Integrace zájmová...

Zájmy

 

 O integraci lze hovořit nejen v rámci školní výuky, ale také v rámci volnočasových aktivit našich dětí. I v této oblasti máme velice bohaté zkušenosti.

Naší dceři s diagnosou lehká mentální retardace v kombinaci s poruchou komunikace by moc pomohlo, kdyby mohla trávit více času mezi dětmi „zdravými“ než dětmi s různými druhy postižení. Domníváme se, že by ji „táhly“ ve vývoji mnohem dál, než je doposud a než se kdy podaří nám rodičům. Ale to se snáze poví, snáze se vytvoří představy, ale realita je někde jinde.

Když dcera ještě navštěvovala mateřskou školku, tak nebyl moc veliký problém vybrat nějakou vhodnou činnost. Školka nabízela hned několik kroužků, které zvládla i naše dcera. Kroužek keramiky navštěvovala celé tři roky a spojilo se zde příslovečné příjemné s užitečným. Dceru „patlání“ v hlíně bavilo a její jemná motorika se tak zlepšovala rychleji. Zároveň zde docházelo k přípravě na školní docházku – v kolektivu dětí, podle pokynů dalšího dospělého (kromě rodičů a paní učitelky) měla dojít k nějakému vytýčenému cíli. Začátky nebyly snadné ani pro děti ani pro paní učitelku, ale v závěrečném roce patřila k těm nejlepším žáčkům.

Kromě keramiky jsme absolvovali také kroužek plavání a flétny. Úspěchem je, že se dcera při návštěvách bazénu neutopila, ale opravdu naučila plavat. U flétny už ty úspěchy nebyly tak markantní, neboť paní učitelka neuměla v rámci výuky naši dceru dostatečně zaujmout. Takže po několika hodinách jsme se po vzájemné dohodě shodli, že flétna nebude naší doménou.

Ale to jsme se stále pohybovali ve známém prostředí školky – jen vyučující se měnily, což pro Martinku nebyl tak velký problém.

S nástupem do první třídy jsme ani neuvažovali o jakékoliv volnočasové aktivitě, protože škola sama o sobě se stala náplní celého našeho dne, týdne, měsíců. Co jsme v té době ale řešili, bylo agresivní chování vůči spolužákům. S tím jsme si opravdu nevěděli rady. Velkou pomocí se nám stal program Pět P (www.petp.cz). Vysokoškolačka Petra se Martince věnovala jednou týdně dvě hodiny. Podnikaly spolu spoustu věcí a tak se měla Martinka naučit, jak se má správně chovat ke kamarádům – bez ubližování a ošklivého chování. Děvčata se scházela celý školní rok a domníváme se, že to svůj účel splnilo.

Se změnou školy (dcera přešla z běžné základní školy na zvláštní) se nám ve druhé třídě značně ulevilo a tak jsme se snažili volný čas zaplnit různými aktivitami. Ale nebylo to vůbec snadné. Najít kroužek – ať už sportovní, hudební či jakýkoliv jiný, kde není hlavní náplní výkon, ale jen pouhá radost z dané činnosti, není vůbec snadné. Řekla bych, je to téměř nemožné. A navíc najít ještě vedoucího, který by byl ochoten integrovat mezi zdravé děti dítě postižené, které vyžaduje soustavný dozor a péči, je jak hledat jehlu v kupce sena. Přesto ve druhé třídě navštěvovala Martinka dohromady tři kroužky.

Začala se učit hrát na kytaru – za mé přítomnosti, s mojí pomocí a vlastně pod mým vedením – za asistence vedoucí kroužku. Ale v danou chvíli i to byl úspěch, takže jsme nic víc nepožadovali.

Kroužek plavání v rámci místního Domu dětí a mládeže absolvovala také za mé přítomnosti, pod mým dohledem – byť ze souše. Nedokázali jsme si představit, že bychom ji tam nechali samotnou – místní děti nebyly evidentně připravené na setkání s „nestandardním“ dítětem. Ale i tak to byla další relativně pozitivní zkušenost s částečnou integrací mezi zdravé děti.

Kde se integrace podařila na výbornou a kde byla Martinka opravdu sama, bez mé „asistence“, byly schůzky světlušek ve skautském oddíle. Vedoucí Jarka je báječný človíček a snažila se, aby děti akceptovaly Martinku s její odlišností a naučili se ji přizpůsobit a pomáhat.

Od třetí třídy jsme zahájili program různých terapií v rámci školy a také Komunitního centra Motýlek (www.motylek.org). V Motýlku Martinka navštěvovala canisterapii a muzikoterapii. Ve škole kroužek arteterapie. Všechny druhy terapie do sebe zapadaly jako kamínky mozaiky a splnily přesně svůj účel. Ukázat dceři, že i ona může dělat věci, ve kterých je dobrá a dosahuje velice dobrých výsledků. Zvláště v arteterapii udělala obrovský pokrok.

Pokusili jsme se také – na základě doporučení psycholožky – najít vhodný divadelní nebo dramatický kroužek. To se sice podařilo, ale po první hodině bylo jasné, že Martinka není schopná „držet krok“ s ostatními dětmi a nebyl ani prostor pro individuální péči.

Dnes – před nástupem do páté třídy – stojíme před velkým problémem. Naše puberťačka odmítá navštěvovat kroužky „pro děti“ a ráda by podnikala různé činnosti puberťákům vlastní. Například ji moc láká učit se tancovat jako „puboši“ (myšleno disko-tance, hip-hop apod.). Ale zatím se nám nepodařilo najít takový taneční kroužek, který by byl ochoten ji přijmout a akceptovat s její odlišností.

Dalším problémem je, že spolužáci ze třídy „nemusí nic“ (netuším, zda rodiče už rezignovali ve snaze najít vhodný kroužek pro své „nestandardní“ děti) a tudíž dcera nechápe, proč ona MUSÍ pořád něco dělat – hrát na kytaru, chodit do Motýlku atd.

Kroužky určené pro děti s postižením jsou báječná věc a plní určitě svůj smysl a účel. Nám v určitou dobu moc pomohly a budou určitě pomáhat částečně i nadále. Ale přesto bychom potřebovali najít i jiné volnočasové aktivity, které by Martinku těšily a přinášely pocit uspokojení – jako ostatně všem dětem.

 

Autorka: BJ




Související články

O přínosech integrace
Náš další rozhovor o začleňování v rámci volného času - tentokráte s maminkou Honzy, který navštěvoval kroužek výtvarný, přírodovědný, astronomický a šachový. celý článek

O Lukášových cestách do chovatelského kroužku
Následující rozhovor vznikl na návštěvě u Lukáše doma. Po celou dobu nás velice ochotně hostil.. celý článek