Pláč fotbalisty Muhammada

Zájmy

Bezruký Muhammad byl můj přítel. Měl dva hlavní komplexy,

jak už to muži mívají. První spočíval v tom, že byl skoro plešatý,

druhý se týkal jeho výšky. Byl nesmírně prťavý. Že nevlastnil ruce

ale do jeho sbírky problémů nepatřilo – někdy se mi zdálo, že na

svůj handicap byl docela hrdý. Vlastně on to za handicap vůbec

nepovažoval.

„Je to dar od Boha, nemít ruce. Alespoň nemusíš nic dělat

a nevypadáš jako lenoch,“ smál se. „Taky ti nemohou nadávat,

že seš nešikovný. Neboť zručný může být pouze člověk, který má

ruce.“

Jenže bezruký Muhammad byl činorodý i šikovný. Ovládal

nohama to, co řada lidí nedokáže rukama. Samozřejmě psal. Pozorovala

jsem ho při studiu naučných knih, jak nohama listuje,

mezi palcem a změtí dalších prstů drží propisku a stále si něco

podtrhává, někdy si chodidlem zamyšleně podepře bradu. Jindy

si naprosto s přehledem štupoval ponožky, aby si zřejmě cvičil

motoriku. Zcela zvláštní kategorií pak byl Muhammadův běh. „Vy

rukama udržujete rovnováhu. Já ne. To ale neznamená, že rovnováhu

nemám,“ zakončil hrdě přednášku a šel hrát fotbal.

Na plácku ve čtvrti, kde bezruký Muhammad s ženou a čtrnáctiletým

synem bydleli, se hrál fotbal každou sobotu. Bezruký Muhammad byl bezkonkurenčně nejmenší, ale také nejširší hráč.

Hodil by se do brány, ale zatímco po stranách tělem dokázal vykrýt

téměř celý prostor, nad hlavou měl příliš místa. Dali ho tedy

do útoku. Když se bezruký Muhammad oblékl do dresu, podobal

se bizarnímu mořskému živočichovi. Už doma si pečlivě zašil rukávky,

prý aby mu otvory netáhlo na zpocené podpaží. „Vy tam

máte ruce, těma si to ucpete, ale já ty rukávy mám jako komíny,

takže mi tamtudy fučí, zvláště když se řítím tryskem na bránu,“

vysvětloval a v duchu si myslel, že má velké štěstí, že ty ruce, co

my kvůli nim musíme používat rukávy, on nemá.

Tehdy to byl velký zápas – hrálo se proti týmu z města Gudermes.

Mužstvo Grozného zvítězilo 1:0. Gól nestřelil bezruký Muhammad,

ale jeho kolega Ruslan. Bezruký Muhammad mu ovšem

skvěle nahrál.

Měsíc pak nebylo s bezrukým Muhammadem k vydržení. Strašně

se naparoval, tvrdil dokonce, že by býval mohl ten gól dát sám,

ale Ruslan by prý brečel, což je pro Kavkazana ta největší ostuda

na světě.

Památný zápas se hrál v září roku 1994. Za tři měsíce začala

válka. Fotbalisté začali střílet místo na bránu na ruské tanky. Jednoho

dne se bezruký Muhammad ráno děsivě vymódil.

„Kam jdeš,“ optal se ho syn.

„Na procházku,“ odvětil bezruký Muhammad.

„Zrovna bombardujou,“ prohlásil klidně syn. Bezruký Muhammad

měl na hlavě něco jako igelitový pytlík, ale byla to zřejmě

tradiční čečenská beranice z persiánu, ovšem sežraná od molů

a scvrklá do titěrných rozměrů. Obrovské břicho měl přepásané kultovním

čečenským opaskem s ozdobnými váčky na patrony. Jenže

opasek na takový objem nestačil, tak si ho bezruký Muhammad

nastavil silonovou punčochou své manželky. Na nohách měl ten

mužík podle pravidel holínky, jenže mu sahaly až do rozkroku.

Vrátil se až večer. Na hlavě neměl nic, holínky měl zablácené,

což Kavkazané nemají ani při těch největších plískanicích či

nejzuřivějších bitvách. Ne, nikdy jsem takhle zdrceného bezrukého

Muhammada neviděla. Zavřel se do pokoje a nevycházel řadu hodin.

Druhý den ráno jsme se rozhodli k činu.

Bezruký Muhammad k nám seděl zády a vypadal jako kopec

špinavého prádla. Zřejme se od předchozího večera ani nepohnul.

„Co se stalo, tati,“ hlesnul syn.

„Nic zvláštního,“ odpověděl divným, skřehotavým hlasem

bezruký Muhammad Trvalo to asi dvě hodiny, než pronesl souvislou větu. Stále

k nám seděl zády a my jsme se báli podívat se mu do tváře.

„Prostě mě nevzali,“ hlesnul nakonec. Synovi bylo vše jasné

hned, mně o několik vteřin později. Bezruký Muhammad se

hlásil do domobrany. Jenže nechtěl nic jiného než třímat v nohách

samopal. Marně veliteli grozněnského okruhu předváděl,

co všechno s nohama umí. Pak mu ale přece jen kalašnikova

na chvíli půjčili. Muhammad byl šťastný jako blecha. Nohama

ho dokázal obsluhovat stejně dobře jako všichni Čečenci, kteří

se s touto vlohou pravděpodobně rodí. Pak ale velitel přikázal:

„Teď si ho dej na rameno a propliž se minovým polem.“ Bezruký

Muhammad se na něj dlouho díval, nejdřív zamyšleně, pak

s trochou pohrdání a nakonec s notnou dávkou nenávisti.

„Nemám taková ramena, na kterých by se při plížení udržel

samopal,“ řekl.

„Tak sbohem,“ odpověděl velitel. Cestou bezruký Muhammad

vzteky rozkousal památeční beranici.

Oba se synem jsme se k němu něžně zezadu přitulili. Pak

jsme mu konečně uviděli do tváře. Válely se mu po ní slzy jako

fazole.

 

Autorka: Petra Procházková (1964)

 

Zdroj: Máme otevřeno?, o.s. - Informačně-osvětový diář 2008, bližší informace a objednávky zde

 

Petra Procházková (1964) - Novinářka, válečná reportérka, spisovatelka, zakladatelka agentury Epicentrum a sdružení Berkat,

které působí v Afghánistánu a Čečně. Vydala román Frišta NLN, 2004) knihu rozhovorů o ruskočečenské

válce z pohledu žen Aluminiová královna (NLN, 2005), spolu s Jaromírem Štětinou knihu

povídek Rošangol (G+G, 2003) a Utřete tělesné šťávy (G + G, 2001). Žije střídavě v Praze a v afghánském

Kábulu, je matkou syna Zafara.




Související články

P. Hůlová - Jarmila
Lucka nemá pravou ruku a místo pravé nohy jen tenkou bezvládnou špejli a taky se o svoje dítě dokáže postarat, tvrdí Jarmila. celý článek