V ústavu Ledce aneb výprava do jiného? světa


 

 Přiznám se, že pocity, které ve mně vyvolává slovo ústav, nejsou nijak příjemné. Jediný, který jsem kdy navštívila byl kojenecký ústav, odkud jsme si přivezli naši dceru. A o něm si nemyslím rozhodně nic pozitivního.

Dále samozřejmě jako neuctiví adolescenti jsme takto nazývali nejdříve základní školu a později gymnázium.

Asi ty nejhorší představy mám spojené s tzv. ústavy sociální péče. Ještě jsem žádný nenavštívila, ale slyšela jsem už nesčetně „zaručených“ historek „kdybys viděla, jak to TAM vypadá!“. A nemálo k tomu přispívají různé horor-story servírované nám z médií – o týraných klientech, o nešetrném zacházení s jednotlivými klienty nebo naposledy rozvířený hon na klecová lůžka.

To jen na okraj pro představu, co všechno se mi honilo hlavou, když jsem se vydala na návštěvu ústavu sociální péče v Ledcích u Slaného.

Ještě jednu informaci jsme s manželem měli zafixovanou ve spojení s ústavy – byly vždy zásadně co nejdále od civilizace. Takže když jsme jeli po cestě, která vypadala, že vede z vesnice na konec světa, věděli jsme, že určitě jedeme správně.

Jakoby i to počasí předjímalo, co nás čeká a nemine – blankytně modrá obloha, sluníčko svítilo o stošest a ptáci si mohli plíce ztrhat.

K plánovanému rozhovoru jsme si s paní ředitelkou sedli na terásku jedné z budov, jeden z klientů nám donesl kávu. Klienti, zaměstnanci, různé návštěvy kolem nás procházeli, sem tam se někdo zastavil na kus řeči a my jsme měli pocit, že jsme se stavili na návštěvě u známých. Rozhodně jsme si nepřipadali jako TAM, kde je všude a všechno zavřené a zamčené a vládne režim na úrovni nejstřelenějšího vězení.

„Mihnul“ se tam dodavatel, který přislíbil jednomu z klientů (který se rád stará o zahrádku), že mu přiveze semena různých kytiček. Z rozhovoru vyplynulo, že opravdu přijel jen proto, „že to slíbil“.

 

   

 

Postupně jsme se dozvídali o tom, jak to tu vypadalo dříve a o tom, jaké má paní ředitelka a vůbec všichni klienti i zaměstnanci plány do budoucna. Chvílemi děsivé vyprávění se naopak měnilo v úsměvný rozhovor, jako například s panem Petrem, jedním z klientů. Přisedl si k nám po práci, aby si chvíli odpočinul. Natíral branky na fotbalovém hřišti, protože prý už to bylo potřeba. Omluvil se, že je celý zapatlaný od barvy. Také se nám pochlubil se svojí „pracovní knížkou“, kam se mu zaznamenávají všechny práce, které v ústavu vykoná (a nebylo jich zrovna málo). Prozradil nám i na co si ty koruny vlastně šetří – do vánoc by si rád koupil novou televizi.

Paní ředitelka nám nabídla prohlídku obou objektů, což jsme samozřejmě uvítali. Neměla jsem vůbec pocit, že se procházím „ústavem“. Jednotlivé pokoje jsou velice hezky upraveny – vymalovány pestrými barvami, každý obyvatel má svůj nábytek, svůj koutek vyzdobený dle svých představ a požadavků, někde mají i vlastní televizi. Ve společných prostorech kuchyňka, kde mají možnost i společně vařit nebo si jen uvařit čaj nebo kávu. Chodby i zdi pokojů jsou vyzdobeny obrazy a výtvory klientů.

Na jednom pokoji nás dokonce uvítala kočička, o kterou se pánové vzorně starají.

Zavítali jsme i do prostor, které se postupně díky různým dotacím z ministerstva, kraje, evropských fondů, ale také sponzorským darům, mění v úžasné dílny a učebny. Viděli jsme místnost určenou pro počítačovou učebnu, keramickou dílnu, tvořivou dílnu a další. Měli jsme možnost se kochat nádhernými výrobky, které byly nachystány na velikonoční jarmark ve Slaném. Výtěžek z prodeje je určen na nákup dalšího materiálu do dílen. Věřte, že například batikovaná trička „neměla chybu“. Nemohli jsme se na ně vynadívat.

 

   

 

Ani nevím, co vlastně dodat na závěr. Obavy, které jsem měla na začátku naší cesty, se kamsi rozplynuly. Zůstal jen báječný pocit z velice příjemné návštěvy.

Paní ředitelka se zaměstnanci „našlápli“ úžasnou cestu, která vede k zajištění spokojeného života lidí, kteří přišli na svět s jasnou nevýhodou – zdravotním handicapem. Ale to je neodsuzuje, jak se stále ještě mylně naše společnost domnívá, k méněhodnotnému životu na lůžku, mezi čtyřmi stěnami, za mřížemi. Mají stejné právo na spokojený život jako my, byť s částečným omezením, určeným daným handicapem. A v Ledcích se to myslím začíná dařit. Dokonce i u klientů s nejvyšším stupněm postižení.

 

Rozhovor s ředitelkou ústavu o tom, jak vypadal ústav ještě před rokem, k jak velkým změnám došlo a o dalších plánech transformace ústavu, vám přineseme v brzké době.

 

Autorka: BJ

   

 

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz