Doktore, doktore…


Je docela paradoxní, že výchovný poradce ve speciální škole mi nikdy jako případné povolání nenavrhnul dráhu sólového komika. Radil mi výpočetní techniku, prý bych si tak mohl dobře vydělat a nemusel bych řešit problémy s bezbariérovým přístupem, protože bych pracoval doma.

Mám pocit, že při volbě povolání pro lidi s postižením víceméně došlo k tomu, že pletení košíků nahradily počítače. V roce 1944 byly v Irsku Zákonem pro zaměstnávání lidí s postižením stanoveny mnohé podřadné profese, například hlídač parkoviště či obsluha výtahu. Mám dojem, že po více než šedesáti letech spočívá jediný rozdíl v tom, že místo tlačítek ve výtahu mačkáme tlačítka na klávesnici počítače.

No dobře. Pokud jsou počítače pro vás to pravé ořechové, rozhodně jděte do toho. Pro mě ale vždycky byly jen další formou sociálního vyloučení. Na univerzitě, kde byla moje společenská povaha uvězněna v těle počítačového vědce, jsem byl čím dál tím otrávenější. Celé dny jsem seděl u klávesnice, ale nejradši ze všeho bych si popovídal se spolužáky. Když se mi výjimečně podařilo konverzaci navázat, obvykle se točila okolo… no, hádejte čeho… počítačů.

Na pokraji zhroucení jsem nakonec udělal to, co přede mnou udělala spousta sociálně utlačovaných lidí. Nechal jsem všeho, čeho jsem dosud dosáhl. Rozhodl jsem se, že zkusím být sólovým komikem.

Můj těžce vydobytý doktorský titul v počítačových vědách je mi teď v novém oboru celkem nanic. Jenže tolik lidí činí kvůli mému postižení řeči negativní závěry o mé inteligenci, že prostě nemůžu odolat, abych nevyužil svůj titul a trochu si s jejich představami pohrál. Stále ještě po některých lidech vyžaduju, aby mi říkali doktore, čistě pro legraci. Většinou jsou to lidi, které nemám příliš v lásce, však víte: sociální pracovníci, obvoďáci, fyzioterapeuti… pěkně je to štve.

Někdy mi ten akademický titul stoupne do hlavy a dostanu strašnou chuť prodírat se davem lidí a křičet: „Uvolněte mi cestu, jsem doktor!“ Sotva by mohli vědět, že se svou kvalifikací bych v naléhavém případě mohl udělat jedině tak webovou stránku, jako je třeba ta moje.

Taky docela matu letušky, když svůj titul použiju při cestování letadlem. To je tak: letušky musí před startem zjistit, kde sedí lidé postižením (pro případ, že bychom potřebovali pomoc) a doktoři (pro případ, že by bylo potřeba jejich pomoci). Vždycky se na mě zmateně dívají, když se snaží přijít na to, jak může jeden člověk patřit do obou kategorií.

Stejně tak si musím dávat pozor, abych neprozradil, že jsem sólový komik, při školení a poradenství v oblasti rovných příležitostí lidí s postižením. Pořádající organizace mají velkou radost, že jejich zaměstnance školí „doktor“, ale jen zřídkakdy je nadchne představa, že školitelem bude komik.

Když jsem před několika lety pracoval na hudebním festivalu v Guildfordu, pár kamarádů mě přesvědčilo, abych si nechal hádat z ruky. Normálně mě k takovým lumpárnám nenavádějí, ale při téhle příležitosti jsem se rozhodl dát nedůvěru stranou a zkusit to.

Jasnovidka mě s blahosklonným gestem nenechala zaplatit, pak si několik minut soustředěně prohlížela moji dlaň a ukazováčkem následovala dráhu čar. Podívala se mi do očí a prohlásila: „Sice jste postižený, ale když se budete hodně snažit a budete mít štěstí, jednou si seženete práci na počítači.“

To byla její představa, jak mi dát naději! Mohl bych někde dostat přesvědčivější důkaz, že se práce v oboru výpočetní techniky stala stereotypní profesí pro lidi s postižením? Pěkný podfuk – pro jednou jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem kvůli postižení nemusel platit.

Přes to všechno se mi ale moje přání splnilo. Programování nedělám už asi sedm let, navíc jsem toho tolik zapomněl, že bych se mu beztak nemohl věnovat, ani kdybych chtěl. Místo toho píšu podobné sloupky jako tenhle. Sedím doma… sám… u klávesnice…

Hm, možná se nezměnilo zase až tolik, jak jsem si představoval.

 

Autor: Laurence Clark

pozn. red. : Laurence Clark je komikem dva roky. Časopis The Big Issue jej označil za jednoho z nejotevřenějších, nejostřejších a nejjízlivějších sólových komiků. Přehled o jeho aktivitách − v angličtině − najdete na internetové adrese http://www.laurenceclark.co.uk/

Zdroj: Tento článek byl publikován v anglickém originále na webovém portálu BBC věnovaném lidem se znevýhodněním – Ouch: www.bbc.co.uk/ouch - a bez souhlasu BBC jej není možno dále šířit. Česká verze připravena díky pomoci dobrovolníků dobromysl.cz - překlad Lucie Šnytová, redakce Dagmar Brejlová.

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz