Hrdinové všedních dnů IV.


 Pomaličku začínáte poznávat maminku Renatu i jejího syna Filipa s jejich radostmi i starostmi. Tentokrát jsem se zaměřila na otázky kolem školní docházky.

Jistě každý rodič, které má doma „nestandardní“ dítě (kolikrát stačí i jen silnější projev LMD nebo různých dys- a už je vaše dítě považováno za PROBLÉM pro školu, učitele i děti), poznal na vlastní kůži, co to znamená pokusit se o soužití se školskou sférou. O to více obdivuji maminku Renatu, že se do dalšího boje s větrnými mlýny pustila – a pro Filipa ho vyhrála.

 

Jak to vypadalo v době, kdy byl Filip v předškolním věku. Navštěvoval nějakou mateřskou školku? Nebo – uvažovala jsi o tom?

Do školky Filípek nechodil. Jednak jsem vůbec netušila, zda něco takového existuje, jednak jsme měli tolik lékařů, že by do školky opravdu nemohl chodit. Vždyť jenom ty procedury v Motole trvaly 14 dní vkuse. Mezi jednotlivými termíny v Motole jsme vyřizovali rehabilitaci a ostatní nutná lékařská vyšetření.

 

Jak to bylo se školní docházkou? Vím, že nebylo automatické, že Filip smí navštěvovat školu jako ostatní děti?

Pořád jsem od všech odborníků slyšela, že Filip je nevzdělatelný, že mi přijde rovnou v jeho 6 letech písemné rozhodnutí. Nikdo mě nikam neposílal, na žádná vyšetření. Filipovi už bylo 6 let, byli jsme na neurologickém vyšetření a tam jen tak mezi řečí jsme se na toto téma dostali. Paní doktorka mi řekla, že je to nesmysl, objednala nás do Krče na vyšetření. To pro mě trvalo neuvěřitelně dlouho, ale výsledek byl, že Filip je vzdělatelné dítě. Od velice ochotné paní doktorky v Krči jsem dostala i seznam škol v Praze, s upozorněním, že na vozíčkáře nejsou přizpůsobeni a to že bude velký problém. Přesto jsem měla velkou radost.

 

A co bylo dál?

Musela jsem s Filipem ke klasickému zápisu do jakékoliv školy. Byla jsem upozorněna, že jdu pozdě, že je to na oznámení o zanedbání povinné péče. Na to byli rychlí, ale aby někdo mámě poradil před tím, ani náhodou. A začala jsem obvolávat školy, které jsem měla na seznamu. Nebylo jich málo. Odpovědi byly skutečně, ne , nejsme bezbarieroví. Pár škol mi tvrdilo, že psychologické vyšetření z dětské psychiatrie nezajímá, že oni si dělají vlastní. Na to jsem nepřistoupila já. Jednak měl Filip jedno vyšetření za s sebou, jednak jsem neviděla důvod, proč ho podrobovat něčemu takovému znovu, a navíc personál školy mi nepřišel jako k tomuto kroku kompetentní.

Po dvou hodinách, naprosto vyčerpaná z odmítání a s pocitem, že mám vzdělatelné dítě, ale nemám školu, do které by mohl chodit (podotýkám, že bydlíme v Praze) jsem zavolala na poslední číslo do zvláštní školy v místě bydliště. Ta byla také na seznamu od paní doktorky z Krče, ale byla jsem upozorněna, že nemají žádného takového žáčka. Napsala ji tam, protože je v místě, odkud jsme. Zavolala jsem, spustila naučené věty a opravdu poprvé se ozvalo: „ Domluvíme se. Přijeďte se nejdřív podívat a pak se domluvíme. Třeba se vám naše škola nebude vůbec líbit.“ Byla jsem v šoku z příjemného, vstřícného jednání. Vozík poprvé nebyl problém. Domluvili jsme se a letos v této škole Filip končí školní docházku.

 

Jaké byly začátky školy? Já sama si pamatuji u naší dcery problémy se soustředěním, fixací písmenek – ať už čtených nebo psaný.

Začátky byly opravdu těžké, pro něho i pro mě. Dva roky chodil do školy do tzv. přípravky. Nejdříve hodinu denně, pak hodiny dvě. Čekávala jsem na chodbě, kdyby Filip potřeboval na záchod. To nevadilo, opravdu v té škole nikdo neměl zkušenosti s postiženým dítětem. Filip si zvykal jako každé jiné dítě na režim, povinnosti a na to, že nebude pořád s mamkou. To byl asi největší problém. Strach.

Po dvou letech začalo opravdové učení. Paní ředitelka získala hocha v náhradní vojenské službě, takže mě odpadlo čekání na chodbě a k ruce paní učitelce byl on. Učení – to zná každá mamina s děťátkem s jakýmkoli zdravotním problémem. Jeden den skvělé, druhý jako by mu někdo tu hlavičku totálně vygumoval. Dva roky jsme dělali ma me mi mo mu, na ne ni no nu. Začínala jsem věřit, že čtení nezvládneme. Obdobné bylo v matematice počítání do 5. Najednou, jako by zmizel nějaký blok, toto bylo pochopeno a my zvládli všechna písmenka a Filip začal číst. I počty se rozeběhly. Hlavička začala přijímat informace.

S psaním nebyl problém, s pomocí se učil Fíla psát celkem v pohodě, to ho bavilo, což se o čtení nedá říct.

 

Co Filipa v těch letech bavilo? Jaké měl zájmy? Co jste dělali ve volném čase?

Vzhledem k bráškovi, který byl pro Filipa asi ten, kdo ho nejvíce táhnul, komu se chtěl vyrovnat, měl Fila stejné koníčky jako děti jeho věku. Sbíral přívěsky-hokejisty, které s Kubou a dalšími kamarády měnil. Samolepky Lvího krále, Dalmatinců a všech filmů, co tenkrát frčely. Samozřejmě, že je musel vidět a k Vánocům si je přál na VHS.

Měl i jenom své záliby, které Jakub nemusel a ty má Fíla pořád. Je náruživý fanoušek hokeje a fotbalu. Musí vidět každý přenos v televizi, zážitek pro něj bylo mistrovství hokeje v Praze, když jsme ho vzali do Areny. Nebylo to poprvé, co byl na hokeji, ale poprvé na tak významném zápase. Podívá se rád i na ostatní sporty. (pozn. autorky – potvrzuji, že Filip může ve velikosti sbírky sportovních zápasů konkurovat i archivu ČT)

Další jeho zálibou, která ho doprovází je Hurvínek. Máme snad všechny pohádky o Hurvínkovi, co vyšly. A pak hudba a muzikály.

 

Autorka: BJ

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz