Ulehčovaná komunikace


 

 Definice

Usnadňovaná komunikace je komunikační metodou, alternativní či augmentativní, jež umožňuje jakékoliv osobě vyjadřovat se tím, že prstem ukazuje na předměty, obrázky, písmena či slova. Může tak psát na jakékoliv klávesnici a vyjadřovat se celými větami.

Komunikační partner, nazýván „usnadňovatel“, poskytuje pacientovi podporu ruky a doprovází pohyb ke klávesám, aniž by ho vedl. Pacient tak může vyjádřit své touhy, pocity, myšlenky…

Cílová skupina

Nejvíce se používá u lidí s autismem, u mentálně postižených lidí, s Downovým syndromem, s DMO, s kombinovanými vadami, ale také u lidí s Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou, u lidí v kómatu…

Může se ale vlastně používat s kýmkoli, a právě v tom je jedna z velkých výhod usnadňované komunikace oproti mnohým jiným podpůrným metodám. Vůbec nezáleží na tom, jakými poruchami či jakými problémy člověk trpí. Každý má možnost se skrz UK vyjadřovat, a to proto, že tato metoda nám dává přístup nejen k vědomým myšlenkám, ale i k hlubším vrstvám vědomí. A v těchto hlubších vrstvách už není rozdíl mezi mentálně postiženým člověkem a zcela zdravým člověkem. Oba jsou prostě jen lidé a UK nám právě ukazuje, že uvnitř každého člověka je každý nedotčenou bytostí.

Dějiny UK

Jako komunikační metoda byla UK rozpracována v Austrálii v roce 1987 paní Rosemary Crossleyovou pod anglickým názvem „facilitated communication“. Praktikuje se tam s tím cílem, aby se klienti postupně osamostatnili a mohli časem psát sami. Toto vyžaduje intenzivní a velmi důsledné trénování, ale ne každý v tom může uspět. Proto se praktikuje převážně s autisty nebo s lidmi s DMO ve věku, kdy by se mohli naučit číst a kteří jsou schopni vykonat záměrně pohyby rukou. Ti, kteří mají příliš slabý svalový tonus, aby mohli úmyslně ukazovat, nebo kteří mají vážné smyslové poruchy, jsou vyloučeni z „cvičných programů“.

UK má nahradit verbální projev, tj. vyslovit vědomé a cílené myšlenky. Umožňuje komunikovat v běžném životě a mít přístup k novým vědomostem.

Do Francie zavedla UK logopedka Anne-Marguerite Vexiau v roce 1993 a tato metoda tam nabrala zcela nový směr. A-M Vexiau ji začala používat pro pacienty s daleko vážnějšími poruchami, až si uvědomila, že metoda „funguje“ opravdu u kohokoliv, i u nejvážněji postižených pacientů. Když je podpora usnadňovatele větší, pacient nevyjadřuje jen cílené a vědomé myšlenky. UK dává totiž přístup k nevědomí. Tak se může používat i u lidí, kteří normálně mluví, ale mají jiné problémy, třeba psychosomatické nebo psychické (enurézie, anorexie, bulimie, deprese…)

Tomuto novému přístupu byl dán název psychofanie (odhalování duše), protože Rosemary Crossleyová požádala o rozlišování těchto dvou přístupů. Tak je vlastně UK v úzkém slova smyslu jen komunikační metodou pro lidi s poruchami komunikace, a psychofanie je terapeutickým prostředkem, který se užívá jak u těchto lidí, tak i u zdravých lidí s jinými problémy. U postižených lidí ale oba často kolísají a prolínají se. Není vždy snadné je rozlišovat.

Fungování UK

Komunikační proces, který je ve hře v UK, se nám pomalu odhaluje. Všechno o tom ještě nevíme, ale několik věcí je již jisté.

UK funguje na různých základech. První je podpora ruky. Tím, že usnadňovatel drží pacientovi ruku, nabízí mu jednak emocionální pomoc, jednak tím omezuje vliv různých neuromotorických poruch nebo poruch pohybu. Hlavní komunikační proces ale probíhá tím, že se spojí dva mozky, mozek klienta a mozek usnadňovatele, které společně vytvoří novou samostatnou jednotku. Poruchy klienta jsou kompenzovány mozkem usnadňovatele. Tak můžeme rozumět, že třeba i nevidomý, i těžce retardovaný pacient, i malé miminko, kteří určitě neumí číst, mohou psát díky UK. Vědecké testy prováděné v roce 2000 Dr. Haffelderem ze Stuttgartu, z Institutu pro výzkum o komunikaci mozku, ukázaly, že při procesu usnadňované komunikace jsou aktivní převážně pravý mozek pacienta a levý mozek usnadňovatele, které jsou současně „zatěžovány“. Pro tyto pokusy použil Dr. Haffelder zvláštní elektroencefalogramy, kterými zaznamenal aktivitu limbického systému. Dr. Haffelder neznal předem UK a byl velice udiven výše zmíněným spojením obou mozků.

Toto nám ale také pomáhá rozumět všem zdánlivě podivným jevům, které můžeme pozorovat v UK, a které dříve odrazovaly lidi od této „neuvěřitelné“ metody. Souvisí prostě se samou podstatou metody a není v nich nic zázračného.

Praktické užití UK. Co vůbec přináší?

Zaprvé dává lidem možnost volby. To se týče hlavně těch nejpostiženějších, kteří neměli jinak možnost dát najevo, co si přejí, co chtějí. Stačí nyní jim nabídnout třeba i jen pár obrázků, a budou moci říci, co chtějí k večeři, co si chtějí obléct nebo jakou činnost si zvolí na odpoledne. Je to pro ně první krok k určitému rozhodování a zasahování do vlastního života.

Za druhé umožňuje mnohým si začít nějakým způsobem hrát, což je u dětí velice důležité. Mnoho her se dá zvládnout nebo upravit tak, aby spočívaly v ukazování - pexeso, domino, karty, loto a jiné fungují na tomto základě. Stačí, aby dítě mělo svého „asistenta“, který mu bude držet ruku, a bude moci si hrát jako každý jiný. Za třetí UK umožňuje různé aktivity jako kreslení, malování, určité ruční práce. S určitou pomocí se tak může něco vytvořit nebo vyrábět.

Za čtvrté je UK velice účinný prostředek pro učení se, pro nabývání nových znalostí i dovedností. Můžeme ji proto zařadit do metod zvaných aktivační.

Nakonec, a jak se říká, „last but not least“, UK umožňuje volné vyjadřování se. Jakmile je usnadňovatel dost zkušený, klient může s jeho podporou psát na klávesnici své myšlenky, své touhy, vyjadřovat své utrpení, svou radost, prostě může „mluvit“. Toto znamená nejen komunikaci na vysoké úrovni, ale také velký terapeutický účinek.

A nyní ke změnám, které přináší UK:

Nejdříve bych chtěla zdůraznit, že UK není žáden lék. Přesto můžeme uvést řádu změn, ke kterým vede, ale to jen za předpokladu, že i okolí tyto změny umožní, tj., že se bude dívat na usnadňovanou osobu jako na plnohodnotného a rovnocenného partnera.

Díky UK se klienti (pokud budeme nyní mluvit o těch s poruchami komunikace) stanou časem klidnější, vyrovnanější, šťastnější… Vykazují větší aktivitu, větší účast, větší iniciativu, i pohybově se více vyvíjejí. To samozřejmě v žádném případě neznamená, že by UK přímo léčila, jsou to jen dopady a následky toho, že pacienti mohou komunikovat a ukázat, jací a kdo doopravdy jsou.

Zde bych také zodpověděla jeden dotaz, který je mi často kladen: Zda se nemůže stát, pokud se klient již učí jiné formě komunikace (piktogramy, znaky, nebo i základy v ústní řeči…), že se přestane snažit, pokud bude mít jinou účinnou možnost vyjadřovat se, která po něm navíc nevyžaduje žádnou námahu? Naštěstí zkušenosti ukázaly, že ne. Ba naopak, a to ze dvou důvodů: zaprvé se klient cítí čím dál více vtažen do života svého i okolního, a má motivaci do toho více zasahovat. Proto se bude i více snažit jakkoli komunikovat. Za druhé, jak již bylo řečeno, je tato metoda i aktivační metodou, a tudíž se může stát, že i přímo přispěje k tomu, aby se některé klientovy schopnosti odblokovaly.

Citovala bych jen krátce studii, která probíhala ve Francii od listopadu 1995 do května 1998. Její název byl: „pomáhá UK při socializaci a komunikaci autistů?“ Studie byla vedená Dr. Brunem Gepnerem, psychiatrem a doktorem v neurovědách. Sledovali rok a půl dvě skupiny klientů, jednu, která praktikovala UK, a druhou, která byla kontrolní. Výsledky ukázaly, ať kvalitativní nebo kvantitativní, že autističtí klienti, kteří praktikovali UK, se patrně lépe a více vyvíjeli v sociálních interakcích, ve verbální a neverbální komunikaci, v reakcích vůči okolí a že UK byla velkým přínosem pro život rodiny a pacienta.

Pro shrnutí bych řekla, že největším přínosem UK je asi nová radost ze života, ať pro usnadňované osoby nebo pro jejich okolí. UK umožňuje navázat vztahy na základě lepšího porozumění.

K názvu Usnadňované komunikace

V České republice jsem se zajímala o to, kde, kdo a jak usnadňovanou komunikaci praktikuje, abych se měla s kým setkat a pracovat dál. Bohužel jsem nic ani nikoho neobjevila. Tak jsem se rozhodla, že začnu tím, že přeložím do češtiny knihu Anne-Marguerite Vexiau, která zavedla tuto metodu do Francie v roce 1993, a u níž jsem se školila. Trvalo mi dlouho, než jsem to zvládla, a ještě déle, než jsem našla ochotného nakladatele. Kniha ale nakonec vyšla v září 2003. Chtěla jsem totiž, aby existoval v češtině rozsáhlý písemný materiál, se kterým se zájemci o tuto metodu mohou seznámit. Právě při překladu jsem vytvořila pojem „usnadňovaná komunikace“ jako překlad pro anglický původní název „facilitated communication“. Ještě před vydáním knihy jsem se dozvěděla, že se začíná mluvit o UK, a to jako o „facilitované či ještě facilitační komunikaci“. Tyto názvy se mi ale vůbec nezamlouvaly, protože v češtině nic neznamenají. Tak jsem uchovala svůj název.

Několik důvodů, proč tato metoda není více známá a obecně užívaná.

Jako každá metoda má i UK svá úskalí, která je dobré znát a nepodcenit, která jsou ale zároveň spíše výzvou než překážkou.

První problém spočívá v tom, že pro vnějšího pozorovatele není hned snadno poznat, zda opravdu píše klient, nebo zda mu usnadňovatel nevede ruku. Většina testů, které se prováděly pro ověření této otázky, měly jako požadavek, že klient má předat informace, které usnadňovatel nezná. A měly často negativní výsledky. Je v tom ale základní metodologický omyl. Takové testy mohou úspěšně fungovat jen u klientů, kteří již mají určitou samostatnost v tom psaní, jinak se klienti právě potřebují plně opírat o svého usnadňovatele se všemi jeho vědomostmi, aby vůbec mohli komunikovat. Navíc UK nedává přístup k informacím, ale k emocím. Proto takové testy ani nemohly ověřit platnost metody, a vedly jen k tomu, že od této metody odrazovaly.

Rozpoznat, kdo píše, může ale odborník v pozorování, a to dokázal třeba Prof. J.M. Olivereau, profesor psychověd, který není jen vědcem, ale i otcem mladé autistické dívky. Tato začala praktikovat UK u logopedky, a její otec měl k tomu dosti zdrženlivý přístup. Nemohl totiž uvěřit, že jeho dcera, kterou vždy viděl jako omezenou, by se mohla takovými větami vyjadřovat. Jeho důkladné pozorování mu přineslo ale důkazy o tom, že opravdu píše ona. Vykazovala nezvyklou dlouhodobou pozornost (přes hodinu) a byla zřejmá korelace mezi rychlostí psaní a svalovým tonusem, což by se nestalo, pokud by byla její ruka vedená. To už jsou typické neurologické znaky a nebyly jediné.

Také se u všech pacientů čas od času objevují při psaní informace a detaily, které usnadňovatel nemohl znát. Objevují se náhodně v emocionálním kontextu, a ne jako odpověď na cílenou otázku.

Mnohým lidem vadí, že jsme ještě nemohli vysvětlit dopodrobna fungování této metody. To, že jí nerozumíme úplně, však jen ilustruje, co kdysi řekl filozof a psychiatr Karl Jasper: “Člověk je více, než sám o sobě může vědět“. Myslím si, že důležité je hlavně to, že tato metoda funguje - a ne jak funguje – a že je pro ty, kteří ji používají, velkým přínosem. Proto bych citovala Arthura L. Schalowa, držitele Nobelové ceny za fyziku z roku 1981 a Národní medaile vědy Prezidentů z roku 1991.: „Usnadňovaná komunikace je realita. Byla a je předmětem přísně vypracovaných vědeckých testů. Ale hlavně přináší obrovské zlepšení kvality života a dává naději mnohým lidem, kteří žádnou neměli.“

Další skutečné úskalí UK spočívá v možném ovlivňování klienta usnadňovatelem. Pro zjednodušení této problematiky bych řekla, že usnadňovatel by totiž mohl vnutit pacientovi své myšlenky a ten by je mohl vydávat za své. Toto se ale nestává jen v UK. To platí pro každý druh komunikace. Kdybychom zapírali možnost ovlivňování, nemohli bychom se mu ani vyhnout. Je lepší uznat, že ovlivňování je možné, a omezit ho, nebo naopak používat ho tam, kde je prospěšné, třeba co se týče učení.

Perspektivy u nás v ČR pro tuto metodu

V některých zemích se začíná UK více rozšiřovat. Je čím dál více usnadňovatelů a v různých školách nebo ústavech je UK přímo integrována do výuky a do života žáků nebo klientů. Ve Spojených Státech existují třídy, kde každý žák má svého osobního asistenta a celá výuka probíhá s UK.

Tady v České republice se UK pomalu ale jistě začíná rozšiřovat. Během posledních dvou let jsem pořádala 6 seminářů prvního stupně a dále 2 semináře druhého stupně Tyto semináře jsou určeny pro rodiče postižených dětí a odborníky, kteří mají zájem používat usnadňovanou komunikaci (psychologové, speciální pedagogové, vychovatelé, zdravotní sestry, logopedové, pracovníci speciální péče a.t.d.)

Nakonec bych se chtěla zmínit také o tom, že UK otevřela a stále otevírá nové brány pro vědu. Čím dál více neurofyziků, astrofyziků a jiných vědců, ale bohužel ještě málo neurobiologů, neuropsychiatrů, se zajímá o tuto metodu. Didier Dumas, přední francouzský psychoanalytik, vidí dokonce v ní „tak důležitý objev, jaký byla v minulém století psychoanalýza.“

 

Autorka: Mgr. Catherine Božoňová

pozn.:

V lednu 2007 se uskuteční na Slovensku první část vzdělávacího semináře o metodě UK - více informací: Eva Bedejová, mobil: 0905 55 97 15, telefon: 033/551 58 57, e-mail: eva@bedej.net, Skype: evelinatt

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz