Štěstí existuje


 

 Štěstí existuje

Někteří čichají ředidlo,

jiní šňupou kokain

A já – já beru radost

 

Napsal před několika lety Mauro Magalhães Lima (43). Jeho žena s andělským hlasem Marileide Pascoalová-Lima (36) zase složila píseň na oslavu Boží milosti, kterou zpívá v nákupním centru na stanici metra Tatuapé v brazilském São Paulu. Pranic se nestydí, zpívá tiše, ale naléhavě v poloprázdném McDonald’s, a v ruce drží vlastnoručně namalovaný obraz. Je na něm princezna na zeleném pozadí. Syn Marileide a Maura, tříletý Gustavo, pořádá plastikový košík hranolků a občas zatroubí na houkačku na tátově pojízdném křesle. Marileide zbožňuje růžovou a vypadá v ní jako malá, na Brazílii až moc blonďatá holka s tajuplně přimhouřenýma očima. „Nevidím dobře od narození, jsem albínka, a ti mají velké problémy s očima,“ vysvětluje své postižení.

Narodila se do černošské rodiny v chudém městečku v brazilském vnitrozemí, kde dávají lišky dobrou noc. „Táta mě zavrhl, styděl se za mě a nikdy mě neměl rád. Je rasista a nesnáší bělochy, “ odevzdaně si povzdechne Marileide. Jenže jeho dcera se nenechala špatným losem sudiček odradit. Od svých čtrnácti let, kdy skončila základní školu, pracovala jako chůva a posluhovačka a o čtyři roky později odešla do velkého města pomáhat rodině své sestry. „Na malém městě jsou předsudky vůči lidem s postižením obrovské, tam bych nakonec musela jen žebrat a nikdo by mě nebral jako člověka,“ vysvětluje své rozhodnutí. Začátky na periferii betonového megaměsta velkého jako dvě České republiky nebyly lehké, sestra začala využívat situace a za služby nic neplatila – a tak se Marileide odstěhovala a našla si práci. Znova uklízela a hlídala děti v bohatých rodinách.

Před sedmi lety ji kamarádka přivedla do křesťanského sdružení FCD, jež se zabývá pomocí lidem s postižením. Marileide už tehdy měla vlastní podnájem a měsíční příjem 350 reálů (asi 3500 korun), což je běžná mzda brazilských pomocnic v domácnosti. Při cenách srovnatelných s Českou republikou musela žít skutečně skromně, ale nestěžovala si, naopak chtěla pomáhat ostatním. Na jedné oslavě sdružení poznala účetního na volné noze Maura a oba tvrdí, že to byla láska na první pohled. Mauro je od dětství na vozíku, po mozkové příhodě nemůže chodit a žije celý život na periferii São Paula s rodiči – matkou švadlenou a otcem mechanikem. Mauro je velký bojovník za práva lidí s postižením, jichž je ve městě, které se s nikým moc nemazlí, přibližně milion. Ve volném čase, kdy nepracuje nebo není na kurzu informatiky, na nějž každý den dojíždí dvě hodiny autobusem, pořádá protestní akce. Protestuje proti skutečnosti, že na stanicích metra chybí rampy pro vozíčkáře, píše petice na radnici, aby bylo dodržováno nařízení, které ukládá autobusovým společnostem, že mají mít na zastávkách jízdní řád v Braillově písmu, upozorňuje na to, že firmy mají ze zákona zaměstnávat lidi s postižením, ale nedělají to. Díky takovým lidem, jako je Mauro, má dnes São Paulo 250 mikrobusů upravených pro vozíčkáře zvaných Atende, jejichž logo s kolibříkem je vidět především v centru města, kam vozíčkáři jezdí do různých vzdělávacích kurzů.

Po třech letech chození se Marileide a Mauro vzali a narodil se jim malý Gustavo. „Mauro hrozně váhal, přeci jen, oba máme nějaké postižení, ale já jsem cítila, že jsem se narodila, abych byla mámou, nechtěla jsem jen hlídat děti druhých!“ nakonec přesvědčila Marileide svého muže. Tvrdila mu, že když budou mít dítě – a tenkrát se ještě neodvažovala říci zdravé dítě –, budou blíž životu a budou stát mnohem méně na okraji dění. Mauro nakonec své ženě uvěřil, dokonce ji i v těhotenství nechal chodit na tréninky juda, kam Marileide pravidelně docházela, protože miluje nejen růžovou barvu, ale také pohyb a soustředění nutné při bojových sportech.

Oba dva teď žijí pro svého syna a snaží se zároveň přesvědčit 18milionové město a také kamarády s postižením, že mají právo pracovat dle svých schopností i právo na přístup kamkoli, ať je to metro nebo nákupní středisko, kde právě sedíme. „Svět je komplikovaný, ale nesmíme se smířit s tím, že by v něm pro nás nebylo místo,“ spiklenecky se zasměje Marileide a předvede složitý chvat z juda.

 

Autorka: Markéta Pilátová (*1973), hispanistka, překladatelka, novinářka, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci, pracuje v týdeníku Respekt, v současnosti v rámci projektu Ministerstva zahraničních věcí ČR vyučuje v Brazílii češtinu.

Zdroj: Tento a další texty najdete v diáři 2007, který vydalo Máme otevřeno? o.s.; nahlédnout můžete zde a objednávat zde

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz