Zkušenost s pobytem babičky v Bohnicích


 

V sobotu 28. 4. 2007 v odpoledních hodinách jsme s manželem přivezli (po konzultaci s krizovou linku v Bohnicích a po předchozím kontaktu příjmu) mou pětaosmdesátiletou babičku na centrální příjem pacientů. Babičce je 85 let, je orientovaná časem, místem i osobou, plně se o sebe postará včetně zajišťování osobní hygieny, vaření, nakupování a podobně; je vdova, žije sama. V poslední době se u ní začaly objevovat sluchové halucinace, které nabývaly na intenzitě, babička začala mluvit o tom, že radši skočí z okna, než by se nechala takhle trápit, trvala na řešení prostřednictvím policie. Jsem psycholožka, bylo mi zřejmé, že babička se bez léků neobejde. Odmítala jet k nám domů či odejít k lékaři, báli jsme se o ni, proto jsme se s manželem rozhodli pro možnost nedobrovolné ústavní léčby, abychom ji ochránili a pomohli jí.

Babička byla přijata na pavilon 32, oddělení žen. Záštita jména primáře pana Krombholze pro mě byla dostačující. Pohovor s ní při přijetí prováděl MUDr. Brožek, jeho přístup velmi oceňuji, s babičkou i s námi jednal profesionálně.

Přijetí na oddělení na nás působilo příjemně, sestry byly ochotné. Zarazila jsem se ve chvíli, kdy babičce bylo odmítnuto ponechat si jakékoli osobní věci, opakovaně nám bylo sdělováno, že pacienti nic nepotřebují. To je přece nesmyslné. Každý člověk potřebuje své osobní věci, staří lidé bez výjimky, vždyť mnohdy na nich přímo ulpívají. Chápu, že na oddělení jsou i pacientky, které by si svými osobními věcmi mohly ublížit a podobně, ovšem podobné obavy byly u babičky neopodstatněné a sestrám jsem několikrát říkala, že babička je naprosto samostatná.

Zdravotní sestru jsem požádala, zda by mohlo být zohledněno, že babička sama od sebe nic požadovat nebude, raději bude někde v koutě trpět, než aby si postěžovala nebo o něco požádala. Nic zohledněno nebylo.

Vzhledem k tomu, že babička si před odjezdem nesbalila věci, jeli jsme jí pro ně dodatečně. Nemohli jsme jí je předat osobně (naopak oceňuji, že jsme babičku při přijetí mohli odvést až do pokoje), což by nevadilo, ale babička k té tašce vůbec neměla přístup. Nemohla si z ní vzít žádné věci, byly jí „přiděleny“, jak jsem se později dozvěděla.

V úterý jsme za ní jeli na návštěvu. Babička byla ve zhoršeném fyzickém stavu, dlouho plakala, než se zklidnila. Zjistili jsme, že nemá žádné osobní věci, dokonce ani tak obyčejnou věc, jakou je indulona, aby si mohla mazat nohu s uzdraveným bércovým vředem. Babička se o sebe velmi pečlivě a důsledně stará. Nedostala ani krabičku na naslouchátko, takže jej stále měla v uchu, aby je neztratila. Neměla k dispozici ani vlastní ručník, nebylo jí umožněno, aby se šla vykoupat. Jeden den jí bylo nevolno, chtěla si jít lehnout, ale ani to nebylo možné, protože pokoje se přes den zamykají.

Při přijetí nám sestřička oznámila, že přes den probíhá terapie, proto pacientky nechodí na pokoj. To byla pro mě vítaná zpráva, ale realita jí nejspíše neodpovídá. Podle babiččina vyprávění ráno ještě za tmy proběhne přebalení inkontinentních pacientek, pak se jde na snídani, pokoj se zamkne, pacientky celý den nemají přístup ke svým osobním věcem (ani nevím, zda by jim bylo umožněno, aby po oddělení chodily s igelitovou taškou jako bezdomovkyně), nemohou si lehnout, jsou umístěny na denním pokoji, kde celý den hraje televize. Babička je silně nedoslýchavá, neslyší dobře ani se sluchadlem, ale i na ni byla hlasitost televize příliš silná. Při jídle jsou pacientky v jídelně zamykány. Žádná terapie neprobíhala, lékař s ní poté hovořil pouze jednou. Bez vysvětlení jí začaly být podávány nové léky (na to jsme ji naštěstí připravili sami), byla na odběru krve, na rentgenu, ale nikdo jí neřekl proč. Ani s výsledky seznámena nebyla, dozvěděla se je až z propouštěcí zprávy.

Stane-li se, že se některá pacientka přes den pomočí či pokálí, sestra ji na denním pokoji před všemi svlékne, ani ji neomyje a převlékne ji. To je naprosto nechutné. Podle babiččina vyprávění navíc přebalování inkontinentních pacientů probíhá pouze dvakrát denně.

Když jsme za babičkou přišli, stěžovala si, že nemá jednu část protézy. Šla jsem se zeptat sestry, prý neví, kde je. Podívá se. Za chvilku jsem se šla zeptat znovu. Ani tehdy jsem se odpovědi nedopátrala, sestra mi pouze na žádost vydala jedno balení toaletního papíru a jedny papírové kapesníky v igelitové tašce, aby si babička mohla sama dojít na záchod. Posléze šel za sestrou manžel. Za nějakou dobu přišla do jídelny, kde jsme seděli, ze skříňky vytáhla tác, na němž byly krabičky označené jmény. Byly určené na protézy. Vida, v krabičce s babiččiným jménem byla chybějící protéza.

Ptali jsme se na babiččinu tašku. Nebyla k nalezení. Na třetí výzvu ji sestra šla hledat. Přinesla ji v nějakém pytli, zjistili jsme, že se z ní ztratilo hned několik věcí. Opravdu nechápu, kdo jiný než personál je mohl vzít, není mi jasný ani důvod. Sestře při přijetí jsme s manželem slíbili, že ztráty řešit nebudeme, naší prioritou byla babiččina spokojenost, proto nebudu uvádět, oč se jednalo.

Babička byla pobouřena tím, že při jídle jsou v jídelně pacientky zamykány, snídani navíc roznášel nějaký mladík, na něhož se obrátila s dotazem, jak má kousat, když nemá zuby. Byl na ni hrubý. Živě si dokážu představit, jak si pomyslel něco o staré bláznivé bábě. Tato situace se opakovala ještě jednou.

Šla jsem se osobně podívat na toalety pro pacientky. Jeden záchod byl pokálený, druhý jakž takž čistý, nikde nebyl toaletní papír, mýdlo ani ručník. Umyvadla byla špinavá, neudržovaná.

Babička opakovaně viděla, že prostěradlo zavěšené u umyvadla jako ručník (v místnosti taktéž přístupné pacientkám) bylo používáno na stírání podlahy, pokud se něco vylilo a podobně.

Jednáním sester, které měly službu v úterý 1. 5. 2007 odpoledne, jsem byla zděšená.

Babička uvedla, že sestry za nimi na denní pokoj prakticky nechodily, většinu času trávily na sesterně. Potvrdila mi tak hypotézu o tom, že chod oddělení je uzpůsobený tak, aby personál měl co nejméně práce. Ptala jsem se baničky, kolik pacientek bylo na oddělení. Dvanáct.

Má babička je velmi klidná, trpělivá a milá žena, se zdravotníky vždy ochotně spolupracuje. Je naprosto samostatná. V pavilonu 32 s ní bylo zacházeno jako s pomatenou stařenou, která nemá na nic právo. A nejen s ní. Po dobu jejího pětidenního pobytu na pavilonu 32 zaznamenala odchod pacientky na vlastní žádost, sama tak po pěti dnech odešla. Jednak si to přála, jednak jsme se s manželem shodli na tom, že v takovýchto podmínkách babičku nenecháme (aktuálně je babička kompenzovaná, zajistili jsme jí ambulantní psychiatrickou péči, jsme s ní v pravidelném kontaktu).

Zaskočilo mě, že při telefonátu paní doktorce Jelínkové bylo mé žádosti o babiččino propuštění bez výhrad vyhověno. Paní doktorka se mě ani slovem nesnažila přesvědčit, že to pro babičku není vhodné. V propouštěcí zprávě je uvedeno něco jiného, snad aby si personál takzvaně kryl záda? Když jsem se paní doktorky ptala na zdravotní stav babičky, šla se podívat do karty, konzultovala stav se sestrami. Uvedla mi, že babička je klidná, tichá spokojená. Jak to může vědět, když s ní ani jednou nemluvila? Jak to může vědět, když s babičkou nemluví ani sestry? Důrazně jsem se proti tomuto výroku ohradila a popsala jsem jí vlastní zkušenost s chodem oddělení.

Na základě vlastní i sdílené zkušenosti si dovoluji vyslovit názor, že zdravotnický personál se chová neuctivě k pacientům a porušuje hned několik práv pacientů, jmenovitě právo na hluboce lidský přístup všech zdravotnických pracovníků, žádat soukromí a služby přiměřené možnostem PLB, na to, aby byly brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud; na to, aby se nikdo nechoval hrubě či neuctivě k nemocnému, na péči o zdraví v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince. (Zásady cituji z internetových stránek bohnické léčebny.) Pobyt seniorek na oddělení 32 považuji přinejmenším za nedůstojný.

Zaslala jsem stížnost panu řediteli Davidovi a budu čekat na vyrozumění.

 D. Brejlová

 

 

To přišlo začátkem června...

 

Značka: Ř − 134/17/07, vyřizuje: Ing. Fafílková, 5. 6. 2007

Vážená paní magistro, pozorně jsem prostudoval Vaši stížnost ze dne 14. 5. 2007 a nechal jsem si vypracovat stanovisko ke všem bodům Vaší stížnosti od primáře příslušného oddělení. Obsah Vaší stížnosti kvalifikovaní pracovníci pavilonu 32 odmítají a uvedené skutečnosti neshledávám jako důvod ke stížnosti. Tvrzení, která ve Vaší stížnosti jsou prokazatelně pravdivá, souvisejí s režimem tohoto oddělení, který je vymezen jednak duševními poruchami, které se zde léčí, jednak technickými a personálními možnostmi PL Bohnice. Tyto možnosti vyplývají z ekonomických podmínek PL Bohnice, které se nám přes veškerou snahu dlouhodobě nedaří podstatněji zlepšit. Rozhodnutí o úhradách nezávisí na nás. I za uvedených podmínek personál pavilonu 32 postupuje v maximálně dosažitelné míře ohleduplnosti a zcela profesionálně. O Vašem přístupu však svědčí to, že uvádíte, že jste žádala o babiččino propuštění, a současně si stěžujete, že Vám bylo vyhověno. Vaši stížnost hodnotím jako „neoprávněnou“. S pozdravem…

 

 

Reakce pana ředitele mě bohužel nepřekvapila. V odpovědi je zcela překrouceno mé v celkovém kontextu nepodstatné vyjáření o tom, že lékařka ani jediným slovem nesdělila, že by babiččino propuštění považovala za nevhodné, ovšem do zprávy napsala opak. Na to si nestěžuji, to jsem pouze konstatovala. Naopak jsem byla ráda, že jsem se nemusela ohledně propuštění s nikým dohadovat. Hlavní otázka podle mě zní, zda by vůbec někdo byl ochoten přiznat chyby. Na svých výrocích trvám. A pokud není stížnost ani na nadávky a nerespektování základního soukromí „oprávněná“, co dodat… Škoda, že se nemohu vtělit do osmdesátileté babičky a nahrát chod oddělení skrytou kamerou. Budu kontaktovat instituce pracující se seniory, abych se pokusila zjistit zkušenosti dalších pacientů s tímto pavilonem. Nadále zastávám názor, že v něm jsou porušována práva pacientek. D. B.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz