Stephen Hallet: Čína jedním okem II.

Společnost

 

 V čínštině, podobně jako v angličtině, může být jazyk týkající se problematiky postižení záludný. Nejčastěji používané slovo vyjadřující postižení je v mandarínské čínštině canji, což doslova znamená nedostatečný/deformovaný a nemocný. Takto obrazně vyjádřený lékařský model postižení byl nyní zpochybněn některými lidmi s postižením, mimo jiné i členy Čínského svazu lidí s postižením, kteří navrhují používat neutrálnější termín canzhang (neúplný a zablokovaný).

Přesto je však obecně rozšířeno mnoho tradičních, pejorativních slov označujících lidi s postižením: canfei (mrzák a zbytečný), yaba (němý), shazi (idiot) a xiazi (hanlivý výraz pro nevidomé). Takové výrazy lze stále slyšet z úst mnoha řadových obyvatel Čínské lidové republiky.

Jak vyplývá ze zkušenosti západních zemí, jazyk je jen ukazatelem hlubších sociálních postojů, a změny v terminologii jsou často pouze povrchní. Nicméně pozitivním trendem je určitě skutečnost, že si Čína stále více uvědomuje, jakou moc má v diskusi týkající se problematiky postižení právě jazyk.

Válka, revoluce a komunistická propaganda znehodnotily čínštinu během více než půlstoletí do té míry, že mnoho slov zcela ztratilo svůj původní význam. Výrazy jako „statkář“ a „aristokrat“, které byly kdysi projevem respektu, byly semlety v třídním boji a vyšly z něj jako nadávky.

Když jsem v roce 1980 přijel do Číny poprvé, bylo slovo tongzhi (soudruh) běžnou formou oslovení neznámých lidí. V současnosti se začíná opět používat mnoho starších, středostavovských výrazů, jako je xiansheng (pán), xiaojie (slečna) a taitai (paní). Paradoxem je, že slovo tongzhi nyní přijala čínská homosexuální komunita jako symbol vzájemné identifikace.

V Číně je dnes k dostání vše, a nikoho proto asi nepřekvapí, že i jazyk týkající se postižení prochází určitou transformací.

Nedávno během školení pořádaného v Pekingu pro lidi s postižením mě povzbudilo, když nás několik studentů vyzvalo, abychom vysvětlili politickou korektnost anglického slova „disabled“ (v češtině „postižený“). „Předpona ‘dis-’ je přece negativní,“ vysvětloval jeden ze studentů, „takže slovo „disability“ znamená, že jde o člověka bez nějaké schopnosti.“

Náš britský školitel se snažil podrobně vysvětlit, že tím máme na mysli fakt, že jsme učiněni neschopnými společností, nikoli naším vlastním fyzickým či mentálním postižením, což je přijatý sociální model postižení. Ten student měl však nepochybně pravdu. Pro většinu anglicky mluvících lidí je pojem „disability“ („postižení“) více spojena s problémy daného člověka než celé společnosti. „Disabled“ je proto negativní výraz, který by měl být možná nahrazen pozitivnějším označením, například „challenged“ (v angličtině „challenged“ znamená být postaven před výzvu - do situace, která vyžaduje vynaložení většího úsilí, lze přeložit například jako „znevýhodněný“).

Pozitivnější náhled na lidi s postižením jde v Číně ruku v ruce s podporou pozitivních vzorů. Není to nic nového: ve snaze demonstrovat podporu populární dělnické kultury vynesla Komunistická strana v 50. letech minulého století slepého rolnického hudebníka jménem Ah Bing téměř do role svatého.

Ah Bing se narodil v roce 1893 ve Wuxi ve středočínské provincii Jiangsu. Jeho otec, taoistický hudebník, jej naučil hrát na několik tradičních čínských nástrojů. Nedlouho poté, co Ah Bing ve svých 20 letech onemocněl a ztratil zrak, jeho otec zemřel a zanechal Ah Binga zcela bez prostředků. Podle staré tradice se Ah Bing vydal na cestu a stal se potulným hudebníkem známým svými chytlavými lyrickými melodiemi. Později jej vzali pod svá křídla komunisté, umožnili mu písně nahrávat a psát a starali se o něj až do jeho smrti v roce 1950.

Několik jeho skladeb je nyní běžnou součástí klasického čínského repertoáru, včetně slavné písně Er Quan Ying Yue (Měsíc na hladině rybníka Erquan), která truchlivě popisuje hudebníkovy pocity při vzpomínce na krásu krajiny, kterou kdysi viděl.

V rámci podněcování Velké proletářsko-kulturní revoluce v roce 1966 podporoval Mao nezávadné revoluční hrdiny, jako byl všudypřítomný dobrák Lei Feng. Během tohoto období neměli lidé s postižením nejmenší šanci. Na začátku 80. let minulého století se však objevila nová mladá hrdinka Zhang Haidi, jejíž odvaha a houževnatost, s níže čelila paraplegii, pohnula celým národem až k slzám.

Haidi nemohla chodit do školy, přesto se sama naučila angličtinu, japonštinu, němčinu a esperanto, korespondenčním studiem získala několik akademických titulů a publikovala řadu literárních děl. Stala se čínskou Helen Kellerovou*), a velebil ji i samotný vrcholný vůdce Deng Xiaoping, jehož syn se stal postiženým během Kulturní revoluce. Deng ve svém věnování uvedl: „Učte se od Zhang Haidi, buďte komunisty s revolučními ideály, silnou morálkou, dobrým vzděláním a pevnou disciplínou!“

Zhang Haidi, která se později stala členkou Národního výboru Politického poradního shromáždění čínského lidu, nepochybně přispěla velkým dílem k pozitivnímu obrazu postižení v Číně. Těší se sice velké vážnosti, ale je spojována i s dřívější generací lidí, u kterých díky jejich neohrožené loajalitě ke straně a její politice zbylo jen málo prostoru pro tvořivost či diskusi.

Dnes se objevuje nová generace čínských umělců, hudebníků, tanečníků a atletů s postižením, kteří jsou ještě odhodlanější bořit dřívější stereotypy. Loni v únoru byly milióny televizních diváků při novoročním programu fascinovány představením s názvem Tisíciruká bohyně milosrdenství.

Představení, v němž účinkovalo 21 tanečníků s postižením sluchu vedených čínskou primabalerínou s postižením Tai Lihua, bylo úžasnou podívanou dokonalé koordinace a vizuální iluze. Jedinou tváří účinkujících byla Tai Lihua v čele zástupu tanečníků, jejichž ruce se za ní pohybovaly jako vějíř a představovaly tisíc rukou zlaté bohyně Bodhisattvy. Tato posvátná bohyně milosrdenství je pro lidi s postižením mocným symbolem lásky, soucitu a, myslím, že i obratnosti.

Tai Lihua přišla o většinu sluchu ve dvou letech po totálně nezdařené léčbě vysoké horečky. V sedmi letech začala chodit do školy pro neslyšící, kde měla naštěstí pokrokového učitele, jenž pomocí vibrací bubnů učil děti vnímat rytmus. Malou Tai to nadchlo a začala tančit.

Když jí bylo čtrnáct, byla vybrána Sdružením lidí s postižením v její rodné provincii Hubei, aby absolvovala profesionální výuku, a v roce 1991 se zúčastnila konkurzu do Čínského uměleckého souboru lidí s postižením. Dnes jí je něco málo přes třicet a vystupovala již ve třiceti zemích, včetně Paralympiády v Aténách a prestižních míst, jako je Milánská La Scala nebo Carnegie Hall v New Yorku.

V rozhovoru pro čínský tisk v roce 2003 vysvětlila Tai Lihua svou osobní filozofii: „Každému z nás bylo něco dáno a něco odepřeno – není to naše volba. Vždycky si ale můžeme zvolit pohled na život. Můžete se na život dívat z té pozitivní stránky a zklamání přijímat s radostí a vděkem v srdci.“

Navzdory obrovským problémům, kterým v Číně stále čelí více než 60 miliónů lidí s postižením, jsou to právě lidé jako Tai Lihua, kteří dodávají druhým odvahu projevit svůj talent, uplatnit svá práva na lepší vzdělání a rozvíjet vlastní jedinečný pohled na život. Lidé s postižením jsou nyní v Číně silou, se kterou je třeba počítat.

*)Pozn.: Helen Kellerová – americká spisovatelka a básnířka, následkem nemoci zcela ztratila ve svých 19 měsících zrak a sluch.

 

Pokračování příště..

 

Autor: Stephen Hallett

Zdroj: © BBC, všechna práva vyhrazena; článek byl publikován v anglickém originále na webovém portále věnovaném lidem se znevýhodněním Ouch: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena s laskavým svolením BBC a díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Lucie Šnytová, redakce Dagmar Brejlová.




Související články

S. Hallet: Čína jedním okem III.
Čína po léta praktikovala eugenickou politiku, které se v čínštině říkalo yousheng youyu (doslovně „nejlepší pěstování“). Jejím cílem bylo snížit výskyt postižení v čínské populaci. celý článek

S. Hallet: Čína jedním okem I.
Autor pracuje v Číně jako ředitel BBC World Service Trust. V sérii článků nabídne svůj pohled na život lidí s postižením v nejlidnatější zemi světa. celý článek