Sexuální výchova a osvěta osob s mentálním postižením

Sexualita

 

 

 Úvod

Nezbytnost kvalitně vedené osvěty v problematice osob se zdravotním postižením je nutná zejména pro samotné osoby se zdravotním postižením s nutností respektovat individuální schopnosti přijímat informace – tedy úroveň kognitivních schopností, event. dopad smyslových vad (osoby s vadou zraku, s vadou sluchu, popř. osoby s duálním postižením – hluchoslepotou), osoby se somatickou vadou apod. U osob s kombinací vad v cílených individuálních programech rozvoje a kultivování sexuality bereme jako stěžejní další smysly, např. hmat jako jeden z hlavních kompenzačních mechanismů. (Janečka, 2004) Další cílová skupina, která by měla mít detailní a přesné informace, je skupina rodičů, která se často tomuto cílenému vzdělávání a osvětě brání, neboť jde pro ně o silně tabuizované téma, které je neseno s obavami a úzkostmi. Nejčastěji však řeší problémy a mají odpovědnost pracovníci v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociálních služeb (pedagogičtí, zdravotničtí, sociální pracovníci). S novou legislativou (Zákonem o sociálních službách) a se zaváděnými Standardy kvality sociálních služeb předpokládáme zvýšení zájmu o programy sexuální výchovy ze strany pracovníků mající v přímé péči osoby s mentálním postižením i směrem k psychiatrům, popř. sexuologům, o stanovení, resp. ocenění kapacity k souhlasu se sexuální aktivitoupro osoby s mentálním postižením. Tyto zakázky lze očekávat také ze strany rodičů osob s mentálním postižením. Také předpokládáme, že se do směrnic zařízení poskytujících sociální služby začnou zavádět tzv. protokoly o sexualitě, tedy formy pravidel, za nichž bude jasně stanoveno, jak modifikovat vztahy přátelství a lásky u uživatelů služeb /osob s mentálním postižením/.

 

Základní filozofie a přístupy k sexualitě u osob s mentálním postižením

Zahraniční autoři zdůrazňují mj. v základní filozofii sexuality osob s mentálním postižením:

Respektování práv dospělých s mentálním postižením, obzvláště právo na sebeurčení (self-determination) zahrnující vztahy, sexuální prožívání a plánování rodiny (rodičovství).

Uznání vztahů lásky, sexuální identity a sexuálního vyjádření jako bytostných aspektů štěstí a well- beeing.

Připustit, že dospělí s mentálním postižením v zařízeních poskytujících sociální služby zažívají významné vztahy intimity.

Respektování a podpora intimních a neintimních vztahů – míní se tedy i vztahy přátelské.

Tato filozofie se stává základem přístupu k sexualitě osob s postižením i u nás. Pravděpodobně se ještě budeme setkávat v České republice po určitou dobu s různými reakcemi na sexualitu osob s mentálním postižením stejně jako v minulosti v zahraničí, kde reakce byly v rozsahu od krutých represivních opatření nebo nepřítomnosti nějaké odpovědi až k přemýšlivým a respektujícím intervencím. Např. Abramson, Parker &Weisberg (1988) uvádějí, že sterilizace byla u lidí s mentální reatradcí dělána pro redukci kriminality v populaci. Tyto názory pocházejí z 20. a 30. let 20. století. Ve Spojených státech proběhlo několik soudních pří v 60. letech minulého století (viz Kennedy, 2003), ve kterých se dostálo práv osob s mentálním postižením. Také byly osoby s mentálním postižením vnímány jako přeerotizovány a morálkou nedostačivé. Tyto postoje však přetrvávají v laické veřejnosti, někdy i u pracovníků poskytujících služby. Chybí cílené poučení v této oblasti pro lidi pracující s touto populací, ačkoli se uvádí vysoké procento sexuálního zneužívání a znásilnění u osob s mentální retardací. (Valenti-Hein & Schwartz, 1995 in Kennedy, 2003)

Filozofie a politika zařízení může poskytnout rámec rozhodování v takové míře, jak jen je svobodné rozhodování možné. Prostřednictvím interdisciplinárního týmu může být stanoveno, ve kterých oblastech je klient (uživatel) plně schopný se rozhodnout a nést odpovědnost a ve kterých oblastech není, tzn. že je potřebné stanovit rizika voleb jednotlivce a za jednotlivce.

Zmiňovaná interdisciplinarita je zabezpečena v zahraničí the Sexuality Review Committee (SRC) – výborem sexuality, kde jsou zastoupeni mj.odborníci, kteří absolvovali trénink v oblasti lidské sexuality a problematiky mentální retardace. Výbor je odpovědný za rozvíjení stávajících znalostí a zdrojů vztahujících se k sexualitě a lidem s mentálním postižením. Provádí periodické zkoušky z „politiky“ zařízení vztažené k sexualitě osob s mentálním postižením a dalších údajů, tak, jak je požadováno protokolem sexuality. Pro komplexnější sporné otázky může být rozšířen o externí strany jako: rodiče/opatrovníky, zdravotní profesionály a klienty – advokáty (self-advocates) nebo představitele, kteří jsou v úzkém styku s klienty – uživateli služeb.

Protokol sexuality rozvíjející vztahy lásky a přátelství slouží pro ochranu práva na začlenění podpory sexuality osob s mentálním postižením do prožívání a běžného života. Zaměstnanci a sociální pracovníci by měli zajistit profesionální a aktivní vedení a poskytnout klientům možnost prožívání jejich sexuality na vyšší úrovni – po výslovném souhlasu.

Uvědomme si, že při stávající legislativě a při doporučovaných postupech pro ústavní zařízení poskytující sociální služby (viz níže základní dokumenty) se pracovníci v přímé péči setkávají s různě jim dávanou pravomocí a odpovědností, často jim nejsou zabezpečeny ani podmínky pro supervizi. Musí se samostatně rozhodovat, jak mají přistupovat k osobě s mentálním postižením a její sexualitě - např. nechat ji masturbovat, zakázat ji masturbaci apod., jednat s rodiči o sterilizaci, umožnit pohlavní styk, aniž by osoba byla poučena o možnostech sexuálně přenosných chorob a jejich dopadech, apod. Někdy je takový stav v daném zařízení, že si toho pracovníci tzv. nevšímají. Musíme si však uvědomit, že osoba s mentální retardací může být obviněna ze sexuálního obtěžování, nebyla – li u ní správně oceněna kapacita souhlasu. Můžeme se setkat s tím, že není-li tato problematika řešena celostně, je jeden klient vystaven sexuálnímu obtěžování druhého klienta (uživatele služeb), mělo by se řešit sexuální zneužívání. A jsou tak omezována lidská práva. Chybí stanovení ať již klinických pravidel, nebo pravidel zákonných. (Pozn. situace je v zahraničí taková, že v jednom státě je klient kompetentní, v jiném ne.) A u nás? Zdá se, že se to různí zařízení od zařízení…Už vůbec se v České republice neřeší problém, v jaké míře je osoba s mentálním postižením schopna dát tzv. kvalifikovaný souhlas se sexuálním vyjádřením (sexuální aktivitou). Tento problém se stává aktuální, neboť v zařízeních poskytujících sociální služby svým uživatelům bude ještě více stoupat význam uzavíraných dohod mezi uživatelem a poskytovatelem služeb. Dohody budou uzavírat i osoby, které nebudou zbaveny způsobilosti k právním úkonům, nebo jejich opatrovníci, popř zákonní zástupci. Proto se můžeme setkávat se sexuálním obtěžováním, aniž by to samozřejmě poskytovatelé služeb věděli. Jsou nepoučeni, někdy i odborní lékaři – psychiatři či sexuologové. Pracovník v přímé péči nemívá často absolvováno žádné školení či seminář v oblasti sexuality osob s mentálním postižením. Jsou však i ústavy sociálních služeb, kdy v zařízení pracuje tým sestávající z ředitele zařízení, vedoucího vychovatele, vedoucí sestry, psychologa , kteří řeší v rámci stanoveného individuálního programu uživatele služeb (klienta) situace vztahující se k jeho sexualitě – osvěta, projevy, navazování vztahů ki druhým klientům apod. a snaží se naplňovat P-LI-SS-IT model.

 

Problematika stanovení souhlasu se sexuálním vyjádřením

Kennedy (2003) uvádí právní a psychologické důsledky ve stanovení souhlasu se sexuálním vyjádřením u osob s mentálním postižením. Otázka kompetence souhlasu se sexuální aktivitou je u osob s mentálním postižením stále spornou. Problémy rekrutují z neslučitelných zákonných a klinických kritériích, obtížné metody psychologického odhadu a potřeby podporovat základní lidská práva a současně chránit osoby před ublížením. Je tedy na místě, abychom byli schopni zkoumat souhlas se sexuální aktivitou a současně však je na místě definovat, co je „souhlas kompetence“.

Je důležité vědět, že ani v zahraničí nejsou jednotná kritéria pro stanovení souhlasu k sexuální aktivitě. Co se udává za kritéria: např. porovnání chronologického a mentálního věku, úroveň adaptivního chování, schopnost účastnit se vzdělávacího programu zaměřeného k sexuální osvětě, schopnost vzepřít se autoritě atp. Dále porozumění důsledku těhotenství, užívat místa vhodná k sexuální aktivitě, schopnost zodpovědně provozovat sexuální chování , vědět, jak volat o pomoc atp. Na základě výzkumu v r. 2001 Kennedy, Niederbuhl (2001) došli k závěru z 1000 oslovených odborníků o stěžejních kritériích pro posuzování souhlasu k sexuální aktivitě klienta s mentálním postižením, že klient :

musí mít základní sexuální znalost,

musí rozumět důsledkům sexuální aktivity,

musí mít základní schopnosti, jak se ubránit – zabezpečit si bezpečí

Pro usměrnění rozhodovacího procesu a poskytnutí nástroje pro ocenění odhadu byla vytvořena škála – the Sexual Consent and Education Assessment (SCEA), (Kennedy,1999 in Kennedy 2003). SCEA je rozdělena do dvou škál : the Knowledge of Human Sexuality Scale (K-Scale) - volně přeloženo : škála znalosti lidské sexuality a na the Safety Practices Scale (S- Scale) – volně přeloženo bezpečnostní praktická škála. Položky 7 a 8 na K škále a položky od 1 do 5 na S škále jsou nezbytné pro posouzení způsobilosti a užívají se i jako zákonná kritéria.

Ostatní položky K škály (1-6) odhadují základní znalosti. Položky 9-12 pokročilejší znalosti. Tyto položky určují specifické potřeby a mohou být užity pro rozvoj individuálního plánu. Uvádím tedy pro orientaci stěžejní body, na které je nutno se při oceňování souhlasu zaměřovat:

Důsledek sexuální aktivity (klient si uvědomuje):

Znalost, že těhotenství a sexuálně přenosné nemoci jsou možné důsledky sexuální aktivity.

Znalost, jak předejít sexuálně přenosným nemocem.

Znalost z náležitého použití a dodání realistické metody regulace porodnosti.

Základní a podstatné sexuální znalosti:

Rozpoznání fyzických rozdílů mezi muži a ženami.

Chápání a porozumění vlastnímu pohlaví.

Identifikace základních částí těla a mužských a ženských genitálií.

Schopnost komunikovat o pohlavním styku, porozumět mu a vědět, jak je vykonáván.

Schopnosti bezpečí

Schopnost při komunikaci říct „ne“

Schopnost rozpoznat nebezpečné situace.

Schopnost plánovat budoucí události.

Schopnost činit volby.

Převzato z (Kennedy a Niederbuhl, 2001).

 

K-škála - Znalost lidské sexuality . Jedinec je dotazován a jsou užívány obrázky. Kde je to nezbytné, používají se loutky (panenky), zejména k určení správných anatomických částí.

Jedinec určí základní části těla.

Jedinec určí vlastní pohlaví.

Jedinec umí rozlišit mezi mužským a ženským.

Jedinec pozná mužské a ženské genitálie (na obrázku).

Jedinec je schopen demonstrovat znalosti a základní funkce vztahující se k mužským a ženským genitáliím.

Jedinec demonstruje porozumění a znalosti masturbace.

Jedinec demonstruje znalost pohlavního styku.

Jedinec umí rozpoznat významné důsledky sexuální aktivity.

Jedinec prokáže znalost regulace porodnosti.

Jedinec prokáže znalost AIDS a dalších sexuálně přenosných nemocí.

Jedinec rozlišuje mezi vhodným a nevhodným místem pro sexuální aktivitu.

Jedinec chápe a má představu o nezákonné sexuální aktivitě.

S - škála - Bezpečnostní praxe – vyžadována poskytovatelem služeb.

Jedinec demonstruje preferenci některých lidí před jinými.

Jedinec je schopen dělat volby založené na preferencích.

Jedinec je schopen efektivní osobní bezpečnostní praxe.

Jedinec efektivně sdělí další osobě, že se nechce účastnit aktivity.

Jedinec je schopen odmítnout nechtěné nabídky nebo dotěrnosti.

V žádném zařízení v České republice není zatím systematicky určováno, v jaké oblasti a zda je klient schopen sexuálního chování (v jaké podobě), zda a jak je schopen se bránit možnému sexuálnímu zneužívání a zda sám svým chováním neobtěžuje sexuálně jiného klienta (uživatele služeb) či personál. V zahraničí se toto ocenění provádí 1x ročně.

 

Význam sociálních dovedností pro určování souhlasu se sexuálním vyjádřením

Do systému posuzování klienta vstupuje významně úroveň sociálních dovedností. Pro klienty s mentální retardací jsou situace, kterým jsou vystavováni v rámci běžného života, obtížněji řešitelné než pro klienty bez postižení. Okolí si často neuvědomuje, že pokud není dítě s mentální retardací od dětského věku vedeno k vyjádření přání a učení se rozhodovat, což je sociální dovednost, pak je vysoké riziko, že se v jakémkoli věkovém období nebude umět dobře rozhodnout - např. v situaci sexuálního jednání a chování. Konkrétněji - bude-li požádán o souhlas v rámci sexuálního vyjádření, nebude umět odmítnout. Nebo v opačném případě, nebude umět respektovat odmítavé vyjádření druhého člověka. To znamená, že nízká úroveň sociálních dovedností může vést k nízké sebeochraně klienta před možným zneužitím nebo obtěžováním. Lidé s mentální retardací potřebují nejvíce základního plánovaného vzdělávání v oblasti sexuality, ale většinou ho obdrží nejméně a jsou pak trestáni společností za to, co ostatní vědí. (Kempton, W., 1986) Můžeme učit např. jak se vyhnout sexuálně přenosným nemocem, nechtěným sexuálním aktivitám, nepřiměřenému sexuálnímu chování. Trauma může vyplývat ze sexuálních zkušeností, ke kterým nebyl dán souhlas. Zákonné překážky v sobě zahrnují: uvedené odmítnutí souhlasu, chování který shoduje se s odmítnutím souhlasu, sexuální akty směrem k osobě pod 15 let věku a sexuální akty s osobou pod 18 let věku, kde existuje vztah důvěry a závislosti. Společnost obvykle poskytuje ochranu lidem, kteří byli přinuceni k sexuálním aktům, ale již málo se zaměřuje na klienty s mentálním postižením. Orientace při výchově a vzdělávání klientů s mentálním postižením by měla být v míře taková, aby poskytovatelé služeb vyvíjeli maximální snahu a úsilí k udržení rovnováhy k ochraně a bezpečí klientů a k současné podpoře v jejich právech na zdravé sexuální vyjádření. Pokud budou k dispozici vhodné diagnostické nástroje, bude docházet k minimu případů, kdy by bylo klientům zabráněno užívání si vzájemného sexu z důvodu, že poskytovatelé služeb nepřesně vyhodnotili touhy klientů nebo usoudili, že klientovo mentální postižení způsobuje zábranu k souhlasu. Roli v nácviku sociálních dovedností hrají nejbližší modelové postavy, u mnoha klientů tedy rodiče samotní. Předpokládáme, že prostředí, kde si např. matka právě vzhledem k okolnosti, že je matkou dítěte s postižením, nedokáže dostatečně prosadit své podmínky (Otipková, 2006), může mít vliv i na utváření sociálních dovedností u dítěte a může dítěti pomoci i proti šikanování, jemuž může být vystaveno (Harvanová, 2006).

Neměli bychom zanedbávat objevování dovedností a znalostí, které se týkají vzniku a rozvoje přátelství a vztahů v lásce. Nemůžeme však přenášet zkušenosti z mezilidských vztahů majoritní společnosti nepostižených. Měli bychom realizovat sociálně sexuální vzdělávání s tím, že lidé s postižením (záleží na jejich stupni postižení), jsou sociálně – sexuálně schopní a mají stejné potřeby jako nepostižení. Klienti s lehkou mentální retardací jsou schopni adaptivního chování a sexuální explorace (vyjádření). Jsou schopni naučit se adaptivní sexuální dovednosti v souladu s normami společnosti. Jsou schopni osvojit si vhodné homosexuální i heterosexuální interakce, pokud se jim dostane sexuální osvěty a poradenství. Klienti se středně těžkou mentální retardací jsou ve svém sociálním a sexuálním chování ovlivnitelní odměnou a oceněním, pokud jde o přiměřenost či nepřiměřenost chování. Jsou velmi zranitelní a neschopni se rychle a správně rozhodnout. Klienti s těžkou mentální retardací nedokáží sami bez pomoci přizpůsobit svoje sexuální chování společenským normám. Někdy mohou s nelibostí reagovat na kontrolu. Klienti s hlubokou mentální retardací mají adaptivní chování na velmi nízké úrovni. Nejsou schopni předvídat následky doteků a sexuálního chování. (Regional Residential Services Society ,1998).

 

Příklad přístupu k masturbaci

Cambridge, Carnaby, McCarthy (2003) uvádějí, že masturbace je jedním z klíčových bodů pro osoby s mentálním postižením a současně, že je jí věnováno velmi málo pozornosti v profesionální a akademické literatuře. Ve vztahu k gender - víc se mluví a píše o masturbaci u mužů s mentálním postižením než u žen s mentálním postižením.

Autoři uvádějí pět klíčových témat vztažených k masturbaci mužů s mentální retardací:

Osoby jsou považovány za neschopné masturbovat vhodně, obvykle jsou považovány za neschopné dosáhnout orgasmu/ ejakulace.

Osoby nevědí, jak masturbovat, obvykle to znamená, že si třou penis nebo vaginu, většinou přes své oblečení, někdy vůči lidem i objektům.

Osoby masturbují příliš mnoho, trvání nebo frekvence masturbace je taková, že personál má za to, že osoba se neúčastní v důsledku masturbace dalších sociálních aktivit a příležitostí doma nebo v komunitě.

Osoby masturbují nevhodně, nepřiměřeně, obvykle to znamená, že masturbují na veřejných místech nebo v místech, kde se poskytují služby, což přináší obtíže jak personálu, tak i ostatním uživatelům služeb.

Osoby užívají k masturbaci nevhodné objekty, obvykle to znamená, že užívají objekty, které nejsou zamýšleny k napomáhání masturbace a které je mohou zranit.

Autoři se zmiňují o podmínkách změn v chování vedoucí k frustraci, o odmítavém chování a nevhodném chování vztaženém k masturbaci na veřejném místě, sebeukájení ve vztahu k nevhodnému člověku, užití nevhodné pornografie. Požadují pro klientovu aktivitu vlastní ložnici, privátní místa, dveře do pokojů apod.

Abychom byli schopni dostatečně určit vhodnost masturbačních aktivit, je potřeba vyjasnit si a přesně popsat aktuální chování v sociálním a fyzickém kontextu. Můžeme použít 5 otázek k aktuálnímu chování , svědectví a kontextu (McCarthy a Thompson, 1998). Odpovědi mohou být formulovány do agendy pro individuální práci.

Jaké je aktuální chování nebo forma sexuální sebestimulace? Např. tře nebo mne si osoba pohlavní orgán proti objektům nebo se dotýká sama vaginy nebo penisu?

Jak reaguje personál na toto chování, jsou odpovědi souhlasné?

Mění se místo masturbace? Jestliže ano, které faktory mohou vysvětlit tyto variace?

Je zde denní nebo časově pravidelný model masturbace dané osoby? Jestliže ano, co může být podnětem? Jsou nějaká období, kdy se to jeví jako problém? Jestliže ano, je dán nějaký jasný výklad, který by pomohl formulovat intervenci?

Je zde nějaké nové chování, které bylo pozorováno nedávno, nebo se objevuje čas od času? Jestliže se zdá, že půjde o trvalé chování, jaké intervence byly zkoušeny a jak byly úspěšné ke změně chování?

V závislosti na individuální situaci nebo chování je dobré se detailněji doptat, např.: pro ženu – zda přímo stimuluje klitoris, vaginu nebo prsa a zda to dělá pod nebo přes oblečení. Zdá se, že dosahuje uspokojení, když má orgasmus? Pro muže – dosahuje erekce, bere si penis – vytahuje penis ven a užívá svou ruku k masturbaci? Dosahuje vždy ejakulace?

Zodpovězení otázek pomůže k detailnějšímu popsání forem sebestimulace a masturbace a pomůže pro naplánování intervence.

Další otázky:

Existují nějaké další bližší okolnosti, stimuly nebo faktory? Např. přesné místo, kontakt s konkrétní osobou nebo účast v určité aktivitě.

Je masturbace součástí širšího repertoáru chování ve smyslu upoutání pozornosti, zvláštnostech chování ve smyslu sebepoškozování?

Je zde podezření nebo svědectví, že osoba měla někdy v minulosti sexuální zneužití nebo byla v riziku sexuálního zneužití? Jestliže ano, pak specielně pro lidi s nízkou schopností komunikace dotýkání oblasti genitálií může být jedinou cestou, jak upoutat pozornost, že se něco děje s těmito částmi jejich těla.

V mnoha případech je velmi důležité ověřit situace, kdy muž nebo žena neumí masturbovat efektivně. Má daná osoba vaginální nebo močovou infekci? Jsou nějaké známky na kůži, vyrážky? Má bolesti při erekci? Má osoba nějakou medikaci, která může snižovat schopnost masturbovat nebo zažívat libido, něco jako antipsychotika?

Autoři upozorňují na nezbytnost, že chceme-li porozumět sexualitě klientů, je nezbytné, aby i zaměstnanci měli ujasněné postoje k sexualitě a hodnoty. Tedy to, co považují za „normální“ a „abnormální“. Tedy je zřejmé, že se automaticky počítá s proškoleným personálem.

Pro úspěšnost prožívání sexuálního života potřebuje osoba mít individuální plán, do něhož je zaangažován (při jeho vytváření) multidisciplinární tým, vedoucí (care manager) a supervize.

Pro efektivní schopnost masturbace je dobré, aby se daná osoba učila ve vztahu k této aktivitě s edukátorem (McCarthy a Thompson, 1998) hovořit o masturbaci, užívat různorodé termíny, diskutovat o masturbaci za použití fotografií a kreslení, užívat video k sexuálnímu vzdělávání, kde herci nebo loutky (modely) předvádějí masturbaci, předvádění na modelu vaginy nebo penisu, směřovat osoby nebo je přímo vzít na vhodná místa , kde mohou začít masturbovat, zavádět modifikace jako např. lubrikace nebo sexuální pomůcky, jestliže je užíván nevhodný objekt.

Musí být dodrženy 2 principy – 1.informovaný souhlas, 2. metody mají být užity nejprve ty nejméně „násilné“ . Nejdůležitější praktický význam bude tato sexuální výchova mít, když budou metody stanoveny na úroveň klientovy kapacity a znalosti jeho sexuálních zkušeností. Plán musí být zaměřen na osobu. Osoba musí plánu rozumět a musí s ním souhlasit.

 

Závěr

Sexuální osvěta a výchova osob s mentálním postižením v České republice zatím nemá jednotnou koncepci. Organizace, které se zabývají nabídkami služeb pro osoby s mentálním postižením, jde o ústavní zařízení, občanská sdružení apod. využívají stávající nabídky k získání certifikovaných programů věnovaných sexualitě u osob s mentálním postižením. Pro rodiče takto postižených dětí zůstává většinou individuální řešení případu jejich dítěte, méně si mohou vyměňovat zkušenosti, jsou úzce vázáni na odborníky – psychology, psychiatry, sexuology, kteří jim poskytují rady způsobem odvislým od osobnosti daného odborníka. Ze zahraničí bychom měli převzít systém, který je osvědčený a chrání jak osobu s mentálním postižením jako uživatele služeb, tak pracovníci – poskytovatele služeb. Nabídkou je protokol sexuality, který obsahuje filozofii a přístupy k sexualitě osob s mentálním postižením detailně zpracované se zabudovanými práva a odpovědnostmi klientů-uživatelů služeb, stejně jako poskytovatelů služeb - pracovníků v přímé péči. Domnívám se, že je nezbytné do systému začlenit pravidelné hodnocení schopnosti klienta k souhlasnému sexuálnímu vyjádření tak, aby bylo zamezeno sexuálnímu zneužití či obtěžování.

Věřím, že odborná veřejnost bude pohlížet na důležitost s vědomím, že jde o naplňování lidských práv.

 

Autor: PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.

Zdroj: Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, redakčně kráceno - kompletní text a bibliografie na www.planovanirodiny.cz

 




Související články

Sexualita lidí s MP
Možnost najít si partnera, uzavřít s ním manželství a založit s ním rodinu patří mezi základní lidská práva. Mnohým osobám s mentálním postižením je odpírané. celý článek