Osamělost

Rodina

 

 Osamělost je bohužel zkušenost každého rodiče, který má doma dítě se specifickými potřebami. Samota bývá vnímána – především podle toho, o jakou diagnózu se jedná. Neobvyklý stav nezřídka zapříčiňuje izolaci. Ještě větší pocit samoty však způsobují bolest, vztek a pocit, že nám nikdo nerozumí a nikomu na nás nezáleží. Mít dítě s jakoukoliv poruchou znamená omezení společenských aktivit, někdy i kvůli tomu, že se nám druzí záměrně vyhýbají – buď z rozpačitosti, nebo kvůli nedostatku společných témat k hovoru a také kvůli obvyklému nepříjemnému tichu ze strany těch, kteří se s námi snaží zůstat v kontaktu.

Mnoho rodičů mívá pocit, že uvízlo mezi čtyřmi stěnami. Maminka obvykle zůstane doma, protože rodiče nenajdou nikoho, kdo by se o dítě staral, což znamená, že nemají čas jít ani společně nakupovat, vyrazit si na večeři nebo s někým blízkým. Chodit do společnosti je nemožné, protože mnoho maminek zůstane úplně odříznuto od dospělého světa za hranicemi domova. Cesta kamkoliv bývá nepříjemná povinnost, a ne zábava. Ani cestování nebývá možné. To všechno vede k nespokojenosti a smutku a sám pocit nešťastnosti nás izoluje. Nikdo nechce trávit čas s utrápeným člověkem. Já to vím, sama jsem taková byla.

Od narození mého syna až do jeho čtyř let jsem měla pocit, že žiju jako v bublině, daleko od normálního života. Kdykoliv jsem viděla maminku se zdravým dítětem, popadl mě vztek, cítila jsem se podvedená a také jsem měla pocit, že můj syn byl okradený o normální život. Všichni přátelé, které jsem měla, než se mi syn narodil, zmizeli až na pár zázračných výjimek a já jsem najednou byla přinucena hledat si nové přátele a novou podporu. Když jsem ji nemohla najít, vytvořila jsem si ji. Potřebovala jsem chápající přátele; potřebovala jsem někoho, kdo by se mnou měl soucit. Když měl Nicky špatné dny, bylo to psychicky i fyzicky vyčerpávající pro nás oba a byly doby, kdy jsem celé dny proplakala. Pak jsem se seznámila s rodiči v podobné situaci, a hned mi bylo o poznání lépe. Naučila jsem se žít ze dne na den a zajistit si spolehlivou podporu. Zjistila jsem, že existují lidé, kteří se cítí stejně jako já. Samotný fakt, že existují další rodiče, se kterými jsem na jedné lodi, moji osamělosti zmírnil.

Podpůrná skupina pochopitelně není řešení pro každého. Spousta rodičů je příliš vyčerpaná starostí o rodinu, než aby trávila čas podporováním jiných lidí, ovšem samotné vědomí, že nejsou sami, že jsou i jiní, kteří jdou po stejné cestě, je obrovskou pomocí. Postupem času, až se postižení stane součástí našeho života, jsme konečně schopní najít si přátele, kteří nemají dítě s postižením, a jakmile naše dítě nastoupí do školy, máme i víc času sami na sebe.

Ovšem ani tady izolace nekončí. Týká se i pacientů. Mému synovi je devět let. Prozatím nemá „nejlepšího kamaráda“. Je mistr videoher. Manžel se mě ptává, proč k nám nechodí jeho kamarádi ze školy a nehrají si u nás. Upřímně řečeno, odpověď neznám. Řekla jsem synovi, že si domů může pozvat kohokoliv, ale zatím se to nestalo. Snad až bude starší? Můžu jen doufat.

 

Autorka: Silvia Lawniczak

Zdroj: Special Mommy Chronicles, http://www.sleepingangel.com /smc.htm, publikováno s laskavým svolením autorky, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Terezie Lipová, redakce Dagmar Brejlová




Související články

Pocit viny…
Mnoho rodičů, zvláště matek, bere skutečnost, že jejich dítě se narodilo s postižením jako své obrovské selhání. Co to udělá s naší psychikou? Naší náladou? celý článek

Hlavně zvolit ten správný přístup
Pokud si budeme myslet, že život je tragédie, protože máme dítě s postižením, pak i ono bude svůj život považovat za tragédii. celý článek