Hrdinové všedních dnů V.

Sociální služby

 Blížíme se pomalu k závěru našeho povídání s maminkou Renatou o tom, jaké to je, vychovávat v naší zemi dítě s postižením. Bohužel ačkoliv se snaží bojovat ze všech sil za alespoň trošku slušný život pro svého syna, výsledek je často téměř nulový. Posuďte sami.

Následující povídání na mě nepůsobí zrovna optimisticky – a věřte, ono moc důvodů k optimismu není. Můžeme jen společně doufat – my rodiče dětí s jakýmkoliv handicapem – že JEDNOU bude přeci jenom lépe.

 

Mohla bys trošku více rozepsat průběh Filipovy školní docházky? Jde mi o to, aby bylo zřejmé, jak důležitý je přístup konkrétního učitele ke konkrétnímu dítěti - a co to může přinášet za klady i zápory.

Odpověď na tuto otázku jsem dlouho zvažovala. Chci, abyste věděli, že neplatil nový školský zákon, učitelé nemuseli mít vzdělání speciálního pedagoga a už vůbec nešlo o školu zaměřenou na takové děti jako je Filip.

Dva roky chodil Filip do přípravky, učila ho paní učitelka v důchodu, která ho ale spíše litovala. Dvě hodiny, které jsme ve škole trávili, byly vždy v režii mého syna. Chodil mezi páťáky a vždy první otázka paní učitelky byla: „Co chce to moje zlatíčko dělat?“ Vždy cokoli jiného než se učit. Doma jsme pak z dostupných učebnic dostávali do hlavičky základy pro předškoláky. Jiné možnosti nebyly a Filip byl v kolektivu dětí. Další paní učitelka již vzdělání měla, bohužel ne zkušenosti a ochotu spolupracovat s matkou, čili se mnou. Učila podle osnov a ne podle možností a potřeb jednotlivého dítěte.

Filip už v pěti letech neodpovídal své diagnóze, zvládal a zvládá věci, které děti s jeho postižením nemohou či nedokáží. Toto není názor matky, ale potvrzená skutečnost lékaři.Pro nás to opět bylo období školní relaxace a domácí dřiny. Bohužel Filip chytal i záporné chování dětí. Takže občas byl doma boj, protože ve škole nemusel tolik, paní učitelka slyšela na jeho výmluvy. Ze začátku mi i volala, ať si pro něj přijedu, že mu je to, či ono.

Čekalo nás ale několik operací, takže jsme stejně očekávali spíše domácí přípravu, než docházku do školy. Ve školním roce, kdy Filip zvládl dvě operace nohou, pokaždé zhruba dva a půl měsíce v sádře, a pokaždé rehabilitaci po operacích, zvládl bohužel i dva ročníky pomocné školy. Kdyby byl ve škole postoupil by o rok. Takto po závěrečném přezkoušení postoupil o dva. A od té doby vznikaly mezi mnou a paní učitelkou velké neshody. Prý

četl mnoho, počítal jinak než ostatní. Chtěla jsem, aby mu přidali dějepis, zeměpis a přírodopis. To nešlo. Ale nosila jsem od lékaře potvrzení, že můj syn s Kvadruparetickou formou DMO (těžké postižení všech čtyř končetin) nemůže cvičit. Filip má pedagogický dohled z Jedličkova ústavu, který po vyšetření doporučoval škole způsob výuky, předměty dle možností mého syna, chodili do školy na návštěvy, ale bohužel měli jenom poradní slovo. Učitel byl ten, kdo rozhodoval. Takto jsem bojovala sedm let. Předminulý rok dostal Filip novou paní učitelku, byl zařazen mezi osmáky. Do té doby chodil mezi prvňáčky, druháky a děti, co neustále opakují první třídu pomocné školy.Takový mišmaš.

Nový kolektiv i paní učitelka byly jedním slovem úžasný. Takovou paní učitelku bych přála všem dětem. Filip začal chodit s radostí do školy, těšil se na kluky, na to, co pro ně paní učitelka vymyslela. Rok bez naprostých potíží. Celé prázdniny se Filip těšil na školu. Už v červenci jsme museli koupit nový batoh, nemohl se dočkat. V září šok. Filipa přeřadili opět do jiné třídy - dvě děti nemluvící v přípravném stupni věk 6 let a dvě děti, které v této škole už nemají co dělat, protože jsou dále nevzdělatelné, ale rodiče nechtějí na tyto argumenty slyšet. Navíc ten jeden chlapec je velice agresivní.

Začala jsem se vyptávat, zjišťovat možnosti, stěžovat si atd. To je na dlouho. Výsledek byl, že poslední stupeň je pracovní, vzdělávat Filipa již nemusí. Ještě v listopadu neměl syn učebnice. Ani pedagogický dohled nic nezmohl. U jednání jsem v ředitelně přímo seděla. Takže, ač zákon umožňuje Filipovi navštěvovat školu do 26 let, paní ředitelka trvá na tom, že pokud do školy Filip bude chodit, zůstane vždy v takovéto třídě. To je pro nás nepřípustné. Nejen, že

Filip nejde v učení dál, ale nezvládá to ani psychicky. Bude mu 18 a má si hrát s 6 letými dětmi, které navíc, vzhledem k postižení nemluví.

 

Filip letos školní docházku končí. Máš představu o tom "co dál"?

Co dál nevím. V našich končinách, kde bydlím nic není. Paprsek chráněné dílny otevře snad příští rok. Já si chci hlavně odpočinout, vyřešit v klidu své zdravotní problémy a v klidu s rozvahou zjišťovat možnosti. Ústav či týdenní stacionář není pro nás řešení. Věřím, že se něco vhodného objeví.

 

Jak hodnotíš celkově přínos školní docházky pro Filipa - bylo mu to ku prospěchu nebo by ten čas mohl využít nějak lépe?

V době, kdy začínal Filip chodit do školy, bylo důležité, že je mezi dětmi. Pro mě, bylo důležité, že je mezi relativně zdravími dětmi. To Filipa táhlo kupředu. Vyrovnat se jim. Ne si říct je to dobrý, umím víc než ti druzí. Jsem pro integraci zdravotně postižených dětí, samozřejmě, pokud je to možné. Dnes to možná už v mnoha školách vypadá jinak, ale naše děti se nemohou učit podle osnov, ale podle svých možností. To je myslím ještě velký problém mnoha učitelů, aby na tuto myšlenku přistoupili. Nakupovala jsem mnoho učebnic a učili jsme se z nich doma, protože to osnovy nenařizovaly. Téměř vše jsme se učili navíc doma. Učitelé u těchto dětí, dle mého názoru, nemusí dokazovat výsledky, a to je škoda. Mnoho dětí se dokáže víc naučit v zeměpise, v přírodopise,ale ono se bazíruje na matematice. Dnes, kdy mám za sebou letité zkušenosti s naším školstvím, vím, že čas šlo využít lépe - ku prospěchu Filipa. To že zákon všem dětem zaručuje právo na vzdělání neřeší otázku, jaké vzdělání je těmto dětem poskytováno.

 

Blíží se čas dovolených. Mohla by ses podělit o to, jak trávíte s Filipem prázdniny a dovolenou? Přeci jenom se jedná o vozíčkáře a dítě - tedy už téměř dospělého puberťáka - a to sebou nese spousty omezení ve výběru i něčeho tak samozřejmého jako je cíl a místo dovolené.

Já myslím, že dovolené trávíme jako každá jiná rodina. Dokud byl Filip menší, neřešili jsme vůbec nic. Vždy se dal někam vynést, když bylo nejhůř. S věkem jsem začala řešit bezbariérovost při našich dovolených. Několik let jsme si přes realitku pronajímali domeček na Moravě na téměř celé prázdniny. Bohužel zájem o tento způsob dovolených zvedl i ceny, takže to už pro nás nebylo dostupné. Objevili jsme ale ve Velkých Losinách bezbariérový domek a letos se tam opět chystáme. Hrady a zámky pro nás sice nejsou, ale jinak jsme se zatím dostali všude. Na Moravě jsou lidé přeci jenom vstřícnější a používají více mozek. Takže kde je potřeba, nechají nás i přes zákaz vyjet tam, kam to maximálně jde. Jinak se samozřejmě jezdíme koupat. My neřešíme, co tomu řeknou lidé, že je u vody vozíčkář. To ať si řeší oni, když jim to přijde divné. My si vždy všude a všechno užíváme.

Před několika lety jsme se díky mým rodičům podívali na Mallorcu a také do Holandska. To bylo pro mě dosud největší, ale bohužel i nejhorší srovnání, jak se chováme my Češi a jak se chovají cizinci k lidem, jako je můj syn. Ale to by bylo na samostatné vyprávění. Žijeme s Filípkem tady a musíme doufat, že tolerantnost a slušnost nebudou zůstávat již dlouho na našich hranicích a konečně se podívají i do naší země.

 

Autorka: BJ




Související články

Hrdinové všedních dnů IV.
Maminka Renata, synek Filip a otázky kolem školní docházky. celý článek

Hrdinové všedních dnů III.
Renata zvládla odpovědět ještě na pár našich otázek... Ale vzpomínat na to, co bylo, zkrátka není vůbec snadné. celý článek

I takové jsou sociální služby v ČR
Když jsem pokračovala v rozhovoru s kamarádkou Renatou, netušila jsem, jakou „horor-story“ společně sepíšeme. Posuďte sami, čím vším si musí projít máma, která se rozhodne místo ústavu nabídnout svému dítěti DOMOV! celý článek

Hrdinové všedních dnů I.
Renata pro mě takovou hrdinkou je. Nedokázala vlastně nic světoborného, nic pro svět ohromujícího. JEN se stará o své dítě a bojuje za něj už téměř 18 let s celým světem i proti němu. celý článek