S. Hallet: Čína jedním okem I.

Společnost

 

 Stephen Hallett strávil většinu dospělého života v Číně, kde pracuje jako ředitel BBC World Service Trust (nadace využívající tvořivou moc médií, jejímž cílem je celosvětově omezit chudobu a podporovat lidská práva) jednoho z projektů v dané lokalitě. V sérii článků nabízí svůj pohled na život lidí s postižením v nejlidnatější zemi světa.

Čínu mám velmi rád a vždy jsem ji rád měl, ačkoli nemám čínské předky. Jeden prastrýc byl kdysi britským námořnictvem vyslán do Číny. Ukázal mi kámen, který si odnesl z čínské zdi v roce 1916 – možná právě on v mých šesti letech probudil moji zvědavost a zažehl ve mně ohýnek zájmu o Orient. Anebo se v dospívání příčinou stalo mé pohlcení maoismem. Tehdy, v sedmdesátých letech, mi Orient připadal jako nedosažitelný, exotický svět, v němž lze najít odpovědi na všechny útrapy lidstva. Velkým podnětem pro mě byl i lehce erotická fotka čínských revolucionářek s copy a také Maových přívrženců sbírajících broskve v sadech. Ano, tak vypadaly dobové propagandistické plakáty.

Při pohledu zpět mě napadá ještě další důvod mého zájmu o Čínu. Od šesti let jsem jen částečně vidomý, spoustu času jsem strávil na oční klinice. Nyní se považuji za slepce (ačkoli mám zbytky vidění v jednom oku). Moji rodiče se často stěhovali a tak jsem navštěvoval nejméně pět škol. Ve všech jsem byl „ten divný“. Nemohl jsem sportovat, neviděl jsem na tabuli, měl jsem zvláštní názory. To mě netrápilo, často jsem to využíval jako výhodu. Skutečně jsem byl jiný. Po střední škole jsem nastoupil na univerzitu. Tehdy bylo v módě studovat čínštinu. Jak by ne, je to neobvyklý jazyk nabízející lákavou vidinu studijního roku v Číně. V roce 1980 jsem přijel do Pekingu. Byl jsem uchvácen.

Čínu „znám“ pětadvacet let. Příliš nedokážu pojmenovat, co mě na ni zaujalo nejvíce či nejdříve. Její historie je dramatická a krutá. V 50. a 60. letech v ní zahynulo přes třicet milionů lidí na uměle vyvolaný hladomor, další miliony lidí přišly o život při kulturní revoluci. Tyto tragédie stále Čínu doprovázejí. Dvě desetiletí krkolomného ekonomického růstu navíc hluboce otřáslo stavbou společnosti: rozdíl mezi chudými a bohatými je propastný. Čínská společnost ani není příliš vstřícná vůči zvířatům, nepřizpůsobivým, postiženým, ba i nevidomým lidem. Tak co tu vlastně dělám?

Na tuto otázku neumím odpovědět. Dlouhé roky se učím mandarínsky. Tento jazyk ovládám vcelku plynně (při telefonickém kontaktu bývám považován za domorodce). Tento jazyk mám rád, ačkoli mě stojí spoustu energie a zbytek vidění. Oženil jsem se s Číňankou, v Pekingu žiju s čínskými příbuznými. Chovají se ke mně vstřícně, jsou přátelští. Čína je pro mě navzdory mnoha starostem i zdrojem energie, mám rád její čilý ruch a hbitou dopravu. Někteří lidé jsou neuvěřitelně pohostinní a štědří. Pro mnohé lidi je Čína zemí nekonečných možností.

Po letech pravidelného dojíždění mezi Londýnem a Pekingem jsem se v poslední době začal angažovat v čínském rádiu, abych pomohl podnítit provoz rádia pro lidi se zrakovými vadami. Chtěl bych tu zůstat dva roky. Příští půlrok hodlám uskutečnit průzkum názorů a zdrojů obav postižených lidí v nové Číně.

Podle Čínské federace osob s postižením (China Disabled Persons' Federation, CDPF) je v této zemi registrováno šedesát milionů lidí s postižením. Tolik jedinců čítá obyvatelstvo Velké Británie, ačkoli nejspíše je silně podhodnocené. Osmdesát procent těchto lidí totiž žije na venkově, kde se příliš nedaří získávat přesné statistické údaje. Mezi lidmi žijícími ve městě a na vesnici totiž panuje obrovská propast. Čína nemá sociální síť, pomoc pro lidi se znevýhodněním je velice omezená, ti z venkova nemají bezplatný přístup ke vzdělání, lékařské péči ani ostatním službám. Podle odhadů v Číně dochází do školy méně než dvě procenta zrakově postižených. Ostatní jsou závislí na podpoře rodiny a později živoří, žebrají, snaží se živit chovem kuřat a králíků. Lidé s postižením jsou terčem diskriminace a ponižování ze strany zkorumpovaných úřadů.

Tento obraz společnosti se dramaticky liší od údajů poskytovaných federací světu. Čína v roce 2004 vyhrála obdivuhodných třiašedesát zlatých medailí na athénské paralympiádě. Divadelní skupina sdružující postižené jedince (China Disabled People's Arts Troupe; tato skupina působí pod hlavičkou CDPF) získala ve světě velký ohlas. CDPF pomohla tvořit úspěšnou a v praxi aplikovatelnou legislativu pro lidi s postižením v rozvojových zemích.

Zakladatel CDPF, Deng Pufang, syn čínského nejvyššího vůdce jménem Deng Xiaopng má také postižení. Během kulturní revoluce v letech 1966−1976 on a jeho rodina byli pronásledováni Maem, Deng byl přinucen skočit z okna třetího patra. Zranil se a od té doby je odkázaný na invalidní vozík, jelikož je ochrnutý od pasu dolů. Jakmile jeho otec v sedmdesátých letech získal kontrolu nad komunistickou stranou, Deng Pufang se rozhodl, že bude pomáhat lidem s postižením právě založením CDPF. Za více než dvacet let dosáhla tato organizace výrazných úspěchů. Zvýšila povědomí o lidech s handicapy, otevřela jim svět sportu a umění, pomohla sestavit zákon na ochranu lidí s postižením. Podle názoru většiny mých přátel se znevýhodněním v Číně se však CDPF stala vysoce zkorumpovanou, byrokratickou a samoúčelnou organizací. Reklama na paralympiádu a zmíněnou divadelní skupinu neodpovídá realitě. Život desítek milionů lidí s postižením nezlepšil.

Nedávno jsem se sešel se skupinou nevidomých přátel. Všichni chodili do speciální školy a většina zná slepecké písmo. Zhou Jian je nadšen západním jazzem, tradičním rockem a západní klasikou. Utratil skromný příjem za pirátská CD a právě získal album Dark Side of the Moon skupiny Pink Floyd.

Stěžuje si na omezené možnosti výdělku. Doménou lidí s postižením jsou masáže. Jiná kariéra pro nevidomé není běžně dostupná. Masáže nabízejí práci a příjem tisícům postižených lidí v Číně (tato profese je v jejich případě přímo stereotypem) a navíc zastupují zlomek legitimních profesí pro jedince s postižením. Mnozí proto končí nezaměstnaní, chudí. Strádají. Na vesnici je situace ještě horší.

Víme, že pro čínský národ je příznačná nejrychleji rostoucí ekonomika na světě. Polovina domácích spotřebičů a oblečení pochází z Číny. Čína se stává další supervelmocí. Pohled na život lidí s postižením však velmoc nepřipomíná.

 Pokračování příště..

 

Autor: Stephen Hallett

Zdroj: © BBC, všechna práva vyhrazena; článek byl publikován v anglickém originále na webovém portále věnovaném lidem se znevýhodněním Ouch: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena s laskavým svolením BBC a díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Vladimír Mašín, redakce Dagmar Brejlová.




Související články

S. Hallet: Čína jedním okem III.
Čína po léta praktikovala eugenickou politiku, které se v čínštině říkalo yousheng youyu (doslovně „nejlepší pěstování“). Jejím cílem bylo snížit výskyt postižení v čínské populaci. celý článek

Stephen Hallet: Čína jedním okem II.
Pozitivnější náhled na lidi s postižením jde v Číně ruku v ruce s podporou pozitivních vzorů. V minulosti např. komunisté vynesli slepého rolnického hudebníka Ah Binga téměř do role svatého. celý článek