O vyrovnávání se s postižením


Když mluvíme o tom, jak se vyrovnat s mentálním postižením, obvykle naše pozornost a otázky směřují k rodičům dětí s mentální retardací. Vyrovnávání se rodičů s narozením potomka s mentální retardací je velké a bolestivé téma. Způsob zpracování tohoto tématu je také zcela zásadní a určující pro další budoucnost celé rodiny, ve které se takové dítě narodilo. V tomto článku však nebude předmětem našeho zájmu otázka, jak se s postižením svého potomka vyrovnávají rodiče, ale jak se s ním vyrovnává on sám. Toto vyrovnávání přichází mnohem později a plně se projevuje až při vstupu do puberty.

U dětí, které vyrůstají v přirozených podmínkách dochází k prvním konfrontacím s vlastním postižením při společných hrách s vrstevníky bez postižení a při srovnávání vlastních schopností a dovedností s ostatními dětmi. Toto srovnávání může být v mnoha případech spojeno se ztrátou sebevědomí a nejčastější reakcí, se kterou se setkáváme, je stud. Rozkolísané sebevědomí se upravuje až postupem času a blahodárný vliv má na něj přijímající a vstřícný kolektiv vrstevníků, který osobu s mentální retardací ze svého kruhu nevylučuje.

Mladí lidé s mentální retardací, kteří vyrůstají mimo rodinu v určitém typu chráněného zařízení, jsou se svým postižením konfrontováni obvykle později. Ke konfrontaci dochází odchodem z chráněného zařízení a při hledání navazujících sociálních služeb (podporované bydlení, podporované zaměstnávání…). Tito lidé obvykle popisují šok, který pro ně přechod do majoritní společnosti představuje a často si také stěžují na nedostatky v oblasti vlastních sociálních dovedností.

Obecně se lidé s mentální retardací vyjadřují o konfrontaci s postižením jako o bolestném období. Nejčastější pocity, které uvádějí, jsou úzkost, beznaděj, stud, pocit zbytečnosti a bezcennosti. V procesu vyrovnávání se s postižením hrají důležitou roli negativní reakce okolí na postižení. Řada osob s mentální retardací uvádí, že pro ně nebylo tolik těžké vyrovnat se s vlastní odlišností, ale spíše bylo těžké vyrovnat se s posměšky, narážkami a ponižováním, se kterým se v průběhu svého dospívání setkávali. Těžké bylo přijímání „divných pohledů“ a reakcí cizích lidí, které potkávali na ulici. Tyto problémy uvádějí zejména lidé, u kterých je mentální postižení spojeno s typickým vzhledem (např. Downův syndrom) nebo s kombinovaným postižením (mentálním a pohybovým).

V pozdějších fázích procesu vyrovnávání se s postižením vstupuje do hry problém s hledáním vhodné práce, životního uplatnění a problém s obtížným hledáním partnera, vyrovnávání se samotou a pocitem opuštěnosti. Opakované neúspěchy a frustrace v těchto oblastech mohou vést mladé dospělé osoby s mentální retardací až k myšlenkám na sebevraždu.

V zásadě se můžeme setkat se třemi různými strategiemi, které osoby s mentální retardací používají, při zvládání vlastního postižení.

První strategii označuji jako maskovací. Pro tuto strategii je typická snaha zamaskovat a zakrýt své postižení všemi dostupnými prostředky. Snaha maskovat postižení je motivována pocitem studu. Osoby s mentální retardací využívající tuto strategii se vyhýbají otázkám směřujícím k jejich handicapu a snaží se vyhýbat situacím, při kterých by se mohlo jejich postižení před ostatními lidmi projevit. Obvykle se jedná o oblasti, ve kterých člověk s mentální retardací chronicky selhává. Snaha maskovat své postižení se může projevovat například tím, že člověk s mentální retardací odmítá před cizími lidmi číst, psát, počítat, dokonce i mluvit, i když tyto dovednosti ve větší či menší míře zvládá. Může se objevovat váhavost, vymlouvání se na nálady a snaha o rychlou změnu témat, které jsou prožívána jako ohrožující a která by mohla odkrývat postižení. Tato strategie může být také spojena s pečlivou úpravou zevnějšku a moderním oblékáním. Snaha o odívání podle poslední módy může vést až k extravagantně působícímu zevnějšku (tetování, piercing…).

Druhou strategii vyrovnávání se s postižením označuji jako strategii závislosti. Osoby užívající tuto strategii opakovaně zdůrazňují vlastní omezení, stěžují si na zdravotní problémy a zdůrazňují, že potřebují člověka, který by o ně pečoval a staral se o ně. Oproti předchozí strategii není snaha postižení nijak maskovat, ale naopak zdůrazňovat. Postižení a stížnosti na související zdravotní stav jsou prostředkem k získání těsného a úzkého vztahu s blízkou osobou, která zprostředkovává péči. Tato osoba se potom stává měřítkem vlastní hodnoty a je na ni přenesena značná zodpovědnost za rozhodování o osobě s mentální retardací. Pro tuto strategii je dost často příznačný strach z budoucnosti, který je spojený s obavou ze ztráty této blízké osoby či se strachem z opuštění. Ochranitelský a hyperprotektivní postoj rodičů není při této strategii výjimkou.

Třetí strategii nazývám jako kompenzační. Jedná se v zásadě o strategii konstruktivní a aktivní. Pro tuto strategii je typická snaha dohnat a vyrovnat se v dovednostech a schopnostech svým vrstevníkům. Postižení je chápáno jako problém, který je potřeba vykompenzovat zvýšenou snaživostí a aktivitou. Tato strategie motivuje osoby s mentální retardací k osobnímu růstu, návštěvám různých praktických kurzů a opakované snaze dokázat ostatním lidem své schopnosti. Oproti předchozím strategiím se v tomto případě nesetkáváme se snahou o zamaskování vlastního postižení ani se zvýšenou závislostí na blízkých osobách. Objevuje se snaha postižení vykompenzovat a vyniknout v určitých oblastech, které se člověku s mentální retardací daří a za které je svým okolím oceňován. Při kompenzační strategii je zřejmá snaha o dosažení maximální možné samostatnosti a osamostatnění se od primární rodiny. Pokud tato snaha není překompenzovaná může při ní docházet k poměrně realistickému přijetí vlastní odlišnosti.

Jako faktor, který pozitivně ovlivňuje vyrovnávání se s postižením, uvádějí lidé s mentální retardací obvykle práci. Práce je v rámci vyrovnávání se s postižením ceněna zejména díky tomu, že zprostředkovává kontakt s lidmi bez postižení a člověk s mentální retardací při ní získal pocit důležitosti a užitečnosti. V nezanedbatelné míře vyrovnávání usnadňují kvalitní vztahy s kamarády, víra a přijímání člověka s mentální retardací do přirozených vztahových sítí a komunit.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz