Podpora na cestě k doprovázenému bydlení

Bydlení

 

Mnoho lidí s mentální retardací projevuje strach ze stěhování z domu rodičů do některé z forem doprovázeného bydlení. Cítí jako nebezpečí vypadnout z rodinných vazeb, které nabízejí emocionální ochranu a pocit jistoty.

Může zde docházet ke střetu ambivalentních pocitů. „Na straně jedné touha po větším množství autonomie a svobody, na straně druhé pocity vyvolané možnou ztrátou bezpečí spolu s novými požadavky” (Mattke in Wüllenweber, 2004, s.138). Brigitte Kendel a Regine Thomas (in Wüllenweber, 2004) upozorňují i na zvýšenou citlivost na samotu.

Pro mnohé lidi s mentálním postižením přináší pocit osamocení a bezradnosti, a to i tehdy, když zůstává zachována dobrá vztahová síť s rodinou. Také proto doporučují Thesingem (2004) dotázaní odborníci při nácviku sociálních dovedností a sociálních kompetencí v oblasti bydlení spolupráci s rodinou a podporu vztahů s lidmi, které měli uživatelé služeb podporovaného bydlení v době, kdy žili u rodičů, spolu s podporou vztahů nových. Mluví o tom i Roland Böhm (2003) ve své brožurce Zweites zu Hause (Druhé doma). Její název odráží častý pohled lidí s mentálním postižením. Jen stěží dokáží zcela jasně přejít do jiného místa, které splňuje požadavky na kvalitní domov. Proto se pracuje s takzvanými dvěma domovy. Doma tam, kde teď bydlím, doma u rodičů, když k nim zajdu na návštěvu (Roland Böhm, 2003).

Je třeba si uvědomit, že odloučení od rodičů nemusí být nutně spojeno s přestěhováním do jiného bytu nebo zařízení a že ne každý takový krok vede k nabytí autonomie a samostatnosti. Je jen v naší společnosti přirozeným pokračováním vnitřního odpoutání se od rodičů. A je spojeno s prostorem pro nové dovednosti, sociální a praktické. ( Hennies, Kuhn in Wüllenweber, 2004). To vše je ovlivněno atypickým průběhem adolescence u lidí s mentální retardací. Ve vztahu mezi rodiči a dítětem jsou přítomny kvalitativní a obsahové rozdíly.

Veškeré výše zmíněné rysy, které mohou provázet jedince s mentálním postižením nejen v období dospívání a emancipace, mohou ve zvýšené míře vyvolávat pocity samoty i s případnými depresemi. Pravděpodobnost výskytu těchto jevů je v průběhu procesu osamostatňování se a stěhování do některé z forem doprovázeného bydlení dle Birgitte Kendel a Regine Thomas (in Wullenweber, 2004), zvýšený. „Právě proto je velmi důležitou prevencí těchto stavů kvalifikovaná příprava přechodu z doma rodičů do institucionální formy bydlení” ( Kendel, Thomas in Wüllenweber, 2004, s. 127).

Jak bylo zmíněno, výše uvedená specifika vnímání a prožívání osob s mentálním postižením jsou převážně v oblasti kognitivního vnímání. Jak uporňuje Klauß (2005), kognitivní složka obsahuje sebevědomí, znalosti, představy a schopnosti jednat,, schopnosti vnímat současně sebe a druhé lidi. To ve druhém sledu obsahuje schopnost vnímat dvoustrannost vztahu. Právě nedostatečnost této dovednosti může ve svém konečném důsledku vést dle autorek Birgitte Kendel a Regine Thomas (in Wüllenweber, 2004) k pocitům samoty. A to zejména, když vezmeme v úvahu obtíže jedinců s mentálním postižením orientovat se v sociálním prostředí a účastnit se sociální participace. Srovnej s Valenta, Müller (2003), Šiška (2005) nebo Speck (2005). „Skutečná sociální interakce probíhá v případě lidí s mentálním postižením jen za určitých podmínek” (Speck, 2005, s. 95).

Těmito podmínkami jsou: přehledné sociální vazby, hledání způsobů, jak porozumět, poskytnutí pevné sociální vazby. Při zachování příležitostí růstu v podmínkách normalizace. Pokud se toto zcela nedaří, může dojít dle dvojice autorů Kendel a Thomas (in Wüllenweber, 2004) k negativním emočním stavům jako jsou například pocity jinakosti, neoblíbenosti, neporozumění a pocitu, že jsou mi podsouvány protichůdné významy mých činů a postojů. Může dojít též k pocitu neúčinnosti toho, co dělám, oč se snažím. „Tyto stavy se zpravidla opakují, eventuální negativní zkušenosti lidí s mentálním postižením v socio-emocionální výměně po dobu podstatné části lidského života, zkušenosti s diskriminací a zlehčováním individuality daného jedince, mohou vést k latentní pohotovosti prožívat strach, zármutek, odmítání, selhání, zklamání, zlost a psychický stres” ( Kendel, Thomas in Wüllenweber, 2004, s. 121)

Velké riziko vzniku těchto stavů představuje špatně připravené a špatně zvládnuté odloučení od rodičů, to jest procesu, ve kterém dochází k postupnému omezování vztahů s hlavní a často jedinou skutečně blízkou osobou (matkou) a navázání jiných „silných” emocionálních vazeb. „Odborně a profesionálně provedená příprava a doprovázení přechodu lidí s mentální retardací z domu rodičů do insticionální formy bydlení je z důvodů prevence pocitu osamocení i případných depresí, které mohou vést až k nežádoucímu chování nutná” (Kendel, Thomas in Wüllenweber, 2004, s. 121).

Významnou úlohu má i práce speciálních pedagogů v organizaci poskytující doprovázené bydlení pro osoby s mentálním postižením. Při fungující spolupráci s rodiči v době stěhování se klienta do zařízení lze velmi ovlivnit kvalitu jeho života (Hennies a Kuhn in Wüllenweber, 2004, s. 144). Kontinuální spolupráce obou stran se velmi výrazně odráží na vnitřním světě klienta - pocitech bezpečí, orientaci ve vztazích a prostoru. Jak již bylo zmíněno, období přímého přechodu je z hlediska této spolupráce klíčové (Klauß, 2005).

Obdobný význam je přikládán i práci se skupinou (v případě některé ze skupinových forem doprovázeného bydlení). „Aspekty interakce jako je úcta a základ styků plných vztahů ve všedním dni skupiny. Dostatečný prostor k individuálním rozhovorům mezi doprovázejícími zaměstnanci a jednotlivými obyvateli“ ( Kendel, Thomas in Wüllenweber, 2004, s. 127)

Považujeme za vhodné cíleně podpořit adaptaci jedince, který se stěhuje do doprovázeného bydlení, intrakci se stávajícími obyvateli a doprovázejícími. (Hennies a Kuhn in Wüllenweber, 2004). Této problematice se podrobně věnuji v jedné z následujících kapitol.

Pokud se přechod nevydaří, může dojít k neporozumění, pocitům samoty a vnitřní izolaci klienta či manipulativnímu chování ze strany pracovníku daného zařízení. Důsledky a jistá východiska z této situace popisují Kendel a Thomas (in Wüllenweber, 2004), jež poukazují ve své práci (in Wüllenweber, 2004) na poznatky Dosena (1993). Ten se konzistentně zabývá sledováním vnitřní izolace osob s mentálním postižením a jejich prevencí.

Přináší nám následující doporučení: Pokud nemáme k dispozici subjektivní popis skutečnosti daného jedince, jsme odkázani na jiné prostředky, které nám pomáhají se přiblížit k jeho emocionálnímu prožívání. Kendel a Thomas (in Wüllenweber, 2004) sem řadí například pozorování chování, studium a tvorbu anamnézy. Upozorňuje, že chování jedince je vždy v přímé souvislosti s vývojovým stádiem osoby s postižením a jeho okolím. Připomíná též, že někdy se nacházejí lidé s mentálním postižením v takové situaci, že záchvaty neadekvátního chování jsou pro ně jediným možným vyjádřením psychického nedostatku a napětí.

 

pozn. autora: V tomto článku byly vybrány některé střípky z bakalářské práce psané na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého . Střípky, které mapují německou literaturu zaměřenou na bydlení osob s mentálním postižením. Součástí bakalářské práce je i doporučená vnitřní struktura podpory, pracovní listy a tabulky a grafy spojené s dotazníkovým šetřením, které se uskutečnilo v České republice a Spolkové republice v Německo. V případě konkrétního zájmu, některého z čtenářů mohu po vzájemné domluvě poskytnout celou tuto práci, či její další části.

 

Autor: Libor Vavřík, liborv@sinus.cz

 




Související články

Bydlet znamená cítit se doma - III. část
Doprovázené samostatné bydlení je jednou z nejvyšších forem podporovaného bydlení, kde všichni obyvatelé přebírají svůj život do svých rukou... celý článek

Bydlet znamená cítit se doma II.
V Německu nalezneme v každém regionu, v každém městě trochu odlišnou nabídku bydlení s pedagogickou podporou. Základ systému je však daný zákonem. celý článek

Bydlet znamená cítit se doma I.
Mít vlastní místo v životě. Vlastní byt, nebo alespoň pokoj. Prostor kde se může odehrávat náš život, subjektivní prostor mezi čtyřmi stěnami a stropem.. celý článek