Jak lze interpretovat násilí páchané na ženách s postižením


 

 Ruku v ruce s vývojem výzkumu jednoho z mnoha závažných témat, a sice týrání žen, se feministický výzkum vzdaluje od modelu, který popisuje násilí na ženách jako sociální problém týkající se výhradně intimního vztahu žen a mužů. Klasické paradigma tvrdí, že „patologie“ závisí na každé ženě. Michele Bograd (1988) chápe cíl feministického výzkumu jako snahu „nezahrnovat ženy do existujících teorií, ale vyvinout teorie a modely, které výstižně popisují zkušenosti žen“. Násilí na ženách je odrazem patriarchální společnosti rozvíjející a podporující otročení žen. Proto by měl být výrazněji podporován trend ochranitelského hnutí odkrývajícího realitu násilí v životě žen jako součást mužského sexismu.

Boj žen zasažených jinou než sexistickou formou útlaku nezřídka zůstává nevyslyšen. Dřívější popis týrání žen většinou odrážel zkušenosti žen z dominantní kultury. Řada žen popisuje dopad sexismu na svůj život, mnoho dalších mluví o vlivu, který mají rasistické a egocentrické ideologie na jejich pojetí násilí. Ženy nejrůznější barvy pleti, imigrantky a uprchlé ženy se spojily a vytvořily hnutí za „prolomení mlčení“ o násilí v osobním životě a komunitě, z níž pocházejí. Přesunutím viny pryč od žen nemohou tradiční výzkumné modely déle ignorovat zkušenosti žen podmíněné národností, kulturou, sexuální orientací, společenskou třídou a věkem. Ty z nás, které se v důsledku své bolestné zkušenosti ocitly na okraji společnosti, nyní mají příležitost promluvit. Znamená to však, že všechny z nás se dokážou a mohou tohoto procesu zúčastnit? Ženy s postižením tvoří přibližně 16 % kanadské populace, přesto jsme dlouhodobě byly vyloučeny z diskuse o tomto palčivém problému.

Tento článek je založený na mé zkušenosti. Jsem žena-běloška, jsem postižená. K napsání článku mě dovedlo zjištění, že už nesmíme mlčet, jinak nás nikdo nevyslyší. Žiji v dominantní západní kultuře, která znehodnocuje moji zkušenost ženy s postižením. Ovšem i já jsem v intimním vztahu prožila psychické týrání. Netvrdím, že mé zkušenosti vypovídají za všechny ženy s postižením, spíše se snažím poskládat poznatky získané z průzkumů a rozhovorů s ostatními postiženými ženami s podobnými zkušenostmi.

Velmi dobře si uvědomuji, že tolerance násilí v naší společnosti je vysoká, obzvlášť u násilí týkajícího se žen a dalších lidí zbavených práva volby. Z historického hlediska byly ženy téměř vždy majetkem mužů. Dominantní bílá kultura tento názor podporuje, čímž současně podporuje vnímání žen coby snadného cíle týrání a útoků. To platí i pro ženy s postižením.

Je všeobecně známo, že ženy s postižením − bez ohledu na národnost, věk, etnickou příslušnost, sexuální orientaci nebo společenskou třídu − jsou napadány, znásilňovány a zneužívány dvakrát častěji než ženy bez postižení (Sobsey, 1988, 1994; Cusitar, 1994; Stimpson a Best,1991; Disabled Women's Network, 1988). Sobsey (1988) zastává názor, že 83 % žen s postižením bude během života sexuálně napadeno, 50 % žen s postižením bylo v dětství sexuálně obtěžováno a 39 % až 68 % dívek s vývojovými vadami mladších osmnácti let bude sexuálně zneužito (Roeher Institute, 1988). Výzkum dokazuje, že čím vážnější je ženino postižení, tím větší je pravděpodobnost, že bude zneužita (Sobsey, 1994; DAWN, 1988). Násilí má za následek chronické bolesti, poranění hlavy, ochrnutí a ztrátu paměti.

Problémem při evidenci násilí na ženách s postižením je fakt, že nezapadáme do paradigmatu nastaveného feministickými výzkumy, které zkoumají násilí na ženách. Mnoho z nás bylo znásilněno nebo napadeno našimi ošetřovateli a pečovateli, tedy těmi, kteří nad námi mají moc, jsou silnější a víceméně mají kontrolu nad naším životem. Jsme zneužívány i našimi partnery, neopomíjím ani útoky ze strany lesbických žen.

Vzhledem k nespravedlivému právnímu systému se stává, že policisté a další „odborníci“ ženám, které chtějí nahlásit znásilnění nebo sexuální obtěžování, nevěří − to obzvlášť těm, které se pohybují na okraji společnosti. Mnoho žen s postižením slýchá takovéto komentáře: „To by se ženě s postižením určitě nestalo.“ Výsledek takovéhoto jednání je evidentní: ženy s postižením si důkladně rozmyslí, zda útok nahlásí, nebo ne. Ve velkém procentu případů si bolestnou zkušenost nechají pro sebe, jelikož tuší, co by následovalo. Překlene-li žena totiž první fázi spojenou s nahlášením útoku, nic pro ni nekončí, naopak: musí překonávat další překážky, například nedostatek informací o vlastních právech, musí se vyrovnat s poznámkami o tom, že by bylo v nejlepším zájmu, aby obvinění stáhla. Čí zájem by však ze změny výpovědi těžil? Odpověď si jistě domyslíte sami.

Fyzické a subjektivní překážky v přístupu k sociálním a dalším službám nezřídka ještě zhoršují ženino trauma vyplývající z jejího zneužití. K dispozici sice jsou azylové domy, ale ani v nich žena nenajde definitivní řešení. Navíc lesbické ženy prchající před násilím ze strany partnerky se mohou cítit ještě více izolovány, jelikož postoj společnosti, zaměstnanců azylového domu i dalších ubytovaných žen bývá značně homofobní, tedy nepřátelský, ba až nenávistný. Zařízení pro imigranty a uprchlíky rovněž evidují násilí na ženách, ale často nerozumějí problémům spojeným s postižením; jejich zaměstnanci si ani nedovedou představit, jaký dopad může na ženu mít takovéto trauma.

Zdroj: http://www.geocities.com/HotSprings/7319/discool.htm, česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Běla Chylíková, redakce Dagmar Brejlová

 

Redakční dodatek - komentář odborníka:

Od 1. ledna 2007 byla v souvislosti se změnou zákona o sociálních službách na celém území České republiky založena Intervenční centra pomáhající lidem, kteří se stali obětí domácího násilí. V každém kraji je jedno Intervenční centrum, jež je v rámci státní sociální péče propojeno se sítí rodinných poraden, krizových center a dalších pomáhajících institucí. Centrem pro Českou republiku je rakovnická Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, tel. 313 502 588, 605 765 883 (mobilní telefon funguje nonstop, i o víkendech), internetové stránky www.poradna-rakovnik.cz, e-mail: r.poradna@quick.cz. Můžete se obrátit na kteroukoli rodinnou poradnu. Seznam poraden najdete na internetových stránkách Asociace rodinných poradců: www.amrp.cz.

Myslím si, že se jedná o zamlčované a především značně podceňované téma, které by si zasloužilo mnohem větší pozornost. Kdyby to bylo možné, určitě by bylo užitečné poskytnout informace o Intervenčních centrech organizacím poskytujícím pomoc a péči postiženým osobám (nechci být zlá, ale doporučuji obrátit se spíše na centrum než na policii; v poradně by se nikdo neměl setkat s homofobní reakcí; v naší poradně rozhodně ne). Ráda budu poskytovat informace a podrobnosti prostřednictvím naší příbramské poradny na brejlova@brejlova.cz nebo na tel. 607 575 073. Informací bohužel je pořád málo. Uvědomuju si, že se nejedná výhradně o domácí násilí a že si postižený člověk nemusí uvědomovat, co se děje. Právě v rodinné poradně vždy najde pomoc, do ní může přijít kdokoli s čímkoli.

Mgr. Dagmar Brejlová

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz