K historii pojmu mentální retardace

Základní info

 

 Popis mentální retardace, jak jej chápeme v dnešním slova smyslu, můžeme najít již v Egyptských papyrových svitcích, které byly nalezeny v Thébách. Tyto svitky jsou datovány kolem roku 1500 před Kristem a popisují postižení těla i mysli, které vztahují k úrazům hlavy a mozku. Přístup k těmto jedincům s postižením byl vždy výrazně ovlivněn duchem doby a převládajícím dobovým názorem. Ve starověkém Řecku a Římě byla obvyklá infanticida dětí, jejichž zjev ukazoval na postižení rozumu, smyslů, či těla. Zatímco Římané topili tyto děti v řece Tibeře, Řekové ve Spartě je vrhali dolů ze spartských skal. Na počátku druhého století po Kristu bylo obvyklou praktikou prodávat děti s postižením kočovným společnostem pro zábavné účely a pro pobavení.

V období středověku dochází k úbytku infanticidy a přístup k osobám s postižením se začíná více diferencovat. Pokles infanticidy souvisí s rozvojem nalezinců, do kterých jsou děti s postižením odkládány. Významný mezník představuje učení Johna Locka, který v roce 1690 publikuje své Eseje o lidském rozumu. John Locke se jako filozof kriticky postavil proti učení Reného Descarta a tvrdí, že člověk na svět přichází bez vrozených idejí a jeho mysl je nepopsaná deska (tabula rasa), na kterou až lidská zkušenost zapisuje dojmy a informace o světě. Jako pedagog byl poté John Locke zastáncem individuální výchovy a vzdělávání, které bere ohled na jedinečnost jedince. Pro psychologii má také velký význam jeho teoretické rozlišení mezi nedostatkem rozumu (slaboduchostí, či mentální retardací) a šílenstvím (duševním onemocněním). Zatímco u osob s duševním onemocněním dochází podle Locka k chybnému spojování a mylnému zdůvodňování jednotlivých idejí, osoby s mentální retardací mají omezenou samotnou schopnost ideje spojovat a zdůvodňovat.

Dalším významným historickým milníkem na cestě ke vzniku pojmu mentální retardace je případ dvanáctiletého Viktora, který se stal celosvětově známý zejména jako chlapec z Aveyronu. Viktor byl nalezen přibližně ve věku dvanácti let ve francouzských horách v okolí Aveyronu (jižní Francie). Svůj dosavadní život žil Viktor v okolních lesích divokým životem bez většího kontaktu s lidskou civilizací. Po zadržení byl Viktor předán do ústavu pro hluchoněmé, ve kterém byl od roku 1800 ředitelem Jean-Marc-Gaspard Itard. Itard byl velkým zastáncem učení Johna Locka a zdůrazňoval proto roli smyslové výchovy ve výuce a vzdělávání. Pro Viktora vypracoval rozsáhlý vzdělávací a výchovný program. Ukázalo se, že Viktor dokázal za pět let intenzivního tréninku udělat velké pokroky. I když měl v dospělosti stále problémy s řečí a se sociálním chováním, přesto jeho pokroky předčily očekávání mnoha vychovatelů.

Itard byl také učitelem Eduarda Seguina, který intenzivně pracoval s lidmi s mentální retardací. Seguin vyvinul komplexní systém výchovy a vzdělávání pro osoby s postižením intelektu a zasloužil se tak o rozvoj psychopedie. Jeho postupy byly založeny zejména na smyslové výchově a rozvoji činnosti jednotlivých receptorů. V roce 1850 se odstěhoval do Spojených států amerických a v roce 1876 zde zakládá společnost, která je dnes známá jako Americká asociace pro mentální retardaci.

Na počátku 20. století vytváří Alfred Binet škály na měření inteligence, které umožňují rozlišovat mezi mírou intelektového nadání a postižením intelektu. V roce 1910 vzniká klasifikace slabomyslnosti (oligofrenie) a vznikají tak tři známé stupně mentálního postižení – idiotie, imbecilita, debilita. S pojmem oligofrenie začíná operovat Emil Kraepelin v rámci své psychiatrické klasifikace.

Původní klasifikace oligofrenie byla revidována až po čtyřiceti letech pod tendencí nahradit zastaralé pojmy, které postupem času získaly vulgární konotaci, navozovaly dojem trvalosti, neměnnosti a vzbuzovaly pedagogický pesimismus. Samotný pojem „mentální retardace“ vzniká v padesátých letech 20. století v USA a revidovaná klasifikace tehdy rozlišovala pět stupňů postižení intelektu: hraniční pásmo (67-83 bodů IQ), lehké (50-66 bodů IQ), střední (33-49 bodů IQ), těžké (16-32 bodů IQ) a hluboké (pod 16 bodů IQ). Vzhledem k faktu, že kvůli této klasifikaci byla řada osob z etnických menšin chybně klasifikována pod kategorii mentální retardace, byla klasifikace v sedmdesátých letech upravena. Hraniční pásmo nebylo hodnoceno jako postižení intelektu, ale jako prostá subnorma, hranice mentální retardace se posunula směrem dolů k hodnotě 70 bodů IQ a vzniká tak rozlišení lehké mentální retardace (50-69 bodů IQ), středně těžké mentální retardace (35-49 bodů IQ), těžké mentální retardace (20-34 bodů IQ) a hluboké mentální retardace (pod 20 bodů IQ). Takto upravená klasifikace se stala součástí Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) používané v Evropě i Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) používaného v USA.

Autor: Martin Lečbych, MartinLecbych@seznam.cz, http://martinlecbych.sweb.cz




Související články

Klasifikace mentální retardace
Mentální retardace představuje snížení rozumových schopností označovaných jako inteligence. Tento velmi často užívaný pojem však dosud nebyl uspokojivě definován... celý článek

Krátké nahlédnutí do dlouhé historie
Římský císař Claudius byl ve svém okolí považován za slabomyslného. Přesto úspěšně panoval… celý článek