Aktivizace lidí s dlouhodobou nemocí a seniorů


V životě profesním i soukromém se stále setkávám s potřebou konkrétní, praktické rady a řešení otázky, co a jak dělat s různě nemocnými lidmi a seniory, jak je zabavit, jak jim zpestřit den a čím podpořit jejich sebevědomí.

Ovšemže existují nějaké příručky a spousta rad na internetu, ale v běžném životě hned všechno nenalistujete a pokud skončíte u rad obecných s nabídkou kurzů, jste opět na začátku.

Pro všechny, kdo by chtěli pomoci ihned, bezprostředně a bez vynaložení velkých nákladů na jakési speciální pomůcky, nabízím jednoduchou, základní pomoc. Někdo s ní vystačí, jinému poslouží jako odrazový můstek.

Krok první: Vím, že bych něco dělat měl a uvědomuji si, že to opravdu dělat chci.

Zní to jako klišé, ale málokdo si uvědomuje, že samotný zájem o člověka a jeho potřeby znamená mnoho. Aniž naše „oběť“ tuší, že ji budeme ponoukat k jakémusi udržení nebo dokonce rozvoji duševních a fyzických sil, už tento krok, vyjádřený ZÁJMEM o člověka, zjišťováním jeho současných možností, znamená neuvěřitelně moc.

 

Krok druhý: Nenásilně ukrátím dlouhou chvíli.

Využijeme daných možností a co dotyčný dělá rád nebo většinu času, zpestříme. Příklad: Hraje Ber nebo neber, takže ukážeme hru na internetu. Luští křížovky, podstrčíme nevyluštěnou i s časopisem Senior, Třetí věk, Pro 50 plus. Vzpomíná na mládí? V městské knihovně bývají výpravné fotografické publikace z míst, kde senior žil. Nic ho nezajímá, ale má rád rodinu? Můžeme nahrát audiopozdravy z rodinných návštěv, setkání, školních představení vnuků. Stačí diktafon a pár pásek.

 

Krok třetí: Když se drápkem zachytil, rozšiřujeme působení.

Teď už je hej, teď si na něj můžeme vymýšlet skoro cokoliv.

 

Krok čtvrtý: Vydržet a mít radost ze společných chvil.

Možná jde o období nejtěžší, protože může sklouznout do rutiny u snaživců rodinných stejně jako u profesionálů. Jenže obohacení, které přináší všem zúčastněným, je trvalým pokladem, možná objeveným a přiznaným až po čase. Pokud například nahrajete setkání se seniorem, který spontánně zavzpomíná, máte kus rodinné kroniky, o jakém jste ani nesnili. Jste obdarováni vědomím kořenů, svědectvím zašlé doby – a ještě vaše vnoučata budou vděčná za každé zachycené slovo. O prostém vědomí, že jste spáchali něčí radost a šťastnou chvíli, ani nemluvě. Jistě nemusím připomínat ani příklad pro vaše vlastní potomstvo. Má-li babička a dědeček zřetelnou úctu okolí, budou ji mít pravděpodobně i další dědečkové a babičky v pořadí.

 

Tolik teorie. Teď ale přicházíme do bytu, do pokoje, do domova pro seniory, léčebny dlouhodobě nemocných. Náš staroušek nebo nemocný zdánlivě nic nepotřebuje. Jen tak leží, je v teple, suchu, čistotě, stravu má vyváženou, oblečení už sotva unosí. A všechno odmítá, nechce obtěžovat. Má cenu se namáhat? Rozum pochybuje, že mimo návštěvy něco lze dokázat. Možná ještě namasírovat záda a naklepat polštáře. Cit se vzpouzí, někdy dokonce probouzí zahanbení, že ten rozum, potvora, nic nenapoví a nechává nás bezradné. Jak z toho ven?

Zaměřme se na věci, které jsou možné. Má náš milý slabé oči a je skoro hluchý? Určitě zůstal hmat, chuť a čich. Na pokoji nebo společenské místnosti možná poklimbává u televize, ale proč s ním nesetrvat u pořadu o zvířatech, u kousku seriálu, u pohádky? Společně sdílený zážitek je přece jiný šálek kávy, než je zvyklý.

Plyšáčci jsou dnes tak roztomilí, navíc plní funkci polštářků, teplých bačkor(obzvláště vhodné pro lidi, pouze převážené na křesle) a společnosti. Dají se hladit a příjemný materiál navozuje dobrou náladu. Ruce a prsty, které běžně nemají, co dělat, ani netuší, že se procvičují. A když člověk kouká na králíka nebo kočku dole u země a zahýbe prsty, něco se děje. Zabaví se a pohne klouby, které už nechával být.

Podobně je tomu s pomocníky pro hygienu. Ručníček s hlavou pejska, lišky nebo jiného zvířete, žínky v podobě žáby, kočky… Stačí zajít do levného obchodu (Vše za 35, Vietnamci a výprodeje) a najdete tipů pro drobnou radost nespočet. Ani nejroztodivnější malé potvůrky s magnetky na všech čtyřech končetinách nejsou marné, ze strany kovového stolku něco dokážou přidržet (například pohled nebo výkres) a ještě potěší.

Dnes tisíce lidí bloumají ulicemi s čímsi v uchu a krabičkou v kapse, proč by se mládež nepodělila o starší model? Odložený walkman ještě nadělá radosti, i když je dávno vyšlý z módy. I téměř nereagující člověk si může alespoň vyzkoušet klasické melodie, Moravanku, nahrávky Šimka a Grossmanna nebo uslyšet, jak si hraje drobotina, co už umí zazpívat nebo přednést.

Slabé oči jsou jistě omezující, ale všimli jste si, že se lidé, používající k silným sklům lupu, dokážou leckdy trefit do řádky s podpisem skoro přesně? Pokud by tedy byla k dispozici knížka s velikými písmeny, hádanka s dost tlustými čarami, osmisměrka dostatečně veliká…? Není-li nic takového k dispozici, můžete to vyrobit. Hádanky není nutné úplně sám vymýšlet, stačí vzít starší časopis pro děti a něco odtud použít, inspirovat se. Vždyť i nejjednodušší „zamotané cestičky“, druh labyrintů, kde se i pomocí prstu hledá správná cesta od sýra k myšce, udělají své. Nic to nestojí, jen kus papíru, trochu zamotanou čáru tlustým fixem a dvě další „slepé“. Plus jakkoliv neumětelský obrázek, který mohou zvládnout děti. Když je černobílý, můžeme časem dát za úkol i nějaké vybarvení.

Také čtení je možné. Velká písmenka mají mnohé encyklopedie, pověsti a pohádky, určené původně pro děti. Dnešní osmdesátníci je sotva znají, málokteří měli možnost knížky číst. Pověstmi a naučnou literaturou je jistě neurazíte. Dámy většinou pohádky neodmítnou, připomínají jim jejich vlastní dětství. Pokud vyrostly v cizojazyčném prostředí, cokoliv v jejich rodném jazyku potěší mnohonásobně.

Pokud najdeme jednoduchou ilustraci v knížce nebo kreslený vtip, okopírováním a několika přidanými detaily vytvoříme hádanku „najdi x rozdílů“, které jsou velice oblíbené. Poměrně rychle se dají tvořit dostatečně velká sudoku. Do tabulky ruční nebo ve Wordu přepíšeme číslice. Není nijak velký problém naučit seniory nad 70 let právě tuto logickou hru, když pro začátek použijeme sudoku lehké, (námi vyluštěné) kam dopíšeme několik číslic. Velmi rychle, povzbuzeni úspěchem, přejdou ke klasickým středně těžkým.

Je pravděpodobné, že na psaní, doplňování a kreslení hned neuhranete člověka s třasem rukou. Buď již rezignovali nebo se sami na sebe zlobí, jak jsou „nemožní“ a bezmocní. Jenže i tady se cestička najde. Představte si devadesátiletou dámu, která má problémy s uchopením hrníčku na napití, když dostane zajímavou hračku: Opět levná věc, průhledný rámeček s přesýpacím pískem v tekutině. Byla radost sledovat, že ještě po čtvrthodině soustředěného pozorování a přetáčení rámečku není unavená a prsty ji poslouchají. Variací jsou různé přetékavající a přesýpací barevné náplně ve skleněných nádobkách, které se také obracejí.

Časem lze postupně vyzkoušet omalovánky, větší dřevěná puzzle, dětské dřevěné korály a provlékátka, jednoduché sestavy předmětů, takzvaná 3 D puzzle, jaké v levných obchodech pořídíte někdy již od deseti, častěji od 20,- Kč.

Cokoliv člověk vezme do ruky, prohlíží, obrací, přesunuje, kreslí nebo skládá, cvičí pohyblivost prstů i ruky. Nezahálí přitom mozek, zlepšuje se nálada a probouzí chuť do dalších dobrodružství. Vždyť i taková drobnůstka, jakou je lízátko v časech nechutenství (proč by si dědeček nemohl smlsnout třeba na autíčku?), donutí uchopit a držet tyčku dobroty, aniž by si tělo stačilo všimnout, že chvilku poslouchá.

Ostatně jídlo patří k největším zážitkům dne. I když se třesou prsty nebo celé ruce, proč nedovolit „poprat se“ s nožem při mazání pečiva, nevyzkoušet příbor alespoň na symbolické podávání měkké, rozemleté dobroty do úst? I lidé velmi zmatení a nepohybliví dokážou vyloupnout střídku z kůrky a postupně si pochutnat sami, bez krmení. Pomalu, ale jistě.

Třebaže někdo velmi rezignuje, stále nám zůstávají cestičky v podobě pohlazení, držení za ruku, vyprávění o tom, co on za okny nevidí, vyptávání se na oběd, na včerejší návštěvu. Pokud pláče nad svou nemohoucností, není nic jednoduššího, než sprásknout ruce, že po takových letech dřiny, skákání kolem rodiny a honění se v práci tělíčko prostě nezvládá onu dřívější svižnost. Jenže jste tu teď vy, kdo pomůžete a nešikovné prstíky společným snažením určitě obelstíte.

Pokud si člověk zmatený, hlavně s Alzheimerovou chorobou, uvědomí svůj stav, často propadá zoufalství. Zbývá jen objetí a ujištění o tom, jak ho máme rádi i za těch chvil, kdy si moc věcí nepamatuje. Pokud jsme dokázali už nějaký kousek cesty ujít, připomeneme každý úspěch: puzzle, které už dnes lehce složí dokonce z třiceti dílků, rébusy nebo hru, v níž se orientuje za každého stavu. Možná zapomíná, ale také se stále dokáže učit něco dalšího, třeba si prohlížet místa svého života a virtuálně se jimi procházet (i když jde se skutečnosti jen o sezení u monitoru a pohyb myší). Kdopak v jeho věku umí takhle ovládat počítač?

Vtáhnout lidi zpátky do zájmu o život a okolní dění, pomoc s překonáním jejich vnitřních hranic se teď jistě leckomu nezdá až tolik těžké. Stačí nemyslet na to, co nejde, a více zkoušet, co by jít mohlo. Alespoň pohodu, úctu a zájem dokáže poskytnout každý – a zbytek se už poddá.

 

Autorka: Hana Mudrová, sociální pracovnice

 
Materiály na serveru Dobromysl.cz jsou pouze obecného informačního a vzdělávacího charakteru.
Jejich případné využití je třeba vždy konzultovat s lékařem a je ve vaší plné odpovědnosti.
Tento server byl vytvořen za finančního přispění Evropských strukturálních fondů.
Názory zde prezentované vyjadřují postoje dodavatelů obsahu, a proto nemohou být v žádném případě považovány za oficiální postoj Evropské unie.
Dobromysl.cz, ISSN 1214-2107, Copyright (c) 2002 - 2013
MÁME OTEVŘENO? o.s. a dodavatelé obsahu
příspěvky, dotazy, spolupráce: redakce@dobromysl.cz