Dík patří sourozencům dětí s mentálním postižením

Rodina

 

 Udělujeme ceny organizacím, které pomáhají postiženým, děkujeme dárcům a osobám, které se nějak zasloužily o lepší život postižených a já bych chtěla poděkovat všem sourozencům postižených dětí. Proč? Protože zvládnou to, čeho se mnoho dospělých bojí. ¨

Určitě jste se setkali s učitelkami, které mají obavu z toho, že by měli ve třídě dítě s postižením - nezvládli by to, neumějí, nebo jen nechtějí. Zaměstnavatelé se bojí, že by si neporadili s takovým člověkem... A já znám sourozence, kteří mají tu odvahu postarat se o svého brášku nebo ségru. Zkoušeli jste umístit dítě s mentálním postižením do kroužku, družiny, sehnat pro něj paní na hlídání na dvě hodiny denně než se vrátíte z práce? Určitě znáte odpovědi typu: to bychom si netroufli, na to se necítíme, s tím nemáme zkušenosti.. No vidíte a naši sourozenci tohle všechno dělají a většinou je nenapadne, že by si na to netroufli, nebo že by to nešlo.

Naše sdružení pořádá letní a zimní pobyty pro celé rodiny, pro děti je připraven program včetně etapové hry. Vždycky jsme sháněli asistenty, kteří pomáhali na všech aktivitách a hlavně při hře. Organizace je taková, že děti jsou rozděleny do skupin podle věku a hra se tak hraje denně 4 x. Letos v létě nám nějak nevyšly finance a tak jsme jeli bez asistentů. Když jsem doma chystala hru, můj 13 letý syn mi začal radit a vymýšlel co a jak, nakonec požádal, jestli by mohl pomáhat jako asistent u hry. Byla jsem docela ráda i když mi připadalo, že to bude starost navíc. Na místě se k němu přidalo ještě 5 dalších dětí, všichni ve věku 13 - 14 let. Tak jsem tedy měla k dispozici největší a současně nejmladší tým za celou historii našich pobytů ( 6 let ).

Byl to velice spolehlivý tým, 4 x denně nachystali pro děti úkoly v lese i na louce, trpělivě jim vysvětlovali a vodili je za ruku, když to jinak nešlo, hlídali cestu nočním lesem a byli naprosto spolehliví a zodpovědní. Překvapili i své rodiče. Pracovali pro svůj pocit důležitosti, vyzkoušeli si něco nového a já jsem byla s jejich prací naprosto spokojená. Bylo na ně spolehnutí, závěrečné soutěžní odpoledne bylo v jejich režii, navymýšleli soutěžní disciplíny, rozestavěli se po louce, zapisovali body a "hecovali" toho, kdo nechtěl soutěžit. Když jsem naše sourozence sledovala při práci, měla jsem dojem, jakoby mi ty děti, pro které jsem ještě před rokem vymýšlela dětskou zábavu před očima dospěly. Rozhodovali, kdo co bude dělat, vymýšleli si, jak to udělat nejlépe aby to všichni zvládli, přemýšleli o tom, že někdo si nenechá zavázat oči, tak jak soutěž upravit, předvídali, kdo bude chtít utéct a kdo naopak nebude chtít běhat. Byl to naprosto úžasný tým, byl nejmladší a nejpočetnější, byl ze všech týmů nejúžasnější, protože zvládl to, čeho se bojí leckterý dospělý.

Když naše sourozence pozoruji, tak jsou všichni schopni pohlídat, když si potřebujeme něco vyřídit nebo v klidu vypít kafe, někteří vodí děti do školy a ze školy, pohlídají, když potřebujeme skočit nakoupit. Mají zkušenost, mají v sobě už dnes zodpovědnost a vědí, že život "není peříčko, ale boj", jsou zvyklí, že se musí starat za dva, mnozí si uvědomují, že v budoucnu budou na všechno sami a budou mít zodpovědnost za oba.

Kdyby to bylo v našich silách, rádi bychom je této zkušenosti ušetřili, ale kdyby byly na potoce ryby, nemusely by být rybníky.. A protože to nejde, říkám: "Moji milí sourozenci, díky! Máme vás rádi, jste úžasní."

 

JMÉNO AUTORA: Ing. Monika Melzerová

EMAIL_AUTORA: melzerova.monika@centrum.cz