Prvotní je na Balkáně zajistit ty, kteří živoří v ústavech

Společnost

 

 Země jako Srbsko, Rumunsko či Bulharsko ve frontě na vstup do EU teprve čekají, a ač jsou označovány za demokratické, v očích západního světa je tu stále řada překážek – ať jde o vydání válečných zločinců do rukou mezinárodní spravedlnosti, diskriminaci Romů či o špatné zacházení s lidmi s postižením.

Zprávy Amnesty International a dalších neziskových organizací nejsou hezkým čtením. Na Rumunsko se snáší kritika hlavně kvůli zacházení s mentálně postiženými dětmi v ústavech a s klienty v psychiatrických léčebnách. Očitá svědectví o bytostech trpících nedostatkem i té základní péče i zájmu a kontaktu s pečovateli, výpovědi o vyzáblých chovancích připoutaných na lůžka pokrytých výkaly s těly plnými proleženin a živořících o chlebu a vodě, zní děsivě. Vláda situaci v ústavech dala prošetřit a slíbila nápravu. Přijala také reformy, jež „úředně“ zaručují lepší ochranu lidských práv, ale cesta ke zlepšení je pomalá a těžkopádná.

I sousední Bulharsko je na tom podobně. Ke vstupu do Evropské unie splňuje již většinu politických a hospodářských kritérií. A co dodržování lidských práv, co „zranitelné“ skupiny? Jak uvádí Amnesty International, „navzdory dílčím zlepšením v některých institucích živoří lidé s mentálním postižením v šokujících podmínkách, sotva označitelných za vhodné pro lidské bytosti, a zlepšení stávající katastrofální situace může být pro některé muže, ženy a děti v domech sociální péče doslova otázkou života a smrti“. Bulharská vláda se po kritice pokusila o určitá zlepšení, ale je třeba celkové reformy – nejen v této oblasti.

Ostatní Evropa musí být dostatečně přísná, ostražitá a kritická a musí vyžadovat konkrétní zlepšení, ale měla by těm „slabším“ zemím na jejich cestě pomoci.

 

Prvotní je zajistit přijatelné lidské podmínky pro ty, kteří živoří v ústavech. Pak může následovat další krok – zbořit zaběhlý systém, motivovat a inspirovat ke změnám, učit společnost přijmout mezi sebe ty slabší. O tom, že to jde, je i následující rozhovor. O sociální pomoci v Srbsku jsme si povídali s Tomášem Kociánem, koordinátorem rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Člověka v tísni.

Proč zrovna Srbsko?

Na otázku by spíš měli odpovědět moji kolegové, vstupoval jsem do již rozjetého projektu. Na Balkáně – konkrétně v Bosně a Hercegovině – jsme začínali v roce 1992 humanitární pomocí, o šest let později, poté, co eskalovalo etnické napětí v Kosovu, jsme vyhlásili sbírku SOS Kosovo. Pokud ale působíte v oblastech postižených válkou, pomoc potřebují obě strany, takže po pádu Miloševiće přišlo na řadu Srbsko.

V Srbsku jste se zaměřili na sociální pomoc, konkrétně v ústavech pro mentálně postižené.

Na začátku se přímo v terénu sbírají informace a vytipovávají problematické oblasti. V Srbsku byla situace v ústavech na začátku roku 2001 katastrofální, proto padlo rozhodnutí, že se budeme věnovat právě této oblasti. „Lidi na okraji“ byli opravdu na samém okraji.

Čím si to vysvětlujete? Samozřejmě, země se vyčerpala válkou…

Lidé, kteří jsou nějak odlišní – a to již od raného Řecka a ve všech kulturách – neměli být příliš na očích. A ani Balkán není žádné specifikum. Západní svět je již nějakých pár kroků napřed a přístup k „jiným“ lidem je téma, které je, řekl bych, až uměle vyzdvihované, ale to je dobře, protože se o něm otevřeně mluví.

Byla situace před válkou lepší?

Srovnávat tamní ústavní péči s bývalým Československo je zavádějící, ale v 80. letech na tom byla bývalá Jugoslávie ekonomicky nesrovnatelně lépe: systém obecně směřoval k decentralizaci a konkrétně ústavy měly našlápnuto k transformaci. Po nástupu Miloševiće k moci ale došlo na všech úrovních a ve všech složkách k obrovské centralizaci, a s tím se „svezly“ i ústavy: celé se to opět zakonzervovalo a odsunulo na okraj zájmu. K tomu špatná politická a ekonomická situace a výsledkem byly ústavy-kolosy, které přetrvávají dosud.

Jak to v ústavech vypadá?

Některé mají až tisíc klientů. Dovedete si představit, že v takových podmínkách, i kdyby chtěli ti, kteří tam pracují, něco měnit, nemají šanci: „nehrozí“ individuální přístup ke klientovi a provoz je hlavně udržovací – zajistit základní hygienické podmínky a podobně. Ekonomická situace se v posledních letech lepší a řada ústavů ve vás vzbudí pocit, že to tam mají opravdu pěkné – dokud nevejdete dovnitř. Venku zahrady s fontánami a květinami, vevnitř pokoje pro 12 lidí a v nich jen třeba deset postelí. Neřeší se právo na soukromí, je tam jasně daný denní režim, hodnota člověka je posazena dost nízko. To je dost časté, že se hledí na formu, ale již ne na obsah.

S jakou nabídkou pomoci jste do Srbska přišli?

Ze začátku šlo o humanitární, tedy čistě o materiální pomoc. Humanitární pomoc napomůže vzbudit důvěru, když někam přicházíte, že nejste jen někdo, kdo chce radit a do věcí šťourat. Investovali jsme do vybavení ústavů v Jabuce, Stamnici a Velikim Popovaci – od praček po vybavení kuchyní přes sanitky až po konkrétní stavební úpravy. Záhy ale bylo jasné, že zásadním problémem je spíš ten obsah – přístup zaměstnanců, práva klientů... A tak se od humanitární fáze přešlo k rozvojové a od začátku roku 2003 se rozjely programy, které mají převážit misku vah, na kterých leží forma a obsah.

Jak konkrétně směřujete hlouběji do „obsahu“?

Snahou je přiblížit model, který funguje tady. Ne vždy je optimální, ale za deset patnáct let, co se v Čechách změny dějí, je tu něco, co můžeme předat dál – toho pozitivního i chyb, kterých by se měli vyvarovat.

Ze začátku proběhlo pár stáží srbských kolegů ve zdejších ústavech, ale to se ukázalo jako ne úplně nejlepší řešení. Vzdělávání – semináře, které vedou kolegové například z Rytmusu a Duhy, pořádáme přímo v konkrétních, nyní již pěti partnerských ústavech. V každém je vytvořena, ,,transformační skupina“, která by měla nasávat informace a být generátorem změn. Hlavním cílem je decentralizovat systém, vytvořit podmínky pro „rozpuštění“ ústavů, nabídnout alternativní metody, nové pohledy. Celé je to slušně nastavené; kromě vzdělávání děláme i na rozvojových plánech ústavů, jakým způsobem to nastavit po manažerské stránce… Jde o to, že oni často deklarují transformační snahu, ale příliš nevědí, kudy na to.

A další kroky?

Vedle „rozvoje lidských zdrojů“ stojí další program – budování chráněného bydlení. První, s kapacitou pro 12 lidí, jsme otevřeli ve městě Petrovce na Mlavi. Samozřejmě to není jen postavit barák a tam umístit klienty. Znamená to vyškolit personál, zvyklý na rutinu v ústavech, na úplně jiný způsob práce. Máme radost, jaký pokrok dělají nejen klienti, ale i asistenti: pro ty je paradoxně takový přechod často těžší. Oni musí v sobě zbourat zajeté stereotypy, přibývá jim práce s individuálním plánováním,musí se učit novým věcem…

Působí v Srbsku nevládní organizace s podobnými cíly?

Přímo v tomto sektoru, ve kterém se pohybujeme, tedy práce s ústavy a jejich postupná transformace, moc nevládních organizací nedělá. Obecným problémem jsou peníze – z toho důvodu řada neziskovek nevyvíjí de facto žádnou činnost. A organizace ze zahraničí, které v Srbsku působí, vzhledem k tomu, co se na Balkáně dělo v 90. letech, mají především politický náboj a směřování a společností jsou většinou vnímány coby jakási líheň špionů a kverulantů.

První chráněné bydlení jsme tady představili my. Teď se toho začínají pomalu chytat i místní organizace. V Bělehradě máme poradenské centrum, kam směřují dotazy těch, kdo by chtěli s něčím podobným začít. Náš cíl není poskytovat přímé služby. Chceme iniciovat změny, předávat know-how, motivovat lidi… Zdá se, že se to konečně začíná dařit.

Jaká je odezva srbského státu?

Hodně spolupracujeme s ministerstvem práce, zaměstnanosti a sociální politiky. Jsou hodně otevření a našemu projektu naklonění, problém ale – obecně v celé srbské společnosti – je dojít k nějakému konsenzu. Je to dáno stále politickou situací, jakousi vyhroceností, jeden ministerský náměstek je třeba příznivcem demokratické strany, druhý radikálů, a vzájemná domluva skřípe. Rétorika je hodně protransformační, ale konkrétní kroky pak již tolik viditelné nejsou. Jak říkám, podobně je tomu v celé společnosti. Je to hodně nepříjemné.

Jak dlouho chcete v Srbsku zůstat?

Zatím uvažujeme o horizontu minimálně tří let, souvisí to samozřejmě s možnostmi finančních zdrojů, ale myslím, že 5 let je hranice, kdy bychom mohli projekt začít opouštět. Uvidíme, jaký bude vývoj, Srbsko – pokud chce do Evropské unie – musí změnit řadu věcí. Snaha Evropy se do toho míchat a tlačit stát k nějakým změnám je evidentní. Takže strategie odchodu se zatím rýsuje trochu jasně, ale založili jsme již místní nevládní organizaci, které to vše postupně předáme. Teď se ještě pouštíme do projektu, kdy chceme integrovat děti v mateřských školkách, konkrétně ve městě Kragujevci. Tak uvidíme, jak se to povede.

 

Zdroj: Máme otevřeno?, o.s. - Diář 2007




Související články

Proč je potřeba transformovat ústavní péči?
Úkolem ústavů do budoucna musí být podpora sociálního začlenění tzn. ochrana práv obyvatel a poskytování podpory umožňující jim převzít odpovědnost (povinnosti). celý článek

Jak se žije v českých ústavech
Dobrá zdravotní péče a materiální zabezpečení. Na druhé straně nedodržování práv a málo integračních aktivit. Z výsledků hodnocení kvality v 11 ÚSP. celý článek