O samostatném cestování

Zájmy

 

 Samostatné cestování je jedním z velmi častých cílů, se kterými se při realizaci služby osobní asistence u lidí s mentální retardací setkáváme. Požadavek samostatného cestování vychází ve většině případů přímo z přání osob s mentální retardací. S tímto požadavkem se typicky setkáváme v období puberty, ale u osob, které trávily své dospívání v chráněném prostředí se může objevovat až později. Není tedy výjimkou, že nácviku samostatného cestování se věnují i dospělé osoby s mentální retardací. Tyto osoby uvádějí, že by se rády naučily samostatně cestovat tramvají či autobusem a také by se rády vyznaly a orientovaly ve městě. Jejich přání je obvykle motivováno přirozenou touhou po samostatnosti a chutí realizovat své zájmy. Samostatné cestování umožňuje svobodně poznávat svět, dodává pocit samostatnosti a soběstačnosti. Pro život osob s mentální retardací je proto velmi důležité a může být prostředkem k uspokojování celé řady přirozených lidských potřeb.

V nemalé míře také nacházíme požadavek nácviku bezpečného přecházení silnice. Tento požadavek však obvykle nevychází od samotných osob s mentální retardací, ale od jejich opatrovníků či zákonných zástupců (rodičů či patronů z ÚSP).

Zkušenost ukazuje, že problémy s bezpečným přecházením vozovky mají zejména lidé se středně těžkou a těžkou mentální retardací. Lidé s lehkou mentální retardací obvykle zvládají bezpečnost při přecházení silnice bez větších obtíží. Problémy osob s těžším postižením spočívají v této oblasti zejména v nejistotě, kdy mohou a nemohou přejít silnici, a to i při přecházení dle semaforu, nerozhlížejí se při přecházení vozovky a jsou ovlivnitelní neukázněnými chodci. Osoby s těžší mentální retardací se často nechávají strhnout chodci, kteří přecházejí na červenou. Pomalejší reakce a často snížená pohyblivost je však v těchto případech vystavuje značnému nebezpečí. Zkušenosti však ukazují, že i osoby s těžším postižením jsou schopny si při intenzivním tréninku s asistentem osvojit pravidla bezpečnosti na silnici a snížit míru rizika na přijatelnou úroveň, která je pro samostatné cestování smluvená. Získání těchto dovedností je pro jejich okolí často příjemným překvapením. Není výjimkou, že při neočekávaných událostech (např. při skončení školy o hodinu dříve) osoba s mentální začne reagovat samostatně, nečeká na asistenta a zvládne cestu domů zcela bez pomoci.

Lidé s lehkou mentální retardací se obvykle učí orientaci v jízdním řádu, rozpoznávat čísla tramvají a autobusů a učí se jejich trasy. Nácvik jejich cestování je také více „univerzálnější“, neboť se učí cestovat na více trasách a nacvičují i dopravu na neznámá místa a zpět. Osoby s těžším postižením oproti tomu trénují spíše stabilní trasy, na kterých by se rády samostatně pohybovaly. Z hlediska nácviku orientace v prostoru a orientace ve městě zaznamenáváme požadavek trvalého doprovodu asistenta u osob s kombinovaným postižením, které využívají ke svému pohybu vozík a u osob s těžkou až hlubokou mentální retardací, pro které by samostatné cestování představovalo vyšší riziko, než možné zisky z jeho zvládnutí.

Ač se nám to může zdát banální, je samostatné cestování je pro osoby s mentální retardací velkou a důležitou věcí a jeho zvládnutí může ve velké míře přispívat ke zvýšení kvality jejich života. Jeho podpora si tedy bezpochyby zasluhuje naši pozornost.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz