I takové jsou sociální služby v ČR


 Když jsem pokračovala v rozhovoru s kamarádkou Renatou, netušila jsem, jakou „horor-story“ společně sepíšeme. Ještě teď, když si to opakovaně čtu, mi běhá mráz po zádech. Jak je možné, že tohle musí zažívat máma, která má i tak dost starostí se zdravotním postižením svého syna? Jak je možné, že s ní jednají nejen odborníci jako s onucí, ale i úředníci, které si tak štědře platíme z našich daní! Posuďte sami, čím vším si musí projít máma, která se rozhodne místo ústavu nabídnout svému dítěti DOMOV!

 

Když jsi se vzpamatovala z toho první šoku, po vyřčení diagnosy, co sis tehdy řekla jako první? Myslím třeba nějaký „já to nevzdám“ apod. Jde mi o to, přijít na ten „hnací motor“, který nás matky žene prostě to nevzdat a bojovat.

Z žádného šoku jsem neměla čas se vzpamatovávat.Držela jsem Filipa v náručí, poslouchala co mi lékařka říká a to co mě napadlo v tu chvíli bylo, že v tom Filipa nenechám, že něco musí existovat. Myslím, že ten hnací motor bylo to, že já jsem matka. Ne, že jsem porodila dítě, ale to, že mě teď opravdu nutně potřebuje. Netrápilo mě až tak moc, že nebude moci chodit, i když nezapírám, že i to bylo hrozné sdělení, ale přijmout, že nebude vnímat, že nepozná, že jsem jeho máma, že si nebudeme moci číst pohádky a povídat, to se nedalo.

Myslím ale, že bez toho, co jsem získala v rodině, bych se tak nerozhodla.Vzdávat, cokoli bez boje se nemá.

 

Mluvila jsi o Dr. Buriánkové, která Ti pomohla – narozdíl od ostatních tzv. odborníků. Mohla bys podrobněji rozepsat, jak to dál pokračovalo – stanovili diagnosu s dovětkem „dejte ho do ústavu“ a nic víc? Co jsi začala podnikat jako první, aby se Filip dostal trošičku dál?

Dál se vlastně dlouho nedělo nic. Vojtovu metodu jsme cvičili, takže jsme pokračovali. Chodili jsme na oční a na neurologii. Filip byl hodně často nemocný, přesto jsem se snažila s ním 8 krát denně cvičit.

Jednou v noci jsem musela volat záchranku, syn měl 40 horečky. Paní doktorka vypsala papíry nutné k převozu s doporučením, ať si zavoláme sanitku, ale že můžeme čekat i několik hodin. Vznikla velká hádka, protože jsem se domáhala převozu sanitkou, kterou přijela sama.

Samozřejmě jsem ničeho nedosáhla. Za pár dnů mi syna z nemocnice propouštěli s doporučením ústavní péče.

Další šok bylo písemné vyzvání, abych se určitý den dostavila někam, už nevím kam, s dokumentací o zdravotním stavu syna. Nereagovala jsem, takže jsem se dočkala osobní návštěvy tzv. zdravotní sestry, která mě sdělila, že jsem se nedostavila na schůzku ,a začala mě přesvědčovat, abych dala syna do ústavu, že péči sama nemohu zvládnout. Tuto dámu jsem vyhodila. Asi půl roku po stanovení diagnosy jsem přes známou sehnala léčbu v Motole. Obsahovala laiserovou akupunkturu, vodoléčbu, masáže a magnetoléčbu. Čtrnáct dní v kuse, pak tři neděle pauza a zase opakovat. Další léčba byla klasická akupunktura u pana dr. Hovorky. Další bezva dr. byl oční lékař z Kobylis. Ten mě vždycky chválil, jak jsem se správně rozhodla a jak to dělám dobře.

Tento kolotoč trval skoro dva roky, než se Filip dokázal sám otočit ze zad na bříško. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. A v tu chvíli jsem mu tu pomyslnou hranici ve své hlavě trochu posunula. Když dokázal toto, proč ne víc?

 

Samozřejmě, že jsme se snažili naučit dodržovat hygienu. I to trvalo déle, ale ve čtyřech letech jsme mohli pleny odložit. To odmítala brát na vědomí rehabilitační sestra, která mu do karty stále psala beze změny. Prý děti s jeho diagnosou čistotu nedodržují. Další nepříjemnosti byly ohledně očkování, kdy i přes potvrzení odborníků, že syn může být klasicky očkován nastala u něj nepříjemná reakce spojená s křečemi. Když reakce opadly pohybové schopnosti Filipa byly na začátku našeho úsilí. I v této situaci, kdy byla asi vhodnější omluva jsem si vyslechla, že pokud nemám syna natočeného na kazetě, co všechno dokázal před očkováním, komu chci dokazovat, že dítě s jeho diag. se už třeba otáčelo atd. V roce 1991 ale nebylo běžné mít v rodině videokameru. Tak jsme zase začínali od začátku.

Po letech jsme potřebovali kvalitního ortopéda. Syn potřeboval operaci, tak zase začal maratón obíhání nemocnic. Někde si dříve než vyšetřili syna řekli o peníze, jinde mi paní dr. sdělila, že to zkusí, protože mě je jedno, když se to nepovede. Nakonec jsme lékaře sehnali, skvěle se choval ke mě i k synovi, ale šok byl zdravotnický personál. Na lůžkovém oddělení , kam jsem se synem nastoupila, jsem zjistila, že je to normální chování i k tak zvaným zdravým dětem. A tak jsem potkávali více lidí co nechápali, ale i ty bezvadné, co pomohli, pochválili a podpořili.

Takový vrchol byl, když se můj syn po nešikovné manipulaci s vozíkem, převrátil a vyrazil si přední zuby.Byli jsme rychle i se zubama převezeni do Motola, kde se nás ujala prima lékařka, vysvětlila mi, jak probíhá vrácení zubů zpět do úst a vše okolo. Rozhodla jsem se zákrok nepodstupovat. Tu vešla mladá, ošuntělá,obtloustlá lékařka s umaštěnými vlasy, nevím z jakého oddělení,v ruce držela jídlo a s plnou pusou mi položila otázku: „To bude postižený a ještě bez zubů?“ Nejprve jsem dostala strašný vztek, že odborník takhle mluví před Filipem! Pak jsem si ji prohlédla a zjistila jsem, že jsou i horší postižení, než postižení našich dětí.

¨

Mohla bys trošku podrobněji popsat, jak to tak chodí na sociálním odboru. Málokdo „z venčí“ si dokáže přestavit, co to vlastně znamená, bojovat i s touhle stránkou problematiky kolem dětí a vůbec lidí s postižením a odkázaných na něčí pomoc.

Sociální odbor má své zvláštnosti. Každý, v různých částech, se chová jinak. Po tom, co jsem zůstala sama, jsem byla a stále jsem odkázána na sociální dávky. To s sebou nese různé , pro mě dodnes nepochopitelné, věci. Již 16 let mi nejméně dvakrát do roka udělá sociálka namátkovou kontrolu v bytě. Zjišťovali, nejen zda jsou hoši v pořádku, hlavně Filip, ale též, jestli nemám nadstandardní věc v bytě. Je totiž spoustu věcí, které jsou na seznamu nadstandardních, třeba mikrovlnka, bývalo i video, a podobné věci, které jsou běžné. Pracovnice projde celý byt, kromě ložnice, požádá o otevření skříněk s hračkami, prádlem atd. Nic sama neotevře, ale odmítnutí z mé strany by znamenalo zastavení dávek. Krom toho každý čtvrtrok předkládám vyúčtování elektriky. Pokud mám úsporu, dávka se snižuje, pokud doplácím, dávka zůstává stejná. Z peněz, které dostáváme nesmíme spořit, nesmíme mít ani větší hotovost. Před lety jsem podepisovala, že nemám úspory vyšší než 5 000,- Kč. Jednou jsem se také od jedné ze soc. pracovnic dozvěděla, že se byla na mě vyptávat lidí v baráku. Jenom proto, že mám postižené dítě a žiji sama.

Před dvěma lety jsem potkala jednoho člověka a protože byl často vídán u nás v domě (oni se vyptávají a jiní rádi mluví), nechtěla jsem riskovat. Jak potom vysvětlím, že spolu nežijeme ve společné domácnosti, že vzhledem k Filipovi, nemůžu z bytu odcházet moc často. Šla jsem na sociálku nahlásit, co byla má povinnost. Dostala jsem tiskopisy na přiznání příjmu pro mého přítele tři roky zpět - doba, kdy jsme se neznali. Bez ohledu na vše by měl ke mně ze sociálního zákona vyživovací povinnost. Děti by třeba vzhledem k jeho příjmu neměli nárok na přídavky. Kdyby nás neživil, neměla bych kde a jak se domáhat vyživovaní od něj, nebyl by u nás hlášen, nežili bychom trvale spolu, nebyli bychom druh a družka ani manželé. Proč nás měl tedy živit?

Otce dětí žádný soud nenutil nám pořádně platit, ač podnikatel výživné má směšné. Třeba výživné na mě, když nemohu jít do práce, mu soud stanovil 300 Kč. A člověk, který se mnou měl pouze tzv. známost, nevadilo mu mé postižené dítě, měl převzít všechny povinnosti. Nezdálo se mi to, tak jsem si zavolala na Ministerstvo práce a sociálních věcí a ještě na jinou část soc. odboru. Na obou místech mi toto potvrdili, ale nebyli mi schopni to vysvětlit. Jich jsem se ptala, jestli se toho budu moci dožadovat u soudu, kdyby nás přítel neživil a dozvěděla jsem se, že ne. Nechtěla jsem nic takového dělat, jenom mě to zajímalo, protože mě to připadá jako stupidita. Všechno jsem okamžitě zrušila. Tak zákon umožňuje, abychom mohly zase normálně žít. Můj starší syn nechodí ani na brigády, protože peníze, které by si vydělal by byly započítány do příjmu rodiny a odečteny z dávek.

Vzhledem k tomu, že máme pouze životní minimum, ty jeho peníze bych mu nemohla nechat. U mladšího, postiženého zase dokládám, čestným prohlášením, že na žádné brigádě nebyl. Ač ve spise mají lékařské potvrzení, že je zcela odkázán na trvalou pomoc jiné osoby. A to je normální.

Letos se i můj starší syn seznámil s jednáním úřadu.Sociální pracovnice usoudila, že máme požádat o zvýšení výživného. Druhá, která chodí k soudu, jako zástupce nezletilých dětí, nám řekla, že by stačila dohoda s otcem. Syn, ač otce viděl naposledy ve 3 letech, zavolal a domluvil se s ním o zvýšení výživného, aby se vyhnuli soudu. To samé jsem udělala za Filipa já. Písemné potvrzení zvýšeného výživného, podepsaného od otce, jsme donesli na úřad. Co se dělo, bylo hrozné. Pracovnice na nás spustila, že se punktujeme za jejich zády, že do konce týdne, toto byla středa,doložíme podání žaloby u soudu, nebo mi zastavuje dávky z důvodu, že se nesnažím si vylepšit si finanční situaci. Syn byl v šoku, jak se mnou jednají. Vyhověli jsme. Jeden soud skončil dohodou - soudce nechápal, co tam děláme, když je uzavřená dohoda. Druhý dal za pravdu otci. Odvolala jsem se. Když jsem nesla odvolání na odbor, tak se mě paní optala, jestli to myslím vážně. Kdo se v tom má vyznat.

To jsou ale mé zkušenosti. Mám kamarádku, vdanou, s postiženým chlapečkem. Ta měla štěstí. U ní kontroly neprobíhají, její pracovnice vidí z návštěvy na úřadě, že jsou v pořádku. Nejen, že dokáže poradit, ale připomíná i věci, na které se vzhledem k jiným starostem lehce zapomene. Ale také mám známé, které jsou na tom s úřady malinko hůř a mé zkušenosti by doplnili o ty své.

 

Autorka: BJ

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz