S. Hallet: Čína jedním okem III.

Společnost

 

 „Děti s mentálním postižením na venkově často vyrůstají zdravěji. Nejsou tak hýčkány jako děti ve městech…“

Můj rozhovor s Xiao Peilin, ředitelkou rehabilitačního střediska ve Fengtai na okraji Pekinu, se na chvíli přerušil. Vešla dospívající dívka s Downovým syndromem a něžně se pokoušela paní ředitelku odtáhnout. Byl jsem poznámkou paní Xiao trochu na rozpacích, protože jsem viděl, že vzdělávání lidí s postižením žijících ve vesnicích probíhá v nelidských podmínkách.

Jeden mladík, s nímž jsem se náhodně setkal, byl doma držen v prasečím chlívku, krmen přes dřevěnou mříž a jeho „odevzdaná“ matka ho vždy po několika dnech trochu umyla. Rodina se nedokázala vyrovnat s postižením syna. Místní úřady jim nenabídly žádnou pomoc.

Paní Xiao se tuto skutečnost snažila vysvětlit: „Mnoho venkovských dětí trpících problémy s učením se dobře sžívá s vesnickým životem. Ve škole je na ně kladeno méně nároků, rodiny si více pomáhají. Většina našich žáků pochází z města. Jejich rodiče nezvládají péči o ně, proto je umisťují k nám do školy. Řada z těchto dětí byla doma tak hýčkaná, že zpočátku neuměla sama jíst, neuměla si dojít na záchod. Jejich výchova byla velice omezená, děti neměly dostatek nových podnětů.“

Xiao Peilin původně pracovala jako železniční technička. V roce 2000 založila školu pro děti a dospělé s vážnými problémy v učení. Odešla do předčasného důchodu a původně chtěla založit útulek pro seniory. Místní obecní úřad jí řekl, že mnohem více je potřeba škol pro lidi, kteří mají problémy s učením. Získala půjčku ve výši 300 000 juanů (asi 800 000 Kč). Za ni pronajala a upravila budovu bývalé dětské školky. Úřady jí přislíbily podporu i v budoucnosti.

Jejich sliby se bohužel nenaplnily, škola po celou dobu své existence živoří. Poplatky určované finančními možnostmi rodičů pokrývají jen část provozních nákladů. Zbytek je hrazen sbírkami a podporou od japonského velvyslanectví.

Paní Xiao se přesto podařilo vybudovat dobře fungující vzdělávací instituci.

Škola má nyní na padesát žáků ve věku od šesti do padesáti šesti let. Za posledních šest let prošlo školou přes čtyři sta studentů a mnoho z nich se již vrátilo domů a našlo si zaměstnání jako administrativní pomocné síly či uklízeči. Škola nedávno založila malou farmu, kde se studenti učí pěstovat zeleninu, chovat vepře, kuřata a ovce.

„Ovce jsem si tak oblíbili, že jsme je nedokázali sníst,“ smála se paní Xiao. „Nakonec jsme je museli prodat na trhu.“

Tento svět je velmi vzdálený zkušenostem mnoha lidí s problémy při učení. Čínský způsob výchovy ve stylu Papinova hrnce, ve kterém je prospěch při zkouškách vším, nechává jen málo prostoru pro lidi se zvláštními potřebami. Většina dětí s Downovým syndromem, autismem, hyperaktivitou nebo vážnými problémy s chováním a učením chodí buď do zvláštních škol, kde zůstává do šestnácti let, anebo zůstává doma v péči rodičů či vychovatelek. V šestnácti letech dochází ke zlomu, jelikož od tohoto věku nemají děti ani jejich rodiče k dispozici žádnou pomoc.

Mnoho rodin v obavách ze společenského stigmatu a „ztráty tváře“ ponechává dospělé potomky ve skrytu domova. Pochopitelně trpí nesnázemi a izolací.

Péči, již stát odmítá zajišťovat, proto nabízejí především občanské společnosti – dobročinné a nevládní − jako je škola paní Xiao. V Číně tak dochází ke dramatické změně situace, jelikož zde doposud stát měl monopol na výchovu a sociální péči. Nyní v Číně působí tisíce sociálních organizací zajišťující nejrůznější služby od pomoci seniorům po péči o lidi trpícími HIV/AIDS. Nemalé procento těchto jedinců však nadále nemá k dispozici ani minimum finančních prostředků.

Tradice dárcovství se v Číně ještě nevžila, takže většina prosperujících nevládních organizací, například škola paní Xiao, je převážně závislá na zámořské pomoci.

Vztah k lidem s postižením se v oblasti učení a vývoje postupně mění. V létě 2006 byl vyhlášen Den lidí s postižením. V celém státě se konala řada akcí. V Pekingu sponzorovala Čínská federace osob s postižením první výstavu uměleckých děl dětí s postižením. Tato výstava doslova otevřela oči veřejnosti.

„Když jsme rozeslali nabídky na zaslání exponátů, očekávali jsme maximálně několik desítek kreseb,“ řekl mi jeden nadšený dobrovolník. „Záhy začaly přicházet celé balíky obrazů a dalších výrobků a nakonec jsme shromáždili přes čtyři sta exponátů, většinou ze zvláštních škol z celého státu. Každá zásilka pro nás představovala nové dobrodružství.“

Neuvěřitelně pestré a nápadité kresby − od stylizovaných scén šťastného života ve škole (patrně navrhovaných učiteli), barvitých „výbuchů“ až po znamenité spodobnění čínské kaligrafie poukazující na složitost dětského vnitřního a vnějšího světa. Výstava odhalila, že děti ve škole mají přinejmenším možnost najít svůj vlastní výtvarný projev.

Paní Xiao mi vysvětlila, že z odhadovaných jedenácti milionů čínských dětí, které trpí problémy s učením, jich jen zlomek získá možnost, aby rozvinuly svůj potenciál, protože pomoc přichází pozdě.

Připomněla mi tím rozhovor s jedním z ředitelů čínské Federace osob s postižením před několika lety. Diskutovali jsme o výchově dětí s postižením, zeptal jsem se, jak je zajišťována prevence a časné monitorování.

Ředitel Wang mi odpověděl: „Máme přísnou strategii včasných opatření. Zkoušíme a identifikujeme vrozené vady před porodem, abychom snížili počet dětí s postižením.“

Tato poznámka – nechtěně ironická – byla připuštěním faktu, že Čína po léta praktikovala eugenickou politiku, které se v čínštině říkalo yousheng youyu (doslovně „nejlepší pěstování“). Jejím cílem bylo snížit výskyt postižení v čínské populaci. Svévolná kontrola embryí v těhotenství je teď v mnoha provinciích sice zakázaná − především kvůli tomu, aby bylo zabráněno selekci podle pohlaví – ale nadále probíhá a nadále je v Číně prosazována politika tříčlenných rodin.

Rodiče tedy doufají, že jejich jediný potomek bude „zdravý a normální“, mnoho městských rodin ze střední sociální vrstvy – jinými slovy nejzámožnější generace v čínské historii – nyní věnuje svým dětem s postižením více pozornosti než dříve.

Právě proto různé organizace, včetně školy paní Xiao a dalších nevládních organizací (například Centra pro autismus či Pekingské komunitní služby pro mentálně postižené) prosperují a je o ně velký zájem.

Stát tedy nenabízí dostačující pomoc, proto si lidé musejí pomáhat sami.

 

Zdroj: © BBC, všechna práva vyhrazena; článek byl publikován v anglickém originále na webovém portále věnovaném lidem se znevýhodněním Ouch: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena s laskavým svolením BBC a díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad Ivan Pergler, redakce Dagmar Brejlová.




Související články

Stephen Hallet: Čína jedním okem II.
Pozitivnější náhled na lidi s postižením jde v Číně ruku v ruce s podporou pozitivních vzorů. V minulosti např. komunisté vynesli slepého rolnického hudebníka Ah Binga téměř do role svatého. celý článek

S. Hallet: Čína jedním okem I.
Autor pracuje v Číně jako ředitel BBC World Service Trust. V sérii článků nabídne svůj pohled na život lidí s postižením v nejlidnatější zemi světa. celý článek