Mé dítě má autismus: Autobus a zouvání je báječná kombinace

Autismus

Velmi dlouho jsem se snažila Matyáše naučit, aby se po příchodu z procházky zul z bot. První jeho cesta po návratu domů vedla napříč celým bytem přímo do mé postele, a to často v mokrých a zablácených botách či v botách plných písku. A já stále prala povlečení, čistila koberec a vytírala. Koupila jsem tedy do chodby židličku velmi výrazné barvy a nalepila na ni Matyášovu fotografii. Byla naprosto nepřehlédnutelná.

Nejdříve jsme začali s nácvikem při obouvání. Při odchodu z domova jsem Matyáše vždy posadila na jeho židličku a obula ho. Poté, co si na tento rituál zvykl a židlička už mu nepřipadala tak odpudivá (zprvu se jí nechtěl ani dotknout, natož si na ni sednout – vše, co je nové, nově koupené, v něm vzbuzuje nedůvěru), jsme začali nacvičovat i zouvání. A ono to opravdu fungovalo. Po příchodu z procházky Matyáš již automaticky usedl na svou židličku a poslušně čekal, až ho zuji. Nebo se dokonce snažil zout se sám.

Slavila jsem jeden ze svých úspěchů – pokud by to šlo takhle dál i s ostatními nežádoucími návyky, bylo by to báječné. Byla jsem tehdy s výsledkem svého tréninku velmi spokojená. To jsem ještě netušila, co bude následovat…

Matyáš si zafixoval situaci „příchod a odchod“ jako „zout a obout“. Na tom by nebylo nic tak divného. Náš Matyáš se však začal zouvat v obchodě, v nemocnici (kde prošel několika patry pouze v ponožkách) a dokonce i v autobuse. Jízda v autobuse tedy probíhá tak, že po nástupu do autobusu se Matyáš posadí a zuje se. Pokud není místo, tak stojí, ale v ponožkách. Na pokyn „budeme vystupovat“ se snaží obout, což v autobuse, často plném lidí a ještě k tomu jedoucím, dost dobře nejde. A tak ho obouvám já nebo se po vystoupení z autobusu obouváme na chodníku.

Je zajímavé, že toto zouvání neplatí pro ostatní dopravní prostředky. Dokonce i v některých obchodech to Matyáš ve svých botách vydrží, aniž by se zul. Jak je to možné? Netuším. To ví jen náš Matyáš. Já jsem na to zatím nepřišla. Co však vím jistě, je to, že spouštěčem tohoto chování byl můj nácvik zouvání a obouvání, který se opravdu vydařil a funguje – pouze s malým nežádoucím účinkem. A já? Já nemusím tak často prát povlečení, protože čokoláda či čmáranice tužkou jako nová dekorace mého polštáře či peřiny je již přece jen hygieničtější než bahno či písek.

Konečně jsem si zvykl na svou židličku, kde si mám obouvat a zouvat boty. (Navyknout Matyáše na místo, kde si má obouvat a zouvat boty, byl dost velký problém, zpočátku se židličky velmi bál.)

 

 

Zde si obouvám a zouvám boty. (Když jdeme ven, posadím Matyáše na židličku a on ví, že se má obouvat a půjdeme ven. Po příchodu domů si Matyáš sám sedne na svou židličku. Je to pro něho nevyslovená žádost – „zuj si boty!“.)

 

Autorka: Perchta Kazi Pátá

Zdroj: ukázka z knihy Mé dítě má autismus, vyd. nakl. Grada 2007




Související články

Zkušenosti se školou
Naše zkušenosti se současným školstvím jsou velmi negativní. Systém je neproniknutelný, pravomoc ředitelů neomezená a postižené děti a jejich rodiče nemají šanci celý článek

Profesí jsem profesionální matka
Náš rozhovor s matkou Matyáše a autorkou knihy, která má být "tak trochu návodem, jak si život s dítětem s postižením prožít s úsměvem na tváři a ne žít s pocitem - proč právě já." celý článek