Blýskání na lepší časy v ústavech sociální péče

Bydlení

 

  V předchozím povídání jsem se s vámi podělila o dojmy z naší cesty do ústavu sociální péče v Ledcích. Dnes bych vám chtěla zprostředkovat rozhovor s paní ředitelkou Janou Rumlovou. Dozvíte se více podrobností o ústavu samotném, o klientech, o plánech do budoucna atd.

Chce se mi říci – blýská se na lepší časy – a doufejme, že i v tomto případě bude platit, že příklady táhnou.

 

Jaké je složení klientů – věkové, pohlaví?

Naše služby využívá celkem 90 klientů – mužů se zdravotním konkrétně mentálním postižením.

Do loňského roku jsme byli čistě mužský ústav. Až od letošního roku jsme získali statut koedukovaného zařízení, takže naše služby mohou využívat i ženy.

 

Popište nám původní režim ústavu, abychom lépe pochopili ty úžasné změny, které se tu postupně dějí a ještě dít budou.

Původní režim a stav se dá shrnout do jednoho slova – ghetto. Místo, které je vzdálené od ostatní civilizace. Soustředění lidí se stejným postižením.

Panoval tu téměř vězeňský řád. Vše se dělo na povel a v určitou hodinu – budíček, mytí, jídlo, spaní. Pokud se klienti dostali ven na procházku, tak jedině s pracovníkem ústavu – a všichni oblečeni ve „stejnokroji“ se štítkem, aby bylo poznat, odkud jsou. Pokoje byly vybaveny pouze postelemi, bez jakéhokoliv ostatního nábytku, který vlastně ani k ničemu nepotřebovali.Osobní věci a prádlo a oblečení jim zaměstnanci pokaždé připravovali, oni sami ani nevěděli, kde mají skříně.

Klienti nevěděli, co jsou peníze, nákupy, neměli tušení, jak vypadá obchod. Chleba pro ně znamenal krajíc, který dostali k snídani – samozřejmě už namazaný. Vůbec netušili, že původně je v bochníku, musí se nakrájet a namazat, aby se dostal do podoby na jejich talíři.

Pokud chtěl některý zaměstnanec koupit na vycházce klientům například zmrzlinu, tak jí mohl jedině koupit ze svého a nechat si vystavit účtenku, která mu byla následně proplacena. Pokud daný prodejce nevlastnil razítko, měli klienti smůlu. Účtenka bez razítka se neproplácí, tudíž nelze koupit ani zmrzlinu ani jinou dobrotu.

A co se týče náplně dne, tak ta téměř neexistovala. Klienti se dostali maximálně na zahradu, jinak byli zavřeni ve svých pokojích. A klienti s těžším postižením neopouštěli brány pokoje natož ústavu vlastně nikdy. Pojízdná plošina je tu totiž teprve od loňského roku!

 

 

Proč jste měla po svém nástupu do funkce ředitelky potřebu něco měnit? Nebylo pohodlnější se držet vyjetých kolejí? Klienti i zaměstnanci byli takhle „spokojeni“.

Já osobně nemám ráda nějaké tlačení do „norem“. Snažím se zaměstnancům vysvětlit jediné základní pravidlo: „Chovej se k ostatním tak, jak by sis přál, aby se ostatní chovali k tobě.“

Společnost si neuvědomuje to nejpodstatnější. Tito lidé jsou omezení nebo zcela zbavení své právní způsobilosti. Tudíž nemohou uzavírat žádné smlouvy, konat jakékoli právní úkony. Ale nejsou nesvéprávní. Jejich základní lidská práva musí zůstat zachována.

Původní filozofie ústavu spočívala v pravidlu – jsou nesvéprávní, nemají žádná práva a podle toho se s nimi nakládalo. Neexistovala žádná možnost volby.

Změna tohoto myšlení jak u zaměstnanců, tak u veřejnosti ale nenastane ze dne na den, jedná se o dlouhodobý proces.

 

Jak to tu vypadá nyní po zavedení změn?

Snažíme se o co největší míru osobní svobody. Jako první zmizely mříže z jednotlivých oddělení , prostory se propojily v jeden celek.

Pánové se mohou samostatně pohybovat po okolí. Samozřejmě po dostatečném zácviku, aby si byli schopni poradit se základními situacemi, také mají osobní kartičky s kontakty na nás a podobně. Jezdí bez doprovodu na zábavy, poutě nebo chodí i jen tak na pivo.

Řešili jsme například problém ve stereotypním uvažování personálu, když měl klient nepořádek ve své skříni. V minulosti by přišla reakce v podobě pokynu: „Okamžitě si to ukliď!“. Dnes tam ten nepořádek zůstane do té doby, dokud si klient neuklidí sám – až mu bude scházet čisté tričko, on si ten nepořádek uklidí. Tím chci jen ukázat na jednom z mnoha příkladů, že chceme našim klientům opravdu dopřát maximální možnost svobody a volby – se všemi klady i zápory.

Klienti se těmto změnám přizpůsobují relativně snadno, trošku náročnější to je se zaměstnanci. Ale domnívám se, že se nám stále daří jít tím směrem, který jsme si vytyčili.

Snažíme se naplnit volný čas klientů takovou činností, která je baví a při které se něco naučí. Posiluje to jejich pocit sebedůvěry a důležitosti. A jednou jim to bude k užitku, až pro ně podaří najít vhodné zaměstnání.

Jedna perlička: naši klienti malují opravdu hezké obrazy. Měli jsme ve Slaném v místní galerii vernisáž. Autoři obrazů se jí zúčastnili. Sami se iniciativně oblékli do společenských obleků a bylo velice příjemné slyšet z různých stran, že vlastně vůbec nebylo poznat, že jsou to klienti našeho zařízení.

Změny, kterými naše zařízení prochází, si uvědomují i ti nejvíce postižení. Radují se z maličkostí, jsou klidnější. Dříve byla většina klientů medikována zklidňujícími léky. Dnes je používáme jen minimálně a nebo v mnohem menší míře.

Také se snažíme navazovat kontakty s ostatními poskytovateli sociálních služeb. Účastníme se různých společných akcí, kde klienti vzájemně navazují kontakty, přátelství, někteří dokonce i partnerské vztahy. Už nyní tu máme návštěvní pokoj určený pro kamarády a přátele našich klientů.

  

 

Jakou máte podporu ze strany nadřízených, personálu, nejbližšího okolí (ústav je i když na kraji, ale součástí vesnice). A také z jakých prostředků jsou všechny ty změny financovány?

Máme štěstí, že Krajský úřad Středočeského kraje změny v našem zařízení podporuje maximálním možným způsobem.

Lidé z vesnice byli již dříve zvyklí, že jim naši klienti vypomáhali s různými menšími pracemi (skládání uhlí, řezání dřeva a pod.). Jediná změna, která nastala je, že dnes za to pobírají mzdu jako kdokoliv jiný.

Zdrojů financování je několik – část jsou dotace MPSV, část platby klientů za služby. Daří se nám také získávat sponzorské dary. Na chod některých dílen si klienti dokáží vydělávat prodejem vlastních výrobků – vše co vydělají je opět použito například na koupi barev, rámů atd.

Ve spolupráci s občanským sdružením Etincelle se nám ze zdrojů EU podařilo získat finance na počítačovou učebnu a keramickou dílnu. S tímto občanským sdružením spolupracujeme i při dalších aktivitách, nyní se například bude na našich pozemcích chovat stádo oveček, z nichž každá bude adoptována dobrovolnými sponzory z řad veřejnosti. Zároveň je to další z možností zaměstnání klientů smysluplnou činností.

 

Nastal za tu dobu, kdy mají klienti možnost volného pohybu, nějaký zásadní problém? Například v době jejich vycházky mimo ústav?

Ne, doposud žádný problém nenastal.

 

Snažíte se o zaměstnávání klientů. V dnešní době, kdy je často problém najít práci i pro zdravého člověka, jaké jsou odezvy ze strany firem na zaměstnávání vašich klientů?

Musím říci, že odezvy jsou až překvapivě kladné. Opět se jedná o dlouhodobý proces, ale zatím se nám spolupráce s různými podnikateli a firmami docela daří. 8 klientů je zaměstnáno na trvalý pracovní poměr, dalších 20 klientů má smlouvy o činnosti nebo o provedení práce.

 

Ideálním závěrem a obrovským úspěchem všech těch změn ve vašem domově by bylo vlastně jeho zrušení a rozmístění všech klientů do bytů s asistenty, kde by žili zcela nebo částečně samostatně. Omlouvám se, ale musím se zeptat. Jedna věc je jistý rozsah svobod – pod dohledem zaměstnanců v ústavu, ale samostatný byt s dohledem asistenta je už svoboda téměř dokonalá. Není to moc? A jsou toho klienti vůbec schopni? Co ti s nejtěžším postižením?

Dle mého názoru je již dnes přibližně třetina klientů schopna přejít do bytu okamžitě. Zvládnou se o sebe postarat naprosto samostatně. Vědí jak zacházet s energiemi (elektřina, topení, voda), postarají se o sebe co do vaření, praní, uklízení. Umí se pohybovat dopravními prostředky, umí komunikovat s okolím. Podporu potřebují v jednání s úřady, při sjednávání práce apod.

Další třetina klientů by potřebovala celodenní asistenci a podporu, tak jako se jim jí dostává i v tomto kolektivním zařízení. Ale i ti by po čase byli schopni žít samostatnější, plnohodnotnější život a hlavně v klidnějším důstojnějším prostředí.

Klid, důstojnost, intimitu, téměř rodinné prostředí potřebují i klienti s nejtěžšími diagnózami, kde je nezbytná nepřetržitá podpora a pomoc jiné osoby. Dokud tito lidé žijí v nevyhovujících stísněných podmínkách, většinou ve vícelůžkových pokojích, nemají žádné soukromí a klid a kvalita jejich života je mizerná.

Obecně lze říci, že ideální by bylo, kdyby klienti měli možnost žít v bytech nebo domcích v běžné zástavbě s dostupností služeb a stali přirozenou součástí společnosti.

 

 

Autorka: BJ




Související články

V ústavu Ledce aneb výprava do jiného? světa
Když jsme jeli po cestě, která vypadala, že vede z vesnice na konec světa, věděli jsme, že určitě jedeme správně... celý článek