těchto okolností je potřeba více personálu a v některých případech to vedlo k tomu, že skupinový domov byl umístěn na venkově, kde nedocházelo k rušení sousedů.

Existuje množství menších léčebných domovů, kde mohou dospělí s mentálním postižením žít po omezenou dobu. Žádní lidé mentálně postižení nežijí v psychiatrických léčebnách nebo v léčebnách pro postižené. Stejně tak zde neexistují bezdomovci s mentálním postižením.

Během počátečního období, tedy v 70. letech, bylo poměrně časté, že se při plánování skupinových domovů vyskytly stížnosti ze strany sousedů. Avšak díky otevřenosti, informovanosti a dobře vycvičenému personálu jsme se naučili takovým problémům předcházet a minimalizovat je. Povědomí široké veřejnosti o lidech s postižením se zlepšilo, lidé s nimi získali zkušenosti, a tak už dnes nejsou vnímáni jako rušivý element či hrozba.

 

Zlepšila se situace?

Mnoho studií se zabývalo otázkou, jaké to je, když dospělý člověk žije ve skupinovém domově. Tyto studie potvrdily výhody takového způsobu života oproti životu v ústavu.

50-80 procent příbuzných lidí s mentálním postižením bylo proti uzavírání ústavů. Lidé se obávali předsudků, s jakými se jejich dospělé děti setkají, obávali se, že nebudou schopné pohybovat se v dopravě, že budou osamocené, že jejich nové domovy budou trpět nedostatkem personálu apod. Nic z toho se však nestalo! Následné studie ukazují, že číslo spokojených příbuzných se pohybuje kolem 80 procent.

Studie rovněž ukázaly, že obyvatelé domovů uvnitř běžné společnosti dostávají péči, která je více zaměřená na jednotlivce, že se cítí bezpečněji, a že potřebují méně léků. Dramaticky ubylo agresivního a sebedestruktivního chování. U lidí s nejzávažnějším postižením došlo k nejvýraznějším zlepšením v poměru k jejich postižení.

Personál získal větší vliv na svou práci, ubylo mu předem stanovených rutinních úkonů a nabyl větší svobodu k vlastní iniciativě. Na druhé straně však měl menší výcvik a méně dohledu, než jak tomu bylo v domovech.

 

Svědectví

Åke Johansson žil 32 let v rezidenčním domově pro mentálně postižené. Toto je jeho výpověď:

Co se stane s lidmi, kteří takto žijí? Stanou se pasivními a to má za následek, že neví, co se kolem nich děje, a že je to ani nezajímá. Berete den takový jaký je a nepátráte po tom, proč jsou věci tak, jak jsou. Všichni okolo vás se chovají stejně; přecházejí kolem v jakési letargii, která se stává až náměsíčnou. Nemusíte se starat ani o své oblečení. Všechno za vás rozhoduje někdo jiný.

Nakonec toto prostředí pro vás začne znamenat bezpečí. Máte strach z toho, co je nové nebo odlišné. Nikdo pak nedělá problémy; nikdo nezačne křičet, že chce pryč. Vůle to místo opustit je zlomena, neexistuje. Uvnitř takových zdí není místo pro skutečný život; a proto jej tam taky nenajdete. Člověk nežije, jen existuje.

Åkeho knížka, Kristina Lundgren. 136 stran. Riks-FUB. PO 6436 S - 113 82 Stockholm, Švédsko.

 

Mají být ústavy modernizovány?

Kvůli sešlému stavu mnoha ústavů pro lidi s mentálním postižením v Evropě je nutná jejich modernizace nebo výstavba nových ústavů. Za této situace bychom měli zvážit, zda by nebylo rozumnější investovat spíše do skupinových domovů a center organizujících aktivity. Jenže takový posun v paradigmatu bude nějaký čas trvat! Mezitím je tolik věcí, které by v ústavech mohly a měly být udělány, a které nejsou nijak nákladné. Například:

Rozdělit ložnice nízkými přepážkami nebo závěsy.

Rozdělit klienty do malých skupin, které by měly vlastní personál, které by žily a jedly pohromadě a měly vlastní společnou místnost.

Pokusit se do těchto skupin začlenit obě pohlaví.

Přidělit všem klientům jejich vlastní skříňky vedle postelí a vlastní noční lampičky.

Dát všem jejich vlastní oblečení a obuv, aby mohli každý den vstát a jít ven.

Poskytnout všem smysluplné denní aktivity mimo prostor, kde žijí.

Užívat velké jídelny k jiným účelům.

Rozšířit práva jednotlivých klientů tak, aby mohli sami rozhodovat, jak bude vypadat jejich den, jak použijí své peníze a naloží s volným časem.

Navýšit počet personálu a dát jim více zodpovědnosti za plánování dnů a týdnů klientů, které mají na starost.

Dát personálu větší pravomoci v prohlubování kontaktu s rodiči, sourozenci a přáteli.

 

Konec jedné éry

Odhaduje se, že celkem ve Švédsku žilo v ústavech mezi léty 1880 a 2000 na 100.000 lidí. Doba strávená v ústavu se mohla pohybovat od několika let až po celý život.

Švédsko a Norsko jsou jedinými zeměmi, které uzavřely své ústavy pro lidi s mentálním postižením. Značný počet ústavů byl uzavřen i v Dánsku. Naopak v Holandsku se jejich počet zvýšil. V Anglii, Walesu a ve Skotsku byly uzavřeny téměř všechny speciální léčebny. Situace v dalších evropských zemích není známa, jelikož chybí statistiky o počtu, velikosti a povaze ústavů. V 60. letech došlo k uzavírání ústavů ve Spojených státech, ale dělo se tak, aniž by náhradou vznikala jiná vhodná zařízení, což mělo za následek oprávněnou kritiku. Nyní je tento proces zastaven.

 

Zdroj: Prof. Mudr. Karl Grunewald - Zavřete ústavy pro mentálně postižené, Stockholm 2003, překlad do češtiny: QUIP – Společnost pro změnu, v rámci projektu „Profesní rozvoj pracovníků ústavů Středočeského kraje“




Související články

Od ústavů k domovům v běžné společnosti
třetí část textu prof. Karla Grunewalda popisující proces deinstitucionalizace ve Švédsku celý článek

Principy života uvnitř běžné společnosti
to je téma druhé části překladu publikace Zavřete ústavy celý článek

Zavřete ústavy...
aneb "Každý může žít v otevřené společnosti" - úvodní část překladu stěžejní publikace švédského autora Karla Grunewalda celý článek