Úvahy kolem integrace


 

 Integrace je slovo, které skloňují v posledních letech asi všichni zainteresovaní – učitelé, rodiče, úřady, ministerstva. Otázkou je, co ta integrace vlastně je a jak navíc vypadá v praxi. Znamená to, že odteď budou všechny „nestandardní“ děti zařazeny mezi ty „standardní“ a tím budou všechny rozdíly smazány? Vždyť hesla jako individuální přístup, individuální plány akceptování individuality atd. slyšíme také ze všech stran.

Naše dcera s diagnosou lehká mentální retardace v kombinaci s poruchou komunikace si několika pokusy o integraci prošla (a my rodiče samozřejmě s ní) a po těch zkušenostech jsem dnes v oblasti integrace značně opatrná.

Asi první pokusy o integraci nastaly v mateřské školce. Tehdy jsme ještě neměly stanovenou diagnosu, takže to bylo spíše o tom, že jsme my rodiče a školka nedokázali najít společnou „řeč“. Ve dvou prvních školkách to byl prostě děs běs! Pořád nějaké stížnosti na dceru – na její chování, neposlušnost, agresivitu, neochotu spolupracovat. Obrana ve smyslu – doma spolupracuje, chování bez problémů, možná jde jen o přístup – jaksi neuspěla. Přeci nemají na každé dítě jednu učitelku a nejsou tudíž schopni se jí věnovat INDIVIDUÁLNĚ!

Opravdovou výhrou byla pro dceru KMŠ Studánka, kde jsme konečně našli s vedením, učitelkami i rodiči společnou řeč. Následující tři roky nebyly bez problémů – spíše naopak. Rozhodně to nebyla doba jednoduchá pro učitelky ani děti, které si s dcerou „užily“. I přesto dcera nikdy nepocítila, že by byla jiná, nechtěná nebo nějak vyřazená z kolektivu. Do školky chodila moc ráda a co považuji za veliký úspěch je, že při ukončení předškolní docházky na tom byla dcera natolik dobře, že se nám všem zdálo, že by mohla za určitých podmínek zvládnout i běžnou základní školu (diagnosa nebyla stále stanovena). Takže v tomto případě se integrace zdařila vlastně nevědomky, protože tehdy nikdo z nás netušil, že je dcera jiná než ostatní děti. O to více si dodnes s manželem vážíme a ceníme všeho, co pro dceru učitelky a děti udělaly.

Ty opravdové problémy a starosti nastaly, hlavně pro nás rodiče, s nástupem do školy. Školu jsme vybírali opravdu pečlivě. Bylo nám relativně jedno, jak daleko budeme dceru dovážet, jen aby jí tam bylo dobře. K dispozici byla vlastně celá Praha a kus jejího okolí. Domnívali jsme se, že jsme nakonec vybrali dobře – mikrotřída s pěti dětmi, zkušená učitelka, k dispozici školní psycholog. Než jsme se pro tuto školu rozhodli, informovali jsme třídní učitelku i ředitelku docela podrobně o dceřiných problémech. Vypadalo to, že vše bude v pořádku.

Bohužel moc dlouho jsme se neradovali. Problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Je zbytečné popisovat vše, čím jsme prošli, dopodrobna. Stručně řečeno – z naší dcery se velice záhy stal postrach třídy i školy. Nikdy na škole nebylo horší dítě! Učitelka si stěžovala dnes a denně na milion maličkostí – chování, učení. Do toho dcera hodně marodila, takže jsme následně museli dohánět hodně učiva. Dcera byla uzlíček nervů a my s ní. Nevěděli jsme, jak dál. Pomalu uzrávalo rozhodnutí, že ji přemístíme od následujícího ročníku na zvláštní školu. Ale po té, co dcera opět onemocněla a doma jsme viděli, jak se alespoň psychicky trošku zklidnila, jsme přestup uskutečnili na závěr školního roku – ze dne na den. Nebyl důvod prodlužovat její i naše trápení.

Mysleli jsme si, že přestupem na zvláštní školu máme vyhráno. Bohužel. Problémy neustaly, spíše se stupňovaly a dcera se opět stala postrachem třídy i školy.

Ve druhé třídě jsme se naštěstí konečně po dlouhém hledání a pátrání dobrali té správné diagnosy. To považujeme za „start“ lepších časů. Konečně jsme věděli, v čem tkví alespoň většina problémů naší dcery. A s přechodem do třetí třídy a zároveň změnou učitelky nám ty lepší časy opravdu nastaly. Konečně jsme si začali užívat tu správnou spolupráci mezi námi rodiči, učitelkou a psycholožkou a společně jsme dceru směrovali tam, kam jsme potřebovali.

Takže jaký je náš postoj k integraci? Určitě ano – ale k tomu je potřeba mnoho faktorů. Spolupráce mezi školou, rodinou a odborníky, pečujícími o dítě. Ochota se přizpůsobovat potřebám dítěte a problémy řešit společně a jaksi „individuálně“ dítěti na míru – ne podle nějakých obecných pravidel a měřítek. Jinak je dříve nebo později odsouzena každá integrace k nezdaru. A většinou se to uzavře tím: „My jsme se snažili, ale nevyšlo to.“ A přitom mnohdy stačí opravdu jen se trošku více snažit….

Ale ani koncentrace dětí ve speciálních školách není nic ideálního. Od té doby, co dcera navštěvuje zvláštní školu, tak řešíme zase problémy jiného druhu. Tím, že se tam soustředí děti s různými druhy problémů a postižením, tak je těžké ji motivovat k nějakému výkonu a dalším dovednostem. Ve třídě je sice také jen 7 dětí, ale každé z nich by potřebovalo individuální přístup a jednoho člověka pro sebe, aby pracovalo dle svých nejlepších možností.

Proto se domnívám, že bychom k integraci měli přistupovat obezřetně a opravdu naprosto individuálně dle potřeb toho konkrétního dítěte nebo človíčka.

 

Autorka: BJ

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz