Do hloubi duše

Škola

 

 Mám hodně kamarádů. Jsou rozliční. Lidi, kteří se něčím odlišují od ostatních, hezké a milé dívenky, chytří a silní kluci a malé či větší dětičky. Nevím, koho mám nejraději. Mám rád všechny, kteří se mi neposmívají, respektují moji malou odlišnost, dokáží mi naslouchat a věří, že i já hodně věcí umím a mohou se ode mne i mnohé naučit.

Nedávnou jsem byl pozván jednou velice hodnou paní učitelkou do základní školy mezi děti druhé třídy. V té škole jsem už byl, ale u jiných dětí. Paní učitelka mne pozvala, abych dětem něco o sobě řekl a naučil je malovat tak, jak maluji já. Mám takový svůj zvláštní způsob malování, kde mohu barevně vyjádřit to, co cítím, to, jak vidím já svět. Mohu namalovat i to, co se mi nelíbí a jenom hodně citlivý člověk pozná v mých obrazech lásku, naději, něhu, zármutek, bolest či zklamání. Pro necitlivé lidi je vše toto skryto. Tak kouzlem tajemství se v mých obrazech ukrývá duše člověka s jedinečností vyjádřená barvou a namalovanou jemnou rukou.

Přišel jsem do školy a byl jsem moc zvědavý, jak mne děti přijmou. Už to, že děti přišly do školy odpoledne po vyučování, mi bylo hodně milé. Ve třídě mne čekaly oči dětí. Teplé či chladné, posměvačné či zvědavé, nesmělé a rozpustilé, připravené mne přivítat nebo odmítnout. Až se mi srdce sevřelo nad silou různých citů. Chvíli jsem stál a díval se do těchto dětských očí. Potom jsem si řekl, že nejlepší na světě je úsměv. Teplý a čistý úsměv bez přetvářky, úsměv plný pochopení. Uvědomil jsem si, že mnohé děti vidí takového človíčka jako jsem já, poprvé. A že budě hodně záležet na mně, jak mne přijmou a také tak se potom budou dívat na ostatní lidí, kteří jsou stejní jako já. Až se mi zatočila hlava nad mou důležitostí. A tak jsem se chvíli usmíval a čekal, co bude dál.

Paní učitelka mne představila a řekla dětem, že se mě můžou ptát na to, co je zajímá. A hle! Děti se začaly ptát. Na to, co mne baví, co umím, jak maluji a co mám rád. Jak jsem promluvil, dva páry posměvačných očí mne začaly se smíchem pozorovat. Dva kluci do sebe strkali a smáli se. "No co, však já vás zvládnu, uličníci!" Zeptal jsem se dětí, jestli chtějí se mnou malovat. Měl jsem velkou radost z toho, že všechny děti chtěly. A tak jsme začali.

Nejprve jsem dětem ukázal, jak maluji já a potom začaly malovat děti. A vtom se stal ten velký zázrak. Oči dětí se začaly měnit. Ty dva páry posměvačných očí zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Objevil se v nich zájem a kamarádství. Ti dva uličníci najednou za mnou přišli a chtěli, abych se podíval na jejich obrázek. Znenadání mně jeden uchopil za ruku a vedl. Jeho ruka byla teplá a kamarádská. Bylo mi najednou moc dobře. Naše společná práce, naše společné malování vytvořilo teplo přátelství a pochopení. Přede mnou se objevovaly nádherné barevné obrázky a za nimi se skrývaly kamarádské, teplé a radostné oči dětí. A já jsem si uvědomil ten zázrak života až do hloubi své duše. Dobro, které se ukrývá uvnitř každého lidského srdce, je nutné stále objevovat a nechat ho vytrysknout až na povrch člověka. Nenechat ho, aby se opět ukrylo a tam třeba i zaniklo.

 

JMÉNO AUTORA: Jiří Šedý

EMAIL_AUTORA: vlasta.seda@atlas.cz

 




Související články

Když slunce hřeje
Přestěhovali jsme se do Kadaně, a tím opět začalo naše hledání. Jak tak život běží, moji rodiče začali přemýšlet o tom, co bude, až oni už na tomto světě nebudou. celý článek

Jirkův svět
Mám radost, že mám okolo sebe lidi, kteří mi pomáhají uskutečnit můj sen. Chcete vědět, jaký je to sen? Nebýt na světě zbytečný. celý článek

Babiččiny pohádky
Knížku jsem psal tři roky. Vlastně napsané jsem to měl za jeden rok, ale protože jsem chtěl, aby moji malí čtenáři věděli, jak která květinka vypadá, tak jsem květinky fotografoval. celý článek