P. Hůlová - Jarmila

Základní info

 

 Lucka nemá pravou ruku a místo pravé nohy jen tenkou

bezvládnou špejli a taky se o svoje dítě dokáže postarat, tvrdí

Jarmila. Lucka má sice zdravého muže, ale že Jarmila nemá žádného,

přece není její chyba. Pro samé studium a péči o matku,

co je na prášcích a polovinu dne prospí na seznamování, prostě

nezbývá čas. A Jarmila už zvládla leccos. Myslet na to, dřít jako

kůň, modlit se a čekat, říkává. Tomu, že bude dělat doktorát v té

chráněné dílně na hadrové panenky, přece taky nevěřili. Hladili

ji po tváři, to ano. Bez okolků, jako se to dělává břichům těhotných

žen a pinčům, co se vejdou do kapsy.

Zvládnete to? Jarmila se řehtá, když to vypráví. Jak ji zmatení

plavčíci chtěli do bazénu hodit i s kriplkárou, na které seděla.

Vozík drželi z obou stran a z rantlu bazénu ho už už strkali

do vody. Blázníte? Teprve potom, co je seřvala, ji vzal jeden

z plavčíků do náručí a i s tím pruhovaným nafukovacím kruhem,

co už měla na sobě, ji posadil na okraj plavečáku vedle schůdků.

Do vlnek už si vklouzla sama a za půl hodiny radostných trhavých

pohybů přeplavala bazén tam a nazpátek. Myslet na to, dřít,

modlit se a čekat. S tímhle předsevzetím jí zatím všechno vyšlo

a k tomu ještě jezdila půl roku každou středu do Bohnic za matkou,

kterou netěšilo žít.

Tak se ukaž, říkám si, protože Jarmila má plán a vytáčky

nesnese. „To dítě bych měla já, vy s mužem byste ho adoptovali

jen papírově. Když ví, že za ním nemůžeš, ani neutíká,“ horlí Jarmila

s ruměncem ve tváři. „Je to stejné jako se slepeckými psy.“

Sleduji její bezvládné nohy složené na stupátcích.

„Lucka, ta bezruká a s tenkou nohou, má děti dokonce dvě.

K porodu prvorozené Jindřišky přišly okounět i uklizečky. Prý podívejte

se, co to tady rodí, ukazovali si na ni, dveře do porodního

sálu se netrhly. Jarmila se už zase směje, teď ale jen proto,

aby mi dala čas. Petr, který dělal asistenta v té dílně na panenky,

kde pracovala, si ji chtěl tenkrát před patnácti lety vzít. Nechtěla

ho, protože jí řekl, že na Boha on sere. Teď je jí pětatřicet. Kdyby

bylo tolik jiné, co chce dítě, nechala by se možná zbouchnout

v baru. Jde to prý snadno. Zvlášt, když se tomu napomůže pár

lahvemi a žena vypadá k světu. Jestli k světu vypadá Jarmila, to

nevím. Na to se známe příliš dlouho. Na rozdíl od Lucky ale ruce

i nohy má a v posledních dvou letech navíc zhubla dvanáct kilo.

Říká sice, že to jen kvůli těm, co jí občas, když si električák nechá

na fakultě, do kopce tlačí vozík, ale možná je to i kvůli lásce.

Po Petrovi ale už žádná nabídka nepřišla.

Tak co? Jarmila na mě visí očima. „Vzala bych si klidně

i nějaké postižené, které nikdo nechce. Zvládla bych to, uvidíš.“

Jenže já jsem asi srab. A tak říkám, že se poradím s mužem,

a vím, že Jarmila ví. Ví, že vím, že ví, že je to jedno a ona bude

muset zkoušet dál.

 

O autorce:

Petra Hůlová (1979)

Vystudovala mongolistiku a kulturologii na Univerzitě Karlově. V jejích dvaadvaceti letech

jí vyšel v nakladatelství Torst románový debut Paměť mojí babičce, o dva roky později kniha

Přes matný sklo a v roce 2005 Cirkus les Mémories. Zatím poslední kniha nese název Umělohmotný

pokoj (Torst, 2006).

 

Zdroj: Máme otevřeno?, o.s. - Informačně-osvětový diář 2008,


Související články

Pláč fotbalisty Muhammada
Druhý příběh o jinakosti, tentokrát z pera novinářky, válečné reportérky a spisovatelky Petry Procházkové. celý článek