Náhradní rodinná péče a její úskalí

Společnost

 

Ohlédnutí za historií NRP

V různých historických publikacích nacházíme zmínky o péči o osiřelé děti. Příkladně historie Říma popisuje ústavní péči o tyto děti. V případě přijímání sirotků do rodiny byl však často především sledován zájem osvojitelů ( zachování rodu) a nikoliv dítěte.V roce 335 byl založen útulek pro opuštěné děti v Konstantinopolu, v roce 787 byl zřízen první nalezinec v Miláně, další vznikaly především v Itálii a ve Francii ( Montpellier 1070, Florencie 1317, Benátky 1338, Paříž, Freiburg 1362, Ulm 1368, Toledo 1480). Při větších klášterech nebo u velkých kostelů byly zřizovány schránky pro odložené děti. V roce 1198 Inocenc III. založil první oficiální schránku tohoto typu v Římě. V Praze vznikl nalezinec ( založili ho v Čechách žijící Vlaši) v roce 1575 při špitále Pro deo et pauperei, který fungoval téměř 200 let. Ve středověku probíhaly v našich zemích adopce pouze u šlechty a to opět většinou z důvodu zachování rodového majetku a privilegií. Běžná lidská laskavost, která vedla k péči o cizí dítě, nebo běžná lidská zištnost, která vedla k využívání sirotka však pravděpodobně existovala vždy a všude.

V období osvícenectví se nalezince začaly hromadně zřizovat, v roce 1789 za vlády císaře Josefa II. byl zřízen známý pražský nalezinec ( v ulici Ke Karlovu - současný soubor dětských klinik), tehdy přijímali až 3000 dětí ročně, ale byla vysoká (přibližně 70%) úmrtnost ( Matějček , 1999). Po obou světových válkách v Evropě velmi vzrostl počet sirotčinců a ústavů různého typu pro osiřelé děti. Také velmi vzrostl zájem o kvalitu života dětí v nich. Více o tehdejší situaci v ČR v pracích Dunovského, Dytrycha, Matějčka, Kovaříka, Šulové.

 

Poruchy rodičovství či rodiny, jako základní příčina NRP

Pro většinu z nás je rodičovství naprosto přirozenou součástí života. Existuje však mnoho vlivů, které působí negativně na schopnost přijmout a zvládat rodičovskou roli.

Poruchy rodičovství můžeme třídit několikerým způsobem.

- Matějček, Dunovský, Prokopec tvrdili, že poruchy vznikají tím, že rodiče nemohou, neumějí nebo nechtějí dělat to, co je pro zdárný vývoj dítěte potřebné (Dunovský, 1999, str. 112).

Rodiče se o dítě nemohou starat

důvody spočívají v nepříznivých přírodních podmínkách a situacích ( přírodní katastrofy, devastace prostředí ), v poruchách fungování celé společnosti ( válka, bída, hladomor ) a při narušení celého rodinného systému ( nemoc, úmrtí, invalidita, nepříznivý zdravotní stav dítěte, který mu zabraňuje žít doma ).

Rodiče se neumějí či nedovedou starat o dítě

- jde o situace, kdy rodiče nejsou schopni zabezpečit dětem alespoň přiměřený vývoj a uspokojit jejich základní potřeby z důvodu vlastní nezralosti, neschopnosti vyrovnat se se zvláštními situacemi jako je mimomanželské narození dítěte, handicapované dítě, dítě přijaté do náhradní rodiny a situace, kdy nejsou schopni přijmout základní společenské normy ( děti dětí ). Částečně sem lze zařadit i situaci dětí rozvádějících se či rozvedených rodičů, kteří nevědí, jak si počínat v těchto konfliktních podmínkách, situace, kdy rodiče dětem ubližují a používají je jako nástroj pro svou nenávist a odpor vůči druhému rodiči. Patří sem i situace, kdy se rodič nemůže o své dítě starat, neboť druhým rodičem, který má dítě ve své péči je mu v tom zabraňováno.

Rodiče se nechtějí o dítě starat

- příčiny spočívají v poruchách osobnosti rodičů ( disharmonická osobnost, psychopatie, maladaptace ), kteří si náležitě neplní rodičovské povinnosti. Zájem rodičů není dobrý, někdy je až hostilní. Rodiče neposkytují dětem potřebnou péči, v některých případech je opouštějí. Péči o dítě lze hodnotit jako nedostatečnou, žádnou nebo škodlivou a lze ji označit jako zanedbávání dítěte jak v oblasti somatické, tak psychické.

Rodiče dítě týrají a zneužívají

- rodiče mají k dětem nepřátelský až hostilní vztah, vědomě jim ubližují, týrají je a zneužívají. Děti jsou ohroženy na fyzickém i duševním zdraví. Takové zacházení může vést až k smrti dítěte.

Rodiče se o dítě nadměrně starají

- dítěti se dostává větší pozornosti než je třeba. Nadměrná péče a zájem o ně vede k rozmazlování, nepřipravenosti na samostatný život, nerespektování druhých apod. (Dunovský, 1999)

 

Nejčastější typy poruch rodičovství:

dítě je ihned po narození odvrženo, v extrémních případech likvidováno

rodiče si po porodu dítě ponechávají, ale nedochází k jeho plnému přijetí

velmi mladí rodiče

rodiče ve vyšším věku

dítě je od narození vychováváno pouze jedním rodičem

somatické poruchy

psychické poruchy (Dunovský, 1999)

Je vhodné nezaměňovat poruchy rodičovství s poruchami funkce rodiny. Je však skutečností , že se tyto dva problémy často prolínají. Hovoříme-li o poruchách funkcí rodiny lze užít Dunovského škálu funkcí rodiny, která dává objektivní obraz o tom, co se v konkrétní rodině děje a do jaké míry je tím dítě ohroženo.

Dunovský poruchy rodiny definuje jako situaci, kdy rodina v různé míře neplní základní požadavky a úkoly dané společenskou normou a vyjádřené v očekávání na přiměřené začlenění jejích členů do společnosti. V obecném pojetí lze poruchu rodiny vyjádřit jako selhání některého člena nebo členů rodiny, jež se projevuje v nedostatečném naplňování některých nebo všech základních rodinných funkcí. „Rodinné poruchy ve vztahu k dítěti jsou významné právě závažností úlohy, kterou rodina zaujímá ve vývoji dítěte a ovšem i péčí o ně. Příčin poruch je velké množství a jsou vázány na jednu, na několik nebo na všechny základní funkce. Z nich nejvýznamnější je porucha funkce socializačně výchovné.“ (Dunovský, 1999, s. 102)

Dunovský klasifikuje poruchy rodiny ve vztahu k dítěti jako:

objektivní - na vůli rodičů nezávislé,

subjektivní – na vůli rodičů závislé,

smíšené.

Dunovský vypracoval pro potřeby praxe diagnostický nástroj hodnotící funkčnost rodiny sledovaného dítěte – tzv. Dotazník funkčnosti rodiny, který se opírá o hodnocení osmi diagnostických kritérií: složení rodiny, stabilita rodiny, sociálně-ekonomická situace (vycházející z věku, z rodinného stavu, vzdělání, zaměstnání rodičů, z příjmu a bydlení rodiny), osobnost rodičů ( jejich zdravotní i psychický stav a úroveň jejich společenské adaptace ), osobnost sourozenců, osobnost dítěte, zájem o dítě, péče o dítě. Na základě výsledného skóre byly autorem definovány čtyři typy rodin:

Funkční rodina – v podstatě intaktní, v níž je zajištěn dobrý vývoj dítěte a jeho prospěch. Takových rodin je v běžné populaci valná většina, až 85 %.

Problémová rodina – rodina, v níž se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina je schopna tyto problémy vlastními silami řešit či kompenzovat za případné jednorázové či krátkodobé pomoci zvenčí. Pro pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí představují tyto rodiny potřebu zvýšené pozornosti a sledování. V populaci se vyskytuje okolo 12 – 13 % problémových rodin.

Dysfunkční rodina – je chápana jako rodina, kde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které bezprostředně ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a zvláště vývoj a prospěch dítěte. Tyto poruchy již rodina není schopna zvládnout sama, a proto je nutno učinit řadu opatření zvenčí, známých pod pojmem sanace rodiny. Toto pásmo je nejsvízelnější, protože jde o to, kam až podporovat takovou rodinu a od kdy se postavit v zájmu dítěte proti ní (např. zbavením rodičovských práv ). Takové rodiny tvoří asi 2 %.

Afunkční rodina – poruchy jsou tak velkého rázu, že rodina přestává plnit svůj základní úkol a dítěti závažným způsobem škodí nebo je dokonce ohrožuje v samotné existenci. Sanace takové rodiny je bezpředmětná a zbytečná; jediným řešením, které dítěti může prospět, je vzít ho z této rodiny a umístit do rodiny náhradní, popř. není-li to možné, tak jinam. V populaci se vyskytuje asi 0,5 % takových rodin (Dunovský, 1999)

 

Lze rozlišit dvě základní formy náhradní péče o dítě:

- péči ústavní

- tzv. náhradní rodinnou péči

Jak uvádí Matoušek, ústavní výchova by měla být nařízena jen v případech, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena a jiná opatření, jako příkladně napomenutí, dohled, omezení rodičovských práv či povinnost využívat pomoci odborného poradenského zařízení nevedou k nápravě ( Matoušek, 2005).

Na toto téma nyní probíhá značná diskuse českých odborníků a některých odborníků především z USA, kteří velmi zdůrazňují práva především biologických rodičů na své děti a snaží se spíše podporovat tyto rodiče. Dítě je jim odebíráno jen na přechodné doby, po které probíhá s rodiči terapeutická práce a potom je jim dítě opět vraceno do rodinného prostředí a je sledováno, zda se jejich rodičovské přístupy změnily k lepšímu tak , aby dítě nebylo nadále jimi ohrožováno ve vývoji.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. Uvádí, že před nařízením ústavní péče je soud povinen zkoumat, zda dítě nelze svěřit do NRP, nebo do péče v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní. Soud je povinen nejméně jednou za půl rodu přezkoumat, zda důvody pro ústavní péči trvají.

 

Různé typy kolektivních výchovných zařízení

Zvláštní dětská zařízení

- kojenecké ústavy ( 0-1 rok)

- dětské domovy (0-3 roky)

Dále dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy a ústavy sociální péče a zvláštní dětská zařízení

V oblasti ústavní péče v naší republice plní úkoly tři ústřední orgány státní správy. To svědčí o vyspělém a propracovaném systému společenské péče, ale může to být též zdrojem komunikačních šumů, mezi jednotlivými orgány státní správy či případně nejasností, kam přesně je delegována zodpovědnost v určitých komplikovanějších případech. Tato komplexnost péče též komplikuje jakékoliv změny celkového systému.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky zajišťuje péči o děti od narození do tří let v kojeneckých ústavech a dětských domovech od jednoho do tří let. Děti do jednoho roku bývají umisťovány do kojeneckých ústavů, od jednoho do tří let pak do dětských domovů.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky je zodpovědné za chod diagnostických ústavů, dětských domovů od 3 let, dětských domovů se školou a výchovných ústavů pro děti a mládež.

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky se stará o ústavy sociální péče pro výkon ústavní a ochranné výchovy dětí tělesně nebo mentálně postižených.

Dle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR bylo v roce 2005 v ČR 37 kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let věku. Jejich kapacita je 1987 míst a bylo v nich umístěno 1565 dětí. V průběhu roku 2005 bylo do nich přijato 1847 dětí, nejčastěji ze sociálních důvodů, a propuštěno bylo 1812 dětí, z toho 48% do vlastní rodiny a 36% dětí do NRP.

Dětské domovy a diagnostické výchovné ústavy, jak už jsme uvedli, spadají do kompetence MŠMT. Mezi tato zařízení patří dětský domov, dětský domov se školou, diagnostický ústav a výchovný ústav. Dále sem lze přiřadit středisko výchovné péče, jež slouží jako zařízení preventivně výchovné péče.

Účelem dětského domova je pečovat o děti, které nemají nařízenou ústavní výchovu a nemají výrazné poruchy chování. Obvykle jsou v nich umístěny děti ve věku od 3 let do 18 let. Dětské domovy se školou už přijímají děti s nařízenou ústavní výchovou, děti s poruchami chování nebo s potřebou zvláštní výchovné péče. Do tohoto typu zařízení jsou obvykle přijímány děti v době školní docházky ( od 6 let do ukončení školy). Výchovný ústav pak obvykle pečuje o tyto děti ve věku od 15 let do 18 let.

V roce 2004 bylo v ČR 149 dětských domovů, ve kterých bylo umístěno 4 867 dětí, 24 dětské domovy se školou, kde bylo umístěno 743 dětí , 21 výchovných ústavů, kde bylo umístěno 903 dětí a 14 diagnostických ústavů, kde bylo 501 dětí.

Posledním jmenovaným kolektivním zařízením jsou ústavy sociální péče, kde jsou umísťovány děti handicapované ( handicapy různého typu – smyslové, motorické, mentální…) a ty spadají do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí.

 

Základní problémy ústavní péče

V ústavní péči není dítě svěřeno jednomu konkrétnímu vychovateli a osoby, které dítě vychovávají mají jen částečnou a nejasně vnímanou zodpovědnost za jeho vývoj a výchovu. Problém často spočívá především v častém střídání pečovatelů vůči dítěti. Dalším problémem je obtížnost vytvoření trvalého citového vztahu dítěte k pečující osobě, protože dochází k častému střídání nejen pečovatelů, ale i ústavů . Dalším problémem pro vývoj dětí v kolektivní ústavní péči je relativní chudost podnětů oproti běžnému životu v rodině. Jasně se prokazuje, že těmto dětem chybí příkladně pocit kontinuity životního běhu, trvalosti mezilidských vztahů, pevné osobní identity, chybí jim modelové chování běžné v rodinné struktuře. Dalším vážným problémem je ukončení trvání ústavní péče ve věku 18 let dítěte, což velmi často neznamená jeho skutečnou dospělost ve smyslu osobnostní zralosti. Právě období po odchodu z ústavní péče je dobou velkých rizik ve smyslu sociálně patologického chování ústavních dětí. Existuje několik aktivit v ČR, které se snaží toto problémové období nějak systémově řešit, ale dosud je to stále jen v rovině projektů a experimentů.

 

Jednotlivé druhy náhradní rodinné péče

Dva základní typy NRP jsou osvojení a pěstounská péče. Dále zmíníme opatrovnictví a poručenství.

Osvojení

Hovoříme-li o osvojení je třeba rozlišit osvojení zrušitelné a nezrušitelné. Nejčastějším důvodem pro osvojení je neplodnost osvojitelů a tedy jejich nároky na dítě jsou značně vysoké. Naopak dítě získává příjmení rodičů a práva a povinnosti původní rodiny vůči němu zanikají. Je třeba, aby s adopcí plně souhlasili oba osvojitelé. Podmínky kladené na osvojitele jsou dosti náročné.

Osvojení zrušitelné – lze jej ze závažných důvodů zrušit na žádost osvojitelů i osvojeného.

Osvojení nezrušitelné – osvojitelé jsou uvedeni ve všech dokladech osvojeného jako jeho rodiče . Tento typ osvojení je obvyklý především v rámci širší rodiny. Jen zcela výjimečně by mohla takovýmto způsobem osvojit osoba osamělá.

Osvojení do a nebo z ciziny od června 2000 je to možné a je to v souladu s Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení ( Haag 1993).

V ČR bylo dlouhodobě sledováno hledisko vhodnosti dítěte pro osvojení specializovaným diagnostickým pracovištěm v Kolíně. Je to problematika v ČR poměrně dobře propracovaná především psychologickými, pediatrickými a speciálně pedagogickými pracovišti.

Pěstounská péče

Předchůdcem této péče byly kojné, které si braly děti z nalezince a pečovaly o ně za poplatek do jejich 6 let, kdy je opět do nalezince vracely, pokud se ovšem o ně nechtěly starat i nadále, ale už bezplatně.

Existuje individuální a skupinová pěstounská péče.

V současnosti je to státem garantovaná a kontrolovaná péče o dítě. Existuje pěstounská péče příbuzenská nebo klasická. V případě příbuzenské je dítě svěřeno někomu ze širší rodiny. Dítě je svěřováno do péče konkrétní osoby nebo manželskému páru. Touto formou péče nevzniká mezi pěstounem a dítětem příbuzenský vztah. Dítěti je ponecháno příjmení jeho biologických rodičů. Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat a vykonávat přiměřeně práva i povinnosti rodičů vůči dítěti. Pěstoun nemá vůči dítěti vyživovací povinnosti. Děti svěřované do pěstounské péče nemohou z různých důvodů obvykle dlouhodobě pobývat se svými rodiči.( Důvodem může být výkon trestu, dlouhodobá léčba, nezpůsobilost k výkonu rodičovských povinností…)

Pěstounská péče je většinou vykonávána v zařízeních pěstounské péče nebo v bytě pěstouna. Dítěti v pěstounské péči náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči a pěstounovi měsíční odměna za každé svěřené dítě.

V případě skupinové péče se jedná o tzv. velké pěstounské rodiny, kde je v péči kromě vlastních biologických dětí ještě několik dalších dětí, většinou velké sourozenecké skupiny. Skupinová pěstounská péče jsou také příkladně SOS dětské vesničky, kde se pečuje o skupinu dětí v nějakém pevně stanoveném seskupení s danými pravidly – příkladně v SOS vesničkách bylo tímto pravidlem to, že o děti pečují pouze ženy „ tety“.

Pěstounská péče na přechodnou dobu ( novela zákona od 1.6.2006) může soud svěřit dítě pěstounovi na přechodnou dobu, po kterou biologický rodič nemůže vykonávat svou rodičovskou roli. Jednou za tři měsíce musí soud přezkoumávat, zda důvody trvají.

Poručenství – hlavním cílem tohoto typu ochrany dítěte je ochrana jeho zájmů před zákonem , vzhledem k tomu, že dítě není způsobilé k právním úkonům stanovuje poručníka soud.

Opatrovnictví - soud ho stanovuje dítěti pro případ, že dochází ke střetu zájmů mezi ním a jeho zákonnými zástupci ( rodiči). Opatrovník pak hájí vůči dospělým pečovatelům ( nejčastěji biologickým rodičům) skutečné zájmy dítěte.

 

Aktuální situace v ČR

V současné době se zřizují různá zařízení vyžadující okamžitou pomoc dítěti a vytvářejí se alternativní formy péče o děti a mládež než jen ty výše zmíněné, jenž jsou řízené státem. Vzniká mnoho aktivit volontérských, společensko prospěšných sdružení, nadací církevních aktivit s různým specifickým zaměřením ve prospěch dítěte ( děti v utečeneckých táborech, romské děti, děti vyžadující speciální pomoc – příkladně děti, nemluvící jazykem majoritní společnosti, děti drogově závislých matek apod. ). Domnívám se, že existence těchto alternativ zkvalitňuje celkový dosti sofistikovaný systém péče o děti a mládež v ČR.

 

Autor: Doc. PhDr. Lenka Šulová, CSc

Zdroj: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu




Související články

Bydlení pro lidi s MP
Nejčastější otázky a odpovědi: Jaké možnosti bydlení existují? Kolik lidí žije ústavech? Jak se žije těm, co žijí v rámci běžné komunity? celý článek