Od samostatnosti k samotě

Zájmy

 

 Jedním z ideálů podpory lidí s mentální retardací je cesta k jejich celkové samostatnosti – podporujeme je, aby se sami dokázali obsloužit, sami si nachystali a udržovali své věci, dokázali samostatně cestovat, hospodařit a ideálně také zcela samostatně žít. Podpora samostatnosti je častým cílem a její získání ideálem. Málokdy si však plně uvědomíme, že cesta k samostatnosti představuje pro řadu osob s mentální retardací zároveň také cestu do samoty.

Řada osob s mentální retardací si může spolu s asistentem nacvičit řadu dovedností, které samostatný život podpoří. Po odchodu asistenta však může v krátké době přicházet zklamání. Samostatný život se může stát životem bez kontaktů s lidmi, chybí v něm pochvala a ocenění, která dříve doprovázela každý pokus o samostatný krok, chybí člověk, se kterým se dalo o řadě věcí hovořit. Radost z toho, že bydlím sám, sám si peru, žehlím, uklízím, hospodařím se může vytratit právě kvůli tomu, že to všechno dělám sám. Dospělí lidé s mentální retardací si často stěžují na nedostatek vztahů – zejména partnerských a kamarádských. I když dosáhnou pokročilého stupně samostatnosti a nezávislosti, chybí jim při trávení volného času radost, protože jej nemají s kým sdílet.

Není proto divu, že podpora při trávení volného času je jedním z velmi častých požadavků lidí s mentální retardací vzhledem ke službě osobní asistence. Nadbytek volného času představuje svým způsobem určitou formu podnětové deprivace a je úzce spojen s prožíváním nudy. S nudou se každý vyrovnává po svém. Velmi často se u mladších osob v období puberty setkáváme s tvorbou fiktivních kamarádů, o kterých osoba s mentální retardací referuje s nadmíru velkou přesvědčivostí, která může v extrémních případech vyvolat strach z duševního onemocnění. Výjimkou nejsou ani nutkavé činy, například sbírání nejrůznějších předmětů, nejlépe těch, na které okolí reaguje nejvýraznějšími projevy nesouhlasu. U osob s těžším postižením může nedostatek podnětů vést k sebepoškozování či jeho přechodnému zesílení. V pozdní adolescenci a počátcích dospělosti se velmi často objevuje deprese a u určitých osob i sebevražedné myšlenky a chování.

Je tedy zřejmé, že nuda a nedostatek smysluplné činnosti je velkým nepřítelem osob s mentální retardací. Z každodenní zkušenosti víme, že nuda nás ohrožuje zejména tehdy, jsme-li sami. Jistěže se můžeme nudit i ve společnosti druhých osob, ale v těchto případech se dá o samotné nudě s někým hovořit, postěžovat si, že nemáme co dělat, mnoho nás toho nebaví, a konverzace na téma jak to máme těžké, když se nudíme, nás může poměrně dlouhou dobu zaměstnat.

Posun od samostatnosti k ohrožujícímu typu samoty bychom se měli v podpoře osob s mentální retardací naučit reflektovat. Cílem podpory by neměl být samostatný člověk, který žije jako soběstačná a izolovaná jednotka, ale samostatný člověk, který je mezi druhé lidi zapojen, setkává se s nimi a participuje na záležitostech všedních dní.

Podpora k samostatnosti by tak měla být obohacena o podporu zapojení do komunity, nalezení přátel, umožnění klubové a zájmové činnosti pro osoby s mentální retardací, která odpovídá jejich věku, podporu seznamování a navazování kontaktů.

 

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz




Související články

O přátelství
Cílem tohoto příspěvku není vyzdvihovat význam kamarádů a přátel pro život člověka. Mým cílem bude podělit se o jednu osobní zkušenost a drobné zamyšlení. celý článek