Nepomáhejte víc než je nutné. Asistujte!

Sociální služby

 "Vy už o životě lidí s mentálním postižením leccos víte, protože tu nejsme poprvé, tak se ptejte na cokoli, co vás zajímá," uvítala studentky a studenty gymnázia v ulici Nad Alejí Lenka Šveráková. Je koordinátorkou projektu Žijí mezi námi, jehož náplní jsou besedy o životě lidí s mentálním hendikepem na středních školách. Organizuje ho skupina zkušených dobrovolnic a dobrovolníků, kteří se poznali při práci pro občanské sdružení Osa, a lidí, kteří v této organizaci zaměřené na podporu samostatnosti lidí s mentálním hendikepem pracovali. Většina z nich studuje na střední nebo vysoké škole. Spojili se při práci na projektu Make a Connection, během kterého po tři roky navštěvovali střední školy a besedovali se studujícími o právech a povinnostech hendikepovaných, jejich životní náplni a úskalích jejich integrace.

Uspořádali také dva workshopy jako doprovodné akce listopadové filmové přehlídky Normální festival. "Chceme oslovit středoškoláky jako jejich vrstevníci a předávat jim zkušenosti, které jsme sami v posledních letech získali," říká Lenka Šveráková. "Podle naší zkušenosti se mladí lidé s lidmi s postižením většinou zatím blíž nesetkali. Trendem je ale postupující integrace, a proto si myslíme, že se s nim v budoucnu budou setkávat stále častěji." Smyslem debat je podle Šverákové informovat mladé lidi tak, aby byli připraveni na setkání s lidmi s mentálním hendikepem, aby s nimi dokázali mluvit bez zbytečného strachu a předsudků a případně jim uměli pomoct. Studentky a studenti se tak mohou nejen zamyslet nad vlastními hodnotami a případně předsudky, ale také si začínají uvědomovat, že něco dokáží a můžou svoje schopnosti a dovednosti nabídnout druhým lidem. Kvůli šikaně jsem se bála komunikovat s druhými

Besedy nemají být povídáním "o nás bez nás", proto se jich pravidelně účastní sami lidi s mentálním hendikepem. Bára je bývalou uživatelkou služeb o.s. Osa, teď je ale členkou týmu Žijí mezi námi a studentkám a studentům na středních školách přibližuje svůj životní příběh i to, jak jí v těžkých situacích pomohla odborná asistence. Sama tak může pomoct mladým lidem, aby se zbavili celospolečenských předsudků, že lidi s mentálním hendikepem žijí zavření v ústavech nebo domácnostech, až na výjimky se neúčastní společenského života, že jsou nevzdělavatelní, nemají práci ani partnerské vztahy a hlavně že se jich naše chování k nim nijak nedotýká.

Bářin příběh říká něco jiného. "Když jsem se narodila, měla jsem mozkovou obrnu. Bylo jasné, že budu mít postižení. Mámě všichni říkali, ať nedoufá, že to nemá cenu, že prostě budu postižená. Ale máma se mnou cvičila Vojtovu metodu, dali mě do normální třídy, ne do zvláštní, i když jim všichni říkali, že to nemají dělat." Ve škole si Bára s okolím moc nerozuměla, ale jak říká, "kde se vzal tu se vzal psycholog", který řekl ostatním, co mají dělat, proč jim Bára připadá "jiná" a jak s ní mají komunikovat. "Pak jsem měla první epileptický záchvat, všichni se lekli, pomohli mi a začali mě brát. A pak bylo najednou všechno krásný, můj život byl nádherný. Ale potom jsem šla na učňák, na zahradní školu. Učitelé mi nerozuměli, spolužáci taky ne, šikanovali mě, brali mi věci, dělali mi naschvály. Mně šlo jen o to, tu školu přetrpět, udělat ji, říkala jsem jim ´nesmějte se mi, že nedokážu jít rovně!´" Po výsměchu následovalo i násilí a Bářinu známému - psychologovi došlo, že je třeba nějak zasáhnout. "Řekl mi o Ose a že mi možná pomůže vidět lidi, kteří jsou na tom hůř.

Když jsem v Ose poprvé otevřela dveře, lekla jsem se a začalo mi těch lidí být líto, ale pak jsem si s nimi povídala a bylo to dobrý. Osa mi jako první podala pomocnou ruku, řekli mi, že mám určitě dodělat školu, ale já už jsem to psychicky nezvládala, už jsem tam ani nechtěla. S paní Kateřinou, konzultantkou Osy, jsem ale vymýšlela, proč mi učení nejde, vymýšlely jsme spolu metody, které zafungovaly, a já jsem dostala výuční list. Jedna asistentka v Ose mi dala podporu, pomohla mi moc, říkala ´natřeš jim to, ty to zvládneš´. Kvůli šikaně na učňáku jsem nevěděla, jak komunikovat s lidmi. Předtím to bylo dobrý, ale pak jsem nechtěla. Osa mi ne přímo ukázala, ale různými způsoby mi naznačila, jak na to...a já jsem začala zjišťovat, co s tím." "Jestli se pletu, opravte mě, ale myslím, že naznačování je určitě hodnotnější, než když druhému přímo ukážeme, co má dělat," reagoval na Bářino vyprávění jeden ze studentů. Lenka Šveráková ho ujistila, že to je také jeden ze základních principů efektivní práce s lidmi s mentálním hendikepem: "Myslím, že to obecně funguje líp, třeba i když se něco učíte vy. Ale asistence může vypadat i jinak. Někdy nestačí člověka podpořit, je třeba mu pomoct. Musíme být víc aktivní, pokud je to třeba. Když člověk vstupuje na přechod, ke kterému se řítí auto, samozřejmě ho strhneme za batoh zpátky." Ohraďte se. Je to pro nás ta nejlepší škola

Studentky a studenty zajímalo, jak se besedující dostali k dobrovolnictví, kolik času jim taková práce zabere nebo jaká je náplň víkendových akcí a týdnů samostatnosti pro lidi s mentálním hendikepem. Sedmnáctiletý Petr, jeden z dobrovolníků o.s. Osa, je ujistil, že dobrovolnictví může být časově velmi nenáročné - stačí pár hodin týdně, samozřejmě podle zájmu konkrétního člověka a jeho časových možností. Se svými vrstevníky se chvíli nemohl dohodnout na tom, co v jeho přístupu znamená komunikace, a co koordinování. "My se snažíme nikoho nekoordinovat, neorganizovat věci za něj," vysvětlila Lenka Šveráková, "je to podpora, ne koordinace. Je vlastně hodně těžké nekoordinovat, ale jen poskytovat podporu." "Říkáme tomu aktivní pasivita," rozesmál třídu Petr. "Nejtěžší je zůstat aktivně pasivní, udržet se, nezvednout se a neříct člověku, co má udělat." Z lavic logicky následovala otázka: "To ho v tom necháte plavat?" Petr vysvětlil, že když je pro člověka situace úplně nová, když se v ní neorientuje, musí ho do ní jako asistent uvést a popsat mu ji, pomoct mu. Důležité je být co nejvíc neaktivní a neposkytovat zbytečně velkou podporu v takových situacích, které člověk dobře zvládá.

 "Pasivita je dost produktivní i ve chvíli, kdy se třeba lidi, kterým asistujeme, chovají vůči druhým bezohledně," otevřel Petr jedno z velkých tabu, kterým je hájení vlastních práv vůči lidem s mentálním hendikepem. "Když lidi v tramvaji zareagují, pokud do nich náš člověk vrazí nebo je nějak utiskuje a odstrkuje, je to pro naše uživatele ta nejlepší škola. Okolí by mělo reagovat, jinak člověku nikdy nedojde, co dělá špatně." Studující zaujal hlavně způsob komunikace s lidmi s mentálním hendikepem. Petr a ostatní je ale ujistili, že na takové komunikaci není nic moc zvláštního. "Není plošný návod, jak komunikovat s člověkem, který má ´to mentální postižení´," zasmál se Petr. "Musíte poznávat každého člověka jednotlivě, stejně jako u ostatních, a pak si vypracujete určitý přístup k sobě navzájem." Připomněl, že je důležité myslet při asistenci hlavně na to, že úkol uživatele mojí služby není mým úkolem. "Když má takový člověk za úkol dostat se třeba ze školy domů, můj úkol je pomoct mu, aby ten úkol zvládl, ne ho vzít za ruku a dotáhnout ho domů. To je rozdíl mezi procesem a cílem - a pro nás je proces mnohem užitečnější."

Podle asistenta Petra se přístup okolí k lidem s mentálním hendikepem začíná pomalu měnit. "Dneska už není tak automatické, že se na člověka budu jenom usmívat, a to jenom proto, že je hendikepovaný. Někteří lidi už se prostě naučili ozvat se, když se jim nelíbí, jak se k nim lidi s mentálním postižením chovají." Jedna z vyučujících přítomných na debatě ale upozornila, že člověk, který se v takové situaci ozve, se dostává do těžké situace. "Většina lidí tohle prostě neudělá, neohradí se. Poprvé asi před třemi lety jsem slyšela, že mám člověka, který v tramvaji obtěžuje, okřiknout, i když je mentálně hendikepovaný. To většina lidí neudělá. Když napomenu puberťáka, jsem ´ta statečná´. Kdybych ale napomenula mentálně hendikepovaného, tak se na mě všichni budou koukat, že jsem ´ta zlá paní´. Ještě to potrvá, než se přístup společnosti změní."

 

JMÉNO AUTORA: Lenka Vochocová

EMAIL_AUTORA: lensve@centrum.cz

 




Související články

Být postižený neznamená neštěstí
Spíš je neštěstí, že po 15 letech zde handicapovaný člověk má stále ještě státem "doporučený" ústavní pobyt. celý článek

Příběh přátelství Ireny a Jany
Podstatu opravdového přátelství nelze dost dobře vyjádřit slovy, je možné je pouze prožít. Takové přátelství je vzácné a je třeba ho objevit, ochraňovat a živit. celý článek